Jste zde

036 - leden 1994

Ekumenismus donekonečna?

H. Fries, jeden z posledních žijících zástupců první, charismatické generace ekumeniků, kdysi napsal: "Mnozí lidé se modlí za jednotu křesťanů s tajnou obavou, aby Bůh nevyslyšel jejich modlitbu příliš brzy a příliš konkrétně." Nelze dnes dost dobře být proti ekumenismu a jednotě křesťanů, a tak tu máme nové, ekumenické pokrytectví: Jsem pro jednotu, ale. . . Jsem pro ekumenismus, ale nesmí to být falešný ekumenismus, řekne i fundamentalista.  Soudím, že rozhodující otázkou pro další pohyb stagnujícího úsilí o jednotu křesťanů je právě jasně položená otázka: jsi pro jednotu křesťanů v jedné církvi? Odpověď na tuto otázku zřejmě vyznačuje nejdůležitější dělící čáru.  Ekumenismus v dnešní podobě může trvat klidné donekonečna; samo o sobě to není vůbec tak špatné; nemohou-li se křesťané sjednotit, je dobře, když aspoň přátelsky spolupracují všude, kde je to možné. Jsou lidé a skupiny, které to podporují, ale ze svých předpokladů nemohou jít dál; myšlenka jediné církve je pro ně zásadně nepřijatelná. Je třeba jejich stanovisko respektovat, je však také třeba rozpomenout se, že cílem ekumenického hnutí, vyvolaného Duchem svatým, je plná jednota, a shromáždit všechny, s nimiž lze pro tuto plnou jednotu počítat.

Tato fáze bude bolestná. Místo ekumenických dýchánků a turistiky je třeba jasně formulovat překážky jednoty. Místo úsměvů a stisků rukou přijdou na řadu nepříjemné věci.

Z hlediska reformačních církví nemůže být jednota ničím jiným než dovršením reformace. Úkolem reformačních křesťanů daným od Boha není pěstovat si své vzdoropodniky, ale obnovit katolickou církev. Proto je třeba se ptát, zda pokoncilně reformovaná katolická církev je někde v rozporu s evangeliem a v čem konkrétně. Vaše řeč budiž ANO - NE. Překážky jednoty ostatně leží spíše v jiné oblasti, a sice v problému moci. Katolická církev si naštěstí už uvědomila, že tomu rak je. Bylo tomu tak ostatně už v době reformační neschopnost přijatelného kompromisu s reformací zabránila Římu v rozumném kompromisu ve věci misie v Číně. I dnes je problém moci klíčový jak pro ekumenismus, tak pro misii (viz TT 4/93 s.130 aj.).  Specielně českým problémem je problém apoštolské sukcese a nesmazatelného charakteru kněžství. Teoretický dialog zde pokročil už tak daleko, že např. luterští biskupové v Německu vyjádřili ochotu tuto věc řešit. Těžkou ranou úsilí o jednotu v tomto zásadním bodě však byl postoj federální biskupské konference k tajně svěceným biskupům a kněžím, který posílil tradiční protestantskou argumentaci, podle níž nelze duchovní službu postavit na něčem tak snadno zpochybnitelném. Zdůrazňuji, že zde nezpochybňovali protestanté. . .

Rovněž tak faktický postoj ke kněžím, kteří se oženili, zatemňuje víru v charakter indelebilis (nezrušitelný). Lpění na celibátním zákoně s důsledkem decimace duchovního stavu a likvidace nedělní eucharistie v době, kdy reformační církve objevují význam duchovenské služby a směřují ke slavení eucharistie každou neděli obrací dosavadní situaci úplně naruby.  Církev, které jde o jednotu, to nemůže považovat za "vnitřní záležitost"; jde přece o to, aby všichni byli nakonec "uvnitř". Chce-li být římskokatolická církev domovem všem křesťanům, musí přijmout, že kritika v poslední fázi úsilí o jednotu bude poněkud asymetricky zaměřena právě na ni. (Katolická církev má ostatně dnes své největší kritiky ve vlastních řadách, a vedle nich se tato ekumenická kritika bude jevit vcelku mírnou a laskavou).  Současný papež po svém zvolení propagoval vizi jednoty do roku 2000. Pak se o tom nějak přestalo mluvit. Soudím však, že to nebyla špatná myšlenka.  Těch šest let by Pán ještě mohl mít s námi trpělivost.

Jaroslav Vokoun