Laik v církvi podle K. Rahnera a E. Schillebeeckxe

Již před l!. vatikánským koncilem se začala stávat neúnosnou běžná a prostá negativní definice laiků jako křesťanů. kteří nejsou kněžími ani řeholníky - jak ve světle analýz nejstarších církevních dějin, kdy bylo podobné děleni církve na stavy nemyslitelné, tak s ohledem na rostoucí význam laiků v katolické církvi samé i při plnění jejího poslání. Teologické otázky typu .jak tedy laika vymezit jinak, pozitivně," a .co má laik vlastně v církvi obzvláštního na starosti" se však ukázaly být velmi nesnadné. Podívejme se, jak se je pokusili řešit dva z největších katolických teologů koncilní epochy. před časem zesnulý německý jezuita Karl Rahner a holandský dominikán Edvard Schillebeeckx. Ukázka je vzata knihy mnichovského dogmatika Petera Neunera Der Laie und das Gottes Volk (Laik a lid Boží), jejíž český překlad připravuje k vydáni nakladatelství Vyšehrad.

Laik jako nositel úřadu podle Karla Rahnera

Karl Rahner definuje ve své stati O laickém apoštolátu laika negativně jeho nepříslušností ke kléru a pozitivně jeho světským charakterem. Laik je ve světě, a neúčastní se církevního úřadu. Kde naproti tomu k nějaké účasti na církevním úřadě dochází - ať je to moc svátostná nebo jurisdikční - nelze již mluvit o laikovi. .Všude tam, kde je někdo jakýmkoli způsobem habituálním vlastníkem jakékoli části liturgické nebo právní moci (přesahující základní práva každého pokřtěného člena církve), není již ve vlastním smyslu slova laikem, a již nenáleží prostému ,lidu Božímu‚. . . Kde tedy církev - svěcením nebo bez něho - na někoho přenáší - ne pouze pro jeden jednotlivý případ, nýbrž habituálné a jako povolání a úřad - libovolnou část této moci, odlišující klérus od laiků, činí z něho klerika" (K. Rahner, Schriften zur Theologie Bd. II, Einsiedeln 1961, s. 340n). Tím je pojem kléru značné rozšířen. Klerikem pro Rahnera je každý vykonavatel jakéhokoli církevního úřadu, církevní pravomoci, ne pouze ordinovaní nositelé svátostné moci.  Kdo je habituálně, nikoli tedy jen pro jeden konkrétní případ, nýbrž z povolání, úředně vybaven církevní pravomocí, je tím klerikem. .V tomto přísné teologickém smyslu může žena zcela dobře náležet ke ,kléru‚" (s. 341).

Přenesení takové pravomoci může nastat kněžským svěcením příp. nějakým výsostným církevním aktem, předpokládajícím kněžské svěcení, může však k němu dojít i jinak. .,Laický katecheta‚ z povolání, nastálo zaměstnaná farní hospodyně, trvale působící kostelník atd. nejsou sice vysvěceni, přesto však již nejsou vlastně laiky" (s. 340). Rahner se přitom odvolává především na praxi staré církve, ve které byly tyto různé úřady přenášeny takzvanými .nižšími svěceními". Ta nebyla jen předstupni na cestě ke kněžství, šlo spíše o .přenesení trvalého nižšího církevního úřadu, jehož držitel tím náležel ke kléru" (s. 341).

