.Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout
Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem
tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země." (Iz 49,6)
Hlavní teze tohoto výkladu zní: Neúčinnost církevní misie
plyne z nedostatků v teologii.
Teologické předpoklady misie: Misio Dei (misie - poslání
Boží) Misie nezačíná námi, nezačíná dokonce ani církví. Je pohybem Boží lásky
ke světu, k lidem. Názorně o tom mluví evangelista Jan: Bůh poslal svého
Syna, seslal Ducha a poslal nás. J 20,21: .Jako mne poslal Otec, tak já posílám
vás." Pohyb od Otce a poslání učedníků je obsahem .řeči na rozloučenou" (srv.
např. J 17,18). Myšlenka poslání je i u synoptiků, srv. závěr Matoušova evangelia a Matouš 10 - jděte
do celého světa. . .
Samo slovo misie v dnešním smyslu však zpopularizovali až jezuité
16. stol. Biblické pojmy jsou apostolein a poreuomenoi keryssete ve formě
výzvy. Biblickým základem jsou věci i slova (Mt 24,14), podle nichž bude
evangelium kázáno po celém světě. Vědomí tohoto poslání shrnul Pavel do známých
slov:
.Běda mně, kdybych nekázal!" (1 Ko 9,16)
V lukášovském pojetí se mluví o svědectví, misionáři jsou .svědkové až na
konec země". Misie však není
v Bibli viděna jen jako úkol, jímž se má něčeho dosáhnout, totiž
učednictví a křtu, misie sama už je viděna jako naplnění - tam, kde se zvěstuje
evangelium národům, naplňují se zaslíbení Starého zákona, zejména izaijášovská
(Iz 42,6n), ale I Gn 12,3, kde už se mluví o požehnání pro všechny národy země.
V této tradici jsou letnice popsány jako protiklad babylónského zmatení jazyků.
Misie právě tak není v Písmu jakýsi vnějškově přidaný
úkol k církvi, pokud síly stačí. Misie je ve Skutcích vedle jednoty a
setrvávání ve společenství s Getsemany číslo 39 - 21. strana apoštoly znakem
církve - růst je podstatným znakem církve. Celé Skutky vpodstatě popisují
překonání židovského partikularismu jako podstatnou věc pro církev - církev
v misii nejen získává nové členy, ale sama se v ní proměňuje. Bez
této zásadní ochoty ke změně tedy nelze chtít misii. Dynamika misie jako misio Dei je dynamika
lásky. Bůh se obrátil k nám, my se obracíme k druhým. Je to .tlak
lásky navenek". .Zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na
společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem." (1 J)
Jde tedy o účast na Boží lásce, na její cestě k lidem. Falešné pohnutky
misie odmítá Pavel (1 Te 2, 3-8). Misie
patří dále k podstatě církve i v tom smyslu, že se v ní
realizuje obecnost církve.
Dříve se jako motiv misie zdůrazňovala .záchrana duší" -
tedy spíše moment Božího hněvu. Dnes se snažíme spíše vycházet
z pozitivních obrazů Písma: požehnání, spása, osvobození, vykoupení,
znovuzrození, přijetí za děti Boží, agapé, dary Ducha, život, uzdravení, život
věčný, ospravedlnění. Jde tedy o druhou
stranu téže mince. Potřeba záchrany však je univerzální a nelze ji popírat.
Tyto důvody však jsou v jistém smyslu subjektivní, totiž v tom, že
vycházejí z člověka a jeho potřeby. Cíl misie je však ještě výše:
.Abychom chválili slávu Boží milosti." (Ef 1,6)
Vedle toho má misie i určitý vnitrosvětský efekt, např.
civilizační, humanizační. . .
Metody misie viděné teologicky
Nejde zde o popis metod, ale o jejich teologickou
přiměřenost. Shoda dnes je v tom, že násilné metody misie odmítáme, proto
se touto věcí zde nezabýváme. Není to
však samozřejmost, např. sv. Řehoř Veliký aj. viděli tyto metody jako
přiměřené.
V českém evangelictví se v našem století
prosadilo barthovské odmítání předpokladů pro víru v člověku a návazných
bodů. Je to reakce na Feuerbacha (totéž by však platilo i pro Freuda), který
vysvětloval náboženství jako věc odvozenou (odcizenou) z člověka. Proti
tomu řekli barthovci jasně a správně své NE. V pokleslé praxi se pak
z toho stal boj proti všemu vycházení vstříc člověku. V katolictví je
naproti tomu rozšířeno optimističtější vidění člověka, myšlenka .preparatio
evangelica" (příprav na evangelium v dějinách člověka a národů),
v pokleslé praxi pak podbízení se člověku.
Mohlo by se tedy zdát, že tu jde o konfesní rozdíl, ve skutečnosti tomu
tak ani zde není.
Věc je totiž složitější. Jistě: Víra není lidská možnost,
v člověku není nic, nač by se dalo navázat. Nadto však (což podle mého
názoru barthovcům - nejen zde - uniká) je tu Boží působení při člověku, a na to
můžeme a máme navázat. K. Rahner se pokusil o kompromisní formulaci: Boží
působení je .existenciála člověka".
Platí tedy, že není z nás a je mimo nás (extra nos),
právě tak však platí, že patří neodmyslitelně k člověku - Bůh se už snaží
mu sdělit, dotýká se jeho srdce, a toto Boží působení tedy smíme předpokládat a
na ně navazujeme - lépe řečeno: my sami se stáváme částí tohoto zápasu o
člověka. Vedle toho pak platí, že člověk i ve své propadlosti modlám zůstává
obrazem Božím a má svou důstojnost, kterou je třeba vzít vážně. Biblicky je
v této souvislosti podnětná řeč Petra před Kornéliem a Pavlova
v Lystře: Bůh nepřestal dosvědčovat sám sebe pohanům tím, že jim
prokazoval dobro. Misionář se tedy musí
nejprve ptát, co Bůh už vykonal, jak Duch působil při tomto člověku, musí
nejprve naslouchat, až potom mluvit! Je
misijní metodou kácení model? Při povrchním čtení Starého zákona se zdá, že zde
je čirá negace. Ve skutečnosti představuje Starý zákon kritický výběr. Vedle
kácení model je tu i přijetí - např. co se týče dekalogu, starověké moudrosti
aj.
Metodou křesťanské misie ve vlastním smyslu je metoda
Kristova: Inkarnace (vtělení) jako vyjití vstříc člověku. .Sám sebe vydal" -
tedy pohyb v nezištnosti, bezmoci kříže, v chudobě jako formě lásky.
V bezmoci se tak ukazuje Boží síla. Skutečná misie tedy není akcí za
zvýšení členstva, byla nazvána .manifestací nezištnosti". V této své
bezbrannosti může počítat, že i člověk, za nímž jde, odloží svůj obranný
postoj. Bohužel v dějinách šel z misie často strach, mnozí se obávají
i dnes a velikost jejich strachu vyjadřuje rozpor mezi tím, jak vidí církev, a
Kristem.
Jedna z možností aplikace:
Člověk fakticky nevěřící přichází na faru žádat o sňatek,
křest dítěte. Ze svého hlediska přichází vyřídit formalitu s úředníkem
církve. Na této rovině nelze zvěstovat evangelium. Nutné je:
1) Setkání
s člověkem. Kněz či jiný pastorační pracovník může zvěstovat evangelium
jen jako člověk člověku, musí být proto možné poznat v něm člověka, který
má pochopení pro dobré věci. Lze vyjít ze situace, kvůli níž nevěřící přichází -
např. manželství, výchova dětí, ale zde pozor: musí být jasné, že Bůh je mnohem
více, než jen řešením této věci.
2) Setkání
s povoláním. Musíme často něco i odmítnout, a to je správné - odkazuje to
k něčemu vyššímu, co je i nad námi. Lze na nás rozpoznat vážnost
k Božímu slovu, lze poznat, z čeho čerpáme a na čem stavíme svůj
život. Lze poznat, že nejsme jen agitátoři, že i nás trápí nedostatky
církve. Vpodstatě záleží na tom, kolik
lásky vložíme do tohoto kontaktu.
3) Setkání s člověkem
jistot. Nejsme tu pro diskuzi. Můžeme diskutovat, ale musí přirozeně vyplynout,
že stojíme na jistotách, které jsou v Bohu. Nevěřící se musí setkat s člověkem,
který nalezl poklad v poli. Poznámka: zpracováno
zejména podle dogmatiky Mysterium salutis (úryvek z pasáže o misii jsem
přeložil pro TT 34 s. 17n, v tomtéž čísle s. 25 je i závěrečný příklad,
který jsem přeložil z Concilium 3/67). Některé pohledy doplněny
z Handbuch der Pastoraltheologie (Rahner aj.).
Jaroslav Vokoun
Poslední komentáře