Co není v pořádku

Věříme, že smrti a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista byl spasen svět a-přemožen ďábel a že Boží království bude uskutečněno. Na nás, svobodných bytostech pak je, abychom se na jeho růstu podíleli. Dnes si zde máme uvědomit nakolik toto své poslání plníme.

Budu mluvit spíš o tom, co kolem sebe vidím než o tom, jak napravit to, co je napravit třeba. Použiji-li zde výrazu, že se něčeho hrozím, pak jsem nenašel méně dramatické a přitom dostatečně alarmující slovo pro to, jak se mi věci jeví.

Hrozím se toho, že okna, která otevřel papež Jan blahé paměti, jsou systematicky pomalu přivírána.

Hrozím se toho, že se začínají obnovovat hráze, že někteří zas chtějí vytvářet paralelní křesťanské nebo dokonce katolické struktury, že se zas mluví o křesťanském umění, křesťanských školách atd., aniž si pořádné uvědomujeme oč jde.

Hrozím se toho, jak málo se vzděláváme, jak málo čteme, jak postupné zanikají nebo se jen tak tak udržují nad vodou i tak dobré časopisy jako je Velehrad nebo Dialog.

Hrozím se toho, že křesťané vydávají, rozšiřují a čtou nepodepsané pamflety, věnované choulostivým a nikoliv jednoznačně zodpověditelným otázkám kolem působeni některých vlivných skupin ve společnosti.  Hrozím se toho, jak umíme být k sobě chladní a navzájem si cizí, jak neumíme oslovit zejména mladé lidi jejich řečí a vystavujeme je tak vlivu sekt, pseudomystických skupin atd.

Hrozím se toho, že nejsme schopni se pořádně domluvit a zorganizovat, že se uplatňují různé partikulární zájmy. To není pluralita, která je žádoucí, ale projev naší nevůle a omezenosti.

Hrozím se toho, jak málo si my, křesťané, uvědomujeme stav naší Země i naší země a zabýváme se druho- a třetiřadými problémy.  Hrozím se toho, že lidé naší země chtějí vytvořit bohatou konzumní společnost a dosáhnout toho jakoukoliv cestou. Neumíme jim zprostředkovat negativní zkušenosti křesťanů ze západních zemí, kteří v takové společnosti žijí, a ani sami z nich nevyvozujeme důsledky.

Hrozím se toho, jak neobyčejnou měrou v naší zemi kvete podlézavost a kariérizmus, bezohlednost a sobectví, laků člověk, který se drží křesťanských zásad, má značné omezenou šanci se uplatnit - anebo jen takto omlouváme, že jsme méně agilní, méně vytrvalí, méně schopní?  Hrozím se toho, že mezi veřejnými pracovníky, kteří vyšli z křesťanských řad, bylo a je nápadně vysoké procento lidí neschopných vykonávat své funkce - anebo je na takovéto nedostatky poukazováno u křesťanů více a častěji než u jinak orientovaných veřejných činitelů?  Hrozím se toho, že představitelé křesťanů leckdy ztotožňují klérus a církev, jakoby neklerici (laici) byli křesťany méně hodnotnými. Někdy se nerozlišují podstatné problémy a dílčí otázky, věroučné zásady a záležitosti církevní kázně anebo organizace.

Hrozím se toho, jak mnoho a jak pochybných ba stupidních knih a článků bylo křesťanskými vydavateli publikováno k otázkám světonázorovým, k otázce vztahu vědy a víry atd., jakoby měl někdo zájem rozdmýchávat na tomto poli nějaké ideologické konfrontace.

Hrozím se toho, jak neumíme využívat nabídek pomoci ze zahraničí anebo naopak jak zde prosazujeme někdy i osobní zájmy. Intenzívní jazykové kurzy lze absolvovat u zahraničních lektorů i v tuzemsku.  Hrozím se toho, že (čta komunistické nadvlády nám nestačila k tomu, abychom se všichni a zcela vzdali triumfalizmu, vnějškovosti a staromilství.  Hrozím se toho, že obraz církve, který má náš bližní - můj soused v paneláku - ze sdělovacích prostředků, je falešný. Tak málo tam bylo o pomoci slabým a poníženým, kterou denně poskytují ti, o nichž se neví a nemluví. . .  Hrozím se toho, že v oblasti intelektuálního života naší společnosti nás naši bližní budou jen těžko poznávat po ovoci a podle účinné lásky, kterou osvědčujeme jim i sobě navzájem (1. list Janův).

A tak prosme s neznámým autorem těchto asi v padesátých letech napsaných řádků

Pane, dej nám více shovívavosti, když nespravedlnost a násilí nabývají převahy a když se zdá, že zlo vítězí nad dobrem, více ducha víry, když nastanou okolnosti, které nás mohou zmást, více pokoje, když nevidíme východisko ze svých nesnází, více pohotovosti, když ve velkých chvílích chceš na nás uskutečnit své plány, více milosti a zase milosti, abychom byli ve všem takoví, jak to od nás očekáváš Ty, náš Pane a Bože, náš Otče, naše všechno.  Amen.

(Diskusní příspěvek na setkání křesťanů 7. 11. 1992)