Laik se vyznačuje tím, že nemá podíl na církevní moci: na jurisdikční moci, ani na moci svátostné. Tak platí: .Laik přestává tam, kde začíná v jakémkoli rozsahu celá nebo dílčí účast na potestas iurisdictionis nebo potestas ordinis či na obou" (s. 342). Tím je celá klasická negativní definice laika jako neklerika doslova přejata, obsahově je však zřetelné modifikována, protože pojem klérus je chápán šíře. Laik není nekněz a neřeholník, nýbrž ten, kdo nemá podíl na žádné církevní pravomoci, ani na takové pravomoci, jež může být propůjčena nezávisle na kněžském svěcení.  Také Rahnerova pozitivní definice laika zní zprvu tradičně: laik je .křesťan, který zůstává ve světě" (s. 343). Přitom je pojem svět chápán naprosto pozitivně: označuje Boží stvoření, které bylo vykoupeno a posvěceno a má vejít do Božího království. Tento svět je místem, kde laik žije své křesťanství a které také jako křesťan zachovává. Na místě, kde stojí, v pracovních a životních vztazích, do nichž je postaven, utváří své křesťanství. To neznamená, že by byl křesťanem a vedle toho měl řadu vnitrosvětských vztahů: právě tyto vnitrosvětské vztahy to jsou, v čem vytváří svůj křesťanský život a svůj apoštolát. Laik tedy z povolání žije ve světě, naproti tomu pro klérus je církevní pravomoc habituální, je tím, co tvoří jeho povolání a určuje jeho postavení. .Vlastní laická existence přestává tam, kde člověk ve vlastním smyslu slova habituálné participuje na pravomocech hierarchii vlastních, takže je výkon těchto pravomocí pro život jejich nositele charakteristický, tedy jeho stav a postavení určující" (s. 351). Kdo žije ve svém světském povolání jako křesťan, je laik, komu se církevní pověření stává povoláním, které určuje jeho místo v životě, je klerik.

Na tomto základě zkoumá Rahner koncept Katolické akce. Vidí v ní apoštolát konaný z povolání, a tedy vytvářející klerika, úředně vybaveného pravomocí, která dříve a původně náležela hierarchii. Spolupracovníci Katolické akce tedy již nejsou ve vlastním smyslu slova laiky. .Apoštolát úředního Getsemany číslo 36 - 15. strana poslání existuje tam, kde jsou trvale do jisté míry vykonávány hierarchické pravomoci (potestas ordinis nebo iurisdictionis) tak, že toto vykonávání zakládá novou existenci, tedy přinejmenším značnou měrou ruší původní místo ve světě a z hlediska stavu a povolání nově zakládá pro apoštola a jeho vlastní život jiné takové místo, jež mu je přiřazeno jeho posláním jako takovým" (s. 356). Aby tento apoštolát Katolické akce mohl opravdu uspět, požaduje Rahner takový právní řád, který by .chránil laika i vůči hierarchii" (s. 350) a popisoval a zaručoval to, co mu přísluší. Proto by bylo Katolickou akci třeba od základů znovu přetvořit a reorganizovat.  Vedle Katolické akce existuje akce katolíků, ve které laici bez úředního a povoláním daného pověření, jen a pouze na základě svého křtu a biřmování, tedy jako členové církve, na základě vlastní pravomoci žijí své křesťanství, a takovým životem působí jako apoštolové. .Laikův apoštolát je tedy bezprostředně založen na jeho vlastním křesťanství a není co do rozsahu nebo způsobu vymezen zvláštním pověřením shora" (s. 361). Rahner se v první řadě spoléhá na tento neúřední apoštolát: .Kdyby laici plně vyplnili toto pole svého apoštolátu, které jim je zdánlivě přiznáno jen ,omezeně‚, byl by svět do půl století křesťanský" (s. 363). Katolická akce ve smyslu papežů Piů tedy existuje; Rahner ji popisuje jako .těleso jen zdánlivé laikálních církevních úředníků" (s. 366). Opravdoví laici ale žádné pověření od církve nemají. Představují .vedle statického prvku úřadu . . . dynamiku charismat" (s. 345). Tato charismata však nezakládají žádný stav, protože neurčují povolání svého nositele, a proto jej nečiní klerikem. V této koncepci převzal Rahner tradiční chápání kléru a laiků, značně však rozšířil pojmy a odňal neúnosnou ostrost jimi označované protikladnosti stavů v církvi. Rozdíl mezi úředním a neúředním totiž nemůže být v Rahnerově smyslu nikdy tak jednoznačný a ostrý jako mezi ordinovaným knězem a neordinovaným člověkem.  Jsou zde přechody - když třeba laický apoštolát konaný zprvu v rámci jiného povolání stále více určuje život a mění člověkovo životní stanoviště, a stává se tak povoláním. A na druhou stranu klerici, jejichž apoštolát jim je povoláním, žijí také ve světě, přinejmenším v oblasti manželství a rodiny.  Rozdíl mezi laiky a kleriky se zde zakládá spíše na rozdílnosti těžišť než na vzájemné výlučnosti, kdy klerik je zde pro svaté, kdežto laik je vázán na svět a nechává se jím (jak se přitom většinou myslívá) odvádět od Boha.  Především však tato koncepce Karla Rahnera umožňuje vymezit v církvi místo laickému teologovi, pověřenému v rámci poslání církve zvláštní pravomocí a trvalým úkolem, který je jeho povoláním. Tím se ještě budeme zabývat.

