U kostela sv. Josefa na Náměstí Republiky v Praze visí
na nástěnce pokyn Pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském. Nese
název .Co dělat, když se s Vámi Svědkové Jehovovi pokoušejí navázat
rozhovor?" Krátká citace prvních několika řádek snad postačí: .Nehovořte se
Svědky Jehovovými nikdy sami. Řekněte jim, že si k rozhovoru pozvete
kněze. Zpravidla to odmítnou. Odmítněte tedy rozhovor také."
Celkový dojem je smutný. K jakému stavu se zde
katolická církev polooficiálně přiznává? Je-li její stav takový, že jednotliví
členové nejsou bez kněze schopni rozeznat rozdíl mezi ní a sektou, jsou
takovéto .metodické pokyny" účinné pouze jako umrtvovací injekce u zubního
lékaře. Přijměme setkání křesťana se
členem sekty jako modelovou situaci, ve které je křesťan konfrontován
s rozdílným pohledem na skutečnosti života a světa. Vnitřně poctivá účast
v rozhovoru vede nutně k odkrývání a znovuzdůvodňování vlastních
hlubších východisek. Takové úsilí vždy nese své ovoce. Teprve potom bude člověk
schopen druhému nabídnout přesvědčivě a uváženě svůj pohled na svět. Jistě celý
problém sekt velmi zjednodušuji. Přesto
se však musíme ptát, zda by podobná .duchovní cvičení" neměla Getsemany číslo
39 - 18. strana být spíše doporučována než odmítána, a hlavně jakým způsobem
jsme na ně připraveni a připravováni. Máme být přece s to vydávat
svědectví svým životem - a tím i slovem. Takového stavu však nedosáhneme
uzavíráním se okolním vlivům, ale naopak pokusy se vyrovnat se současnými
myšlenkovými proudy a dosáhnout větší srozumitelnosti svých výpovědí. To vše je
důležitou součástí osobního růstu.
Jen málokterý dar se vyrovná daru setkání s pravou
duchovní osobností. Budoucnost našeho
.dobrého poselství" závisí i na tom, budou-li takové dary podávány křesťanskou
rukou.
Ondřej Petruželka
Poslední komentáře