Úloha jáhna v liturgii

Úloha služby jáhna v katolické církvi poroste v souvislosti se stálým úbytkem kněží. Týká se to i liturgie, protože ta je, i když ne jediným, tedy jistě vrcholným projevem života církve. V naší zemi se jedná o nový fenomén, a proto je vhodné o něm pojednat samostatně v návaznosti na úlohu předsedajícího v liturgii v minulém čísle.

Pokud někdo říká: "Jáhen může číst evangelium, křtít, pohřbívat. . .", pak si všímá pouze stránky liturgicko-právní a uniká mu podstata úlohy jáhna v liturgii. Od jáhna se očekává, že bude tmelem církevní obce, že bude zprostředkovávat kontakt mezi obcí a knězem. Kněží v obci usazených bude stále méně, liturgii bude předsedat stále častěji jáhen. Kněz bude v obci jen občas, ale jáhen bude v obci "doma". K tomu má mít přirozené předpoklady, které jsou rozvinuty vzděláním a formací. Eucharistické liturgii jáhen předsedat nemůže, ovšem může se významnou měrou podílet na její přípravě, může se přičinit o zapojení celé obce do mešní liturgie. Pokud je tím, kdo se o obec stará, je daleko logičtější, aby posloužil úvody k jednotlivým částem liturgie (po úvodním pozdravu, na začátku bohoslužby slova, před začátkem eucharistické modlitby a v závěru bohoslužby) spíš než předsedající kněz.

Vlastní doménou liturgické služby jáhna jsou formy obnovené II. vat. koncilem. Jedná se zejména o (samostatnou) bohoslužbu slova, dále o bohoslužbu smíření, bohoslužbu hodin slavenou s obcí či ekumenickou bohoslužbu. Všem těmto liturgickým událostem smí jáhen předsedat. Tyto formy nejsou ničím méněcenným oproti eucharistii. Naopak - současný obvyklý "jednotný liturgický repertoár", který nabízí pouze a jen "mše", vede k zakrnění života církve a, troufám si říci, k znevažování eucharistie, která má být slavnostním vyvrcholením života obce.

Tyto formy nejsou tak přísně vázány liturgickými předpisy jako bohoslužba eucharistická, a proto kladou na předsedajícího větší nároky při přípravě. Jsou to také formy dosud nezažité a dá určité úsilí je přivést do života. Vyžadují tvůrčí přístup.

Denní modlitba církve (breviář), pro jáhna "povinná", je příležitostí zapojit aktivně do liturgie vlastní rodinu, zejména manželku, nejbližší spolupracovníky, možná i větší okruh zájemců. I když se některé části modlí jáhen sám, jsou výbornou příležitostí čerpat z pestré nabídky žalmů, hymnů, modliteb, biblických i nebiblických čtení inspiraci k homiletické práci. I touto cestou se denní modlitba církve, která má být, ale často není společnou, zhodnotí k užitku celé obce.

Třetí specifickou skupinu liturgických aktivit jáhna představují svátosti. Obřad křtu dětí a obřad svátosti manželství, kterým jáhen předsedá, mají sice již zažité liturgické formy, ovšem vyžadují nové přístupy odpovídající záměrům II. vat. koncilu. Jedná se zejména o přítomnost a aktivní účast celé obce při udílení svátostí. Zde jáhen spolu se svou rodinou může jako jeden z obce být ostatním kvalifikovaným příkladem pravdivostí svého života, poctivostí své víry, svými slovy při liturgii, která nebudou v rozporu s jeho předešlým životem. Někdo musí s "aktivní účastí" začít. Dále se očekává, že nouze o kněze nakonec paradoxně povede k tomu, že boží slovo dostane při každém obřadu nezastupitelné místo, které mu v bohopoctě náleží, a to jak výběrem textů, tak jejich aktualizací - homilií. Může se k tomu také využít skutečnosti, že při obřadech, kterým předsedá jáhen, se smí bez dalšího povolení použít pro čtení i vhodné nebiblické texty (jako je tomu např. v liturgii hodin).