Církev laiků u Edwarda Schillebeeckxe

Podle E. Schillebeeckxe nechtěl Il. vatikánský koncil při svém vymezení laiků podat žádnou .ontologickou" definici, ale pouze předložit typologický popis .podle běžného požívání tohoto slova v církevních kruzích" (E.  Schillebeeckx, Gott, Kirche, Welt, Gesammelte Schriften, Bd. II, Mainz 1970, s. 141). Tak je laik popsán jako člen církve, který není vysvěcen a který má zvláštní povinnosti ve vnitrosvětské oblasti. Přitom na koncilu zprvu převládala tendence spatřovat laikovo specifikum v jeho světskosti, a prohlásit tak klerika za příslušného pro církev, laika pak pro svět. Toto prosté přiřazení míst však nelze držet, protože klerici zajisté přebírají odpovědnost také za vnitrosvětské záležitosti, a laici mají také poslání v církvi.  Laici jsou, jak bylo potom zdůrazněno, příslušní také pro církev a její záležitosti, hlavně a první řadě jim však přísluší vztah ke světu. Zvláště důležitá je podle Schillebeeckxe poslední koncilová změna textu v definici laika, blíže popisující jeho vnitrosvětské poslání: .Ze zvláštního povolání laiků však vyplývá povinnost, aby hledali Boží království při práci na časných hodnotách, usměrňujíce je podle vůle Boží" (LG 21). Specifickým úkolem tedy není prosté vést na etické bázi život ve světě - to je úkolem všech lidi. Úlohou laiků, tedy příslušníků Božího lidu, je hledat ve světě Boží království.  Světský charakter laiků nelze tedy chápat všelidsky, nýbrž jako specificky křesťanský, eklesiologický úkol. Laici podle Schillebeeckxe nejsou profánními lidmi, ale příslušníky Božího lidu ve světě. Jako křesťané mají tento světský charakter naplňovat. Uvnitř Božího lidu existují různé formy účasti na tomto jediném poslání, které platí pro všechny: jsou specifické úřední formy a je specifický poměr ke světu. Laici nejsou utvářeni prostě světským charakterem, nýbrž svým křesťanským vztahem ke světu. .Necharakterizuje je jejich činnost ve světě, nýbrž jejich aktivní účast na činnosti církve" (s. 151).

