Atentát na koncil nebo šance pro církev?

Slovenský časopis Viera a život uveřejnil v č. 2/95 přednášku kardinála Decourtraye Kam ide francúzska cirkev, z níž pro její závažnost chceme uveřejnit aspoň hlavní myšlenky. Kardinál Decourtray (†1994) patřil ke generaci koncilu, ale snažil se reflektovat i změnu v katolické církvi, která v ní nastala v osmdesátých letech. Zatímco my jsme většinou nakloněni vidět v této změně atentát na pokoncilní vývoj, snaží se Decourtray vidět oba dva proudy nikoli jako nesmiřitelné alternativy, ale jako šanci pro církev, pokud dokáží vytvořit syntézu. Od čtyřicátých let byl pro francouzskou církev charakteristický trend ke skryté církvi - s obrazy soli země, kvasu v těstě, zrna v zemi, se spiritualitou Nazaretu a dělnických kněží. Od papežovy návštěvy ve Francii r. 1980 je patrný trend k viditelnosti, velkým shromážděním, slavnostním svátkům - biblickými obrazy jsou město na hoře a veliký strom.  Církev opravdu musí být také viditelná - neštěstím by však byl návrat k triumfalismu minulých staletí. Jiným trendem vedoucím ke koncilu byla cesta od hlásání k dialogu, spiritualita naslouchání a rozhovoru (encyklika Ecclesiam suam). Velký přínos se projevil např. v nové pedagogice. Od počátku osmdesátých let se opět projevuje vědomí, že naším posláním je zvěstovat jistoty, projevuje se touha po jasném, třeba i strohém a nepedagogickém hlásání, katechezi. Tento nový proud může být přínosem, pokud nadšené charismatické hlásání vhod i nevhod nepřestane být nasloucháním, neztratí otevřenost pro otázky druhých a neztratí pro samou horlivost trpělivost.  Od padesátých do sedmdesátých let se od zdůrazňování nauky přecházelo ke zdůrazňování života. .Kontakt se životem", .konkrétní fakt", .všední den", to byla oblíbená slovní spojení. Snad nejcitovanějším Ježíšovým výrokem byla slova o tom, že ne každý, kdo mu říká Pane, vejde do Božího království, ale ten, kdo plní vůli jeho Otce. Byla to janovská spiritualita .činění pravdy". V pozdější době se opět vrací potřeba intelektuálního přístupu k víře, potřeba znalostí, abychom byli .připraveni vydat svědectví o naději, která je v nás". Odmítat to z pozice antiintelektualismu by bylo chybou, na druhé straně je třeba dbát toho, aby vzdělání vedlo k modlitbě, k lásce, k formaci života, a nestalo se .falešnou gnozí". A konečně - pod vlivem K. Bartha - se na sekularizaci a odnáboženštění současného člověka reagovalo snahou odlišit křesťanskou víru od lidské náboženskosti.  Kardinál Decourtray pokládá za štěstí, že mohl duchovně vyrůstat v době, kdy se projevovala vůle znovu umístit Ježíše Krista do středu katolicismu.  Lidová zbožnost byla v této době předmětem kritiky a posměchu. Od osmdesátých let (podle některých už od r. 1968) se opět vrací náboženskost, .Bůh prohlášený za mrtvého se opět začíná hýbat". Obnovují se poutě, lidé se uzdravují a obracejí. I tento návrat přirozeného náboženského elánu je třeba vítat - ale je ho třeba evangelizovat, čistit a transformovat. Může se stát zdrojem velké obnovy tam, kde se (viz list Židům) neztratí pohled upřený na Krista a důraz na víru jako pravý základ. Bez toho je tento elán ohrožen mnoha pokušeními - zdůrazňování mimořádných jevů místo nenápadné služby, bezprostředních osvícení místo pomalého zrání a tápavého hledání, sklizně místo setby. Ve smíření obou postojů (místo sakralizování a absolutizování rozdílů) vidí Decourtray naději pro francouzskou církev. U nás je dnes nálada pro konflikt a konfrontaci, chuť odpůrce spíše zničit než se zajímat, zda nemají v něčem pravdu - ale snad i u nás se jednou přejde od rozptylování ke shromažďování.