Některé nedostatky narušující ducha liturgické reformy:

1. Samostatná bohoslužba slova není dostatečně doceněna. V běžné mluvě se říká: .budejenom bohoslužba slova. . .". Souvisí to s neznalostí koncilních dokumentů: .Mimořádný význam má při slavení liturgie Písmo svaté. Z něho jsou vybrána čtení, která se vykládají v homilii, a žalmy které se zpívají. Písmo dalo inspiraci a podnět liturgickým modlitbám, oracím a hymnům; z něho dostávají liturgické úkony a znamení svůj význam. Proto v zájmu obnovy, rozvoje a přizpůsobení posvátné liturgie je třeba podněcovat srdečné a živé zalíbení ve svatém Písmu, jak o něm svědčí úctyhodná tradice východních i západních obřadů." (SC 24)

2. Není vyjasněn a doceněn statut jáhna v církvi. Josef Zvěřina říkával při eklesiologii: "Nevíme, zda se na něj máme dívat jako na miniklerika, či jako na maxilaika." Jáhna neberou příliš vážně ani mnozí kněží, ani mnozí laici. Souvisí to s modelem církve. Pokud bude nadále prosazován jako jedině možný model farní (který je ovšem v dnešní době nedostatku farářů anachronismem), pak budou jáhni vždy bráni jako nedokonalá náhrada faráře. Postavení jáhna spíše odpovídá péče o spontánně vzniklé skupiny věřících, o lidi na okraji církve i společnosti; jáhen je podřízen biskupovi podobně jako farář nebo vikář, je totiž spolupracovníkem na pastoraci, za kterou všeobecné církvi odpovídá diecézní biskup. Biskupové by neměli většinu jáhnů podřizovat farářům, a tak se zbavovat přímé odpovědnosti za ně. Jáhni by měli vytvářet spolupracující sbor, který je schopný poskytovat i speciální služby a který je biskupovi k dispozici. Nebylo by dobré dopustit to, co se stalo s kněžími, kteří by měli rovněž tvořit se svým biskupem sbor - presbyterát, - a zatím žijí izolovaně na farách, jsou přetíženi nejrůznější prací a komunikují spolu minimálně.

3. Nedostatek uznání si kompenzují někteří jáhni sami: zejména se ukazují při libovolné příležitosti v jáhenském oděvu. Zatímco je liturgický oděv jáhna pro mešní liturgii a liturgii svátostí předepsán, při bohoslužbě slova, bohoslužbě smíření, ekumenické bohoslužbě nebo hodinkách žádný oděv předepsán není. Jáhen může sloužit v občanském oděvu. Neodradí tak návštěvníky netradičních forem bohoslužeb, kteří stojí na samém kraji církve a kteří nechápou (pokud se zrovna nezajímají o folklór), proč je zapotřebí ke komunikaci s Bohem si oblékat .bílou noční košili se šerpou". Kvalita jáhna v liturgii se měří tím, jak dokáže posloužit božím slovem, jak nápaditě, s vírou a fundovaností k liturgii přistupuje, a nikoli tím, jaký má úbor. I kněz může vysluhovat dle současných předpisů např. svátostí smíření v občanském oděvu.

4. Příslušné autority by měly od základu změnit kritéria pro výběr kandidátů jáhenství. Dosud jsou přijímáni ti, kteří se přihlásí (za základě formálního doporučení "duchovního správce"), povolání se nijak nezkoumá. V Čechách jsou připravováni studiem, které je na okraji zájmu svou úrovní beztak problematické pražské teologické fakulty. Liturgickou službu si dovedou představit ještě nejlépe, ovšem pouze její vnější provedení, bez porozumění obsahu. O formaci jáhnů se bohužel většina biskupů zajímá velmi nedostatečně, nijak ji nekontroluje a řada kandidátů toho obratně využívá. Biskupové by měli ve výběru kandidátů jáhenství postupovat aktivně. Vyhledávat vhodné adepty, kteří mají povolání v církvi sloužit, umí vytvářet společenství, mají neformální autoritu. Měli by brát v úvahu i rodinu kandidáta, zejména manželku, protože ta bude mít na kvalitu pastorace jáhna velmi významný vliv. Formálně získaný souhlas manželky je bezcenný, pokud s ním není spojeno také osobní nasazení pro společnou službu. Těmto mužům (a věřme, že i jejich ženám) je třeba umožnit solidní vzdělání a solidní formaci.