Toto přiřazení ke světu přitom nelze nikterak chápat negativně. K výdobytkům novověku patří, že svět byl objeven jako sekulární svět a byla rozpoznána a loyálně uznána jeho vlastní cena. Sekularizace znamená, že člověk byl uznán za bytost, docházející lidského dovršení ve světě a díky světu.  člověk a svět byl objeven ve svých bezprostředně .pozemských" rozměrech, se svými politickými, sociálněekonomickými, hlubinně psychologickými a mnoha jinými aspekty. V okamžiku, kdy církev vezme vážně tuto sekularizaci našeho světa, jež nikterak neznamená sekularismus, nahlédne i laiky v jiném světle: objeví se jako budovatelé pozemského řádu života. Církev může akceptovat laiky v jejich odlišnosti teprve když nahlíží člověka a svět jako zásadně laikální nebo sekulární skutečnosti. Uznáni laicity světa otevírá oči pro laika v jeho křesťanské existenci. Bere-li se sekularita světa vážně, pak je laik, jemuž je jako křesťanu tento sekulární svět odevzdán, přijat v plném smyslu slova jako křesťan. Není již křesťanem v odvozeném smyslu, který se přece o to vlastní a jediné potřebné nestará.  Tento vztah ke světskému světu je podle II. vatikánského koncilu, jak E.  Schillebeeckx uvádí, všeobecnou perspektivou církve. Církev se v žádném případě neomezuje jen na laiky. Spíše je jako celek vztažena ke světu. Církev jako obecná svátost spásy náleží k tomuto sekulárnímu světu, ne aby ho vtahovala zpět do oblasti církve, nýbrž aby ho jakožto sekulární svět spasila. Církev není spása, a klérus i řády nejsou samy o sobě spásou, mají však být a zprostředkovat tomuto sekulárnímu světu znamení spásy. Tak je každá forma křesťanské existence, ať se již děje v laikální, klerikální nebo mnišské podobě, formou křesťanské existence ve světě. Církev jako celek je znamením spásy pro svět, a touto dynamikou jsou neseni všichni členové církve: všichni náležejí k tomuto sekulárnímu, laikálnímu světu. Proto Schillebeeckx označuje Boží lid samozřejmě a jako celek za .laikální". Ještě pro koncil nebylo snadné, a musil se k tomu probojovávat, aby také laikovi vymezil vedle kněze jeho náležité místo v církvi. To podle Schillebeeckxe ukazuje přesun perspektiv v průběhu dějin církve. Ve staré církvi stal na prvním místě laikalní Boží lid, teprve poté nastoupila otázka rozdělení úřadů a charisrnat. Laik přitom nebyl vztažen k hierarchii, nýbrž naopak hierarchie k laikovi. Úřad byl vždy chápán jako služba lidu Božímu a v lidu Božím. Úřady v církvi přirozeně existují a nelze se jich zříci, základem toho všeho však je fundamentální laikální struktura, patřící k církvi a ke všem jejím členům. Všichni totiž musejí mít vztah ke světu, jemuž má církev být znamením spásy.

Rozštěpení církve do stavů a jejich podřízení či nadřízení by proto podle Schillebeeckxe bylo zapotřebí překonat. Je třeba, aby vznikla podoba církve, ve které .bude samozřejmostí plná rovnocennost a dospělost všech v církvi. . . Laici se pak budou v církvi cítit skutečně doma a nebudou se považovat za cizí nebo za gastarbajtry vzaté ,do služby‚ pro nadprodukci, kteří musejí konat práci, jež je vlastně ,věcí kněží‚. Křesťanství, církev není věcí kněží více než věcí laiků; kněží a laici mají jen ve své vlastní věci - která je věcí celého světa - slzné služby, různé ,duchovní dary‚, na jejichž vzájemné spjatosti se buduje tělo církve jako společenství víry" (s. 172).

Vyznačuje-li se Rahnerova koncepce tím, že rozšiřuje pojmy úřadu a kléru oproti obvyklé terminologii, a snaží se takto překonat tuhé rozdělení do vedle sebe či nad sebou umístěných stavů v církvi, jde Schillebeeckx do jisté míry opačnou cestou, kdy je v návaznosti na biblické a starocírkevní chápání rozšířen význam slova laik. Jestliže u Rahnera existuje podstatné více nositelů úřadu než se dosud mělo za to, stávají se u Schillebeeckxe všichni křesťané laiky, aniž se tím ruší úřední funkce, které mnozí z nich vykonávají.

Vybral a z němčiny přeložil Jan Spousta.