Bůh a neblahé dědictví diktatur

Rozhovor časopisu Publik-Forum s prof. Eugenem Biserem

Publik-Forum: Pane profesore, Evropská akademie věd a umění v Solnohradě, jejímž jste členem, se v příštím roce chce intenzivněji zabývat .novým ateismem" ve východní Evropě. Proč?

Prof. Biser: Pádem železné opony r. 1989 vyšlo jasně najevo, že v bývalých oblastech Sovětského svazu nebylo křesťanství zdaleka zakořeněno tak pevně, jak se z naší západní, často trochu přikrášlující perspektivy mělo za to.  Spíše se na Východě rozšířilo cosi, čemu říkám .oceánický ateismus". Známe již argumentující nebo i polemický ateismus, který dosáhl svého vrcholu a snad i svého konce v díle australského filozofa Johna Leslie Mackieho .Zázrak teismu". Mackie sám tuto knihu pociťoval jako poslední argumentující výpad proti pevnosti víry v Boha. Katolická církev sama pojmenovala před třiceti lety na 2. vatikánském koncilu jiný typ ateismu, starostlivý ateismus, podněcovaný chybami a nedostatky církve. A nikoli naposledy existuje ještě praktický ateismus, který je jakýmsi stínem kapitalistické společnosti.  Východoevropský ateismus, který se nyní dostal do našeho zorného pole, vznikl systematickým odkřesťanšťováním. Křesťanství bylo lidem prezentováno jako výlupek nehumánní, nesociální ideologie, která musí být ve jménu člověka a společnosti vykořeněna a překonána. Této ateistické dědičné zátěži komunistických diktatur chceme nyní silněji věnovat svoji pozornost.  Obávám se ovšem, že katolická církev chce východoevropanům přinést křesťanství v jeho předkoncilní podobě. To by však byla z principu pomýlená strategie, která by vedla ke znovuoživení indoktrinovaných předsudků. Nutná je namísto toho nová interpretace křesťanské víry. Podstata křesťanství musí být odvozována z jeho počátku, kterým je životní dílo Ježíše z Nazareta.  Publik-Forum: Jde tedy hlavně o misii ve východní Evropě?  Prof. Biser: Myšlenku misie vidím ze zcela nové perspektivy. Vycházím z toho, že víra, naděje, svoboda a tolerance jsou dobra, která člověk může mít jedině spolu s druhými lidmi. Svoboda, která je upírána milionům lidí, proniká k těm, kdo svobodu zdánlivě mají, a nedopřává jim dospět k plnému prožitku svobody. A přesně totéž platí o víře. Víra není ani tak věcí jednotlivce jako společenství věřících. Až ono je, jak zdůrazňuje již list Efezským, integrálním subjektem víry. Když je tak víra odpírána velmi mnoha lidem, ochromuje ji to i u nás. Skutečnost, že byly miliony lidí systematicky a násilně zbavovány víry, je pro mne také jednou z příčin naší krize víry.  Publik-Forum: Existují nyní studie, které ukazují, že v Evropě nelze mluvit o trendu k sekularizaci, nýbrž o široce rozšířené nové religiozitě. Rozhodný ateismus je prý fenomén dosti slabý.

Prof. Biser: Souhlasí, máme tu nyní difúzní religiozitu, která ovšem institucionalizované církve obchází, a dokonce jim odvádí věřící. Stejnou měrou, jako je otřásáno základními principy novověku, dostávají se znovu ke slovu postoje a názory, které byly novověkem vytlačeny: smysl pro zázračné, mirakulózní, i pro nevědomí, a k tomu patří i nová senzibilita k dimenzi posvátného. Z této perspektivy lze objasnit i vzestup této religiozity, která však je ještě zcela v počátcích. Stále ještě zažíváme mohutné důsledky procesu sekularizace.

Publik-Forum: Jaké konkrétní kroky jsou nyní naplánovány?  Prof. Biser: Mezi má základní přesvědčení náleží názor, že jedno náboženství samo nemůže zmoci všechny tyto problémy. Nastala zřejmě chvíle, kdy je třeba dát znamení pravého porozumění mezi takzvanými Abrahamovými náboženstvími, tedy mezi křesťanstvím, židovstvím a islámem. Vycházím z toho, že každé z těchto náboženství disponuje vlastním energetickým potenciálem.  Ten by mělo přinést do procesu dorozumění a dialogu, neboť pouze tak můžeme čelit společné výzvě .oceánického ateismu".  Publik-Forum: Nyní však právě islámské hlasy vytýkají křesťanstvu, že je spoluzodpovědné za západní konzumní ateismus. Je tedy jistě třeba napřed překonat přehrady mezi náboženstvími. Jste optimista, že se to podaří?  Prof. Biser: Jsem optimista. Dosud jsme se pokoušeli židovství a islámu přiblížit z jakéhosi postoje tolerance a ochoty k dialogu. Nyní to však musíme dělat pod tlakem společné výzvy ateismem. To dává novou motivaci. To, co islám křesťanství vytýká, ostatně z velké části souhlasí, protože sekularizace a osvícenství nakonec vycházejí z křesťanských principů. Musíme osvícenství vítat, poněvadž odpovídá evangeliu a myšlení apoštola Pavla.  Osvícenství bývá neprávem křesťany zatracováno, jako by šlo o pekelnou stvůru. Ale je to spíše dar nebes. Ovšemže zaujalo tragicky protikřesťanskou a proticírkevní pozici, která nás má znepokojovat a vést k tvořivosti.  Islám s jistou samolibostí na tento fakt poukazuje. Obviňuje nás křesťany, že jsme celou tou moderní bídou také vinni. Zapomíná přitom, že tím sám manévruje do fundamentalistického kouta. Budoucnost si mohu i v případě islámu představit pouze za předpokladu, že také tam pronikne do víry osvícené racionální myšlení. To by nebylo namířeno ani proti Mohamedovým úmyslům. Islám nemá budoucnost, pokud nějak nepřipustí, že také korán rostl staletí, že rozhodně nespadl z nebe, ale je zcela dílem lidského ducha a lidských rukou. Fundamentalisté - to jsme my křesťané bohužel zakusili velice bolestně - víru ruinují, víře nepomáhají.

Publik-Forum: Před nedávnem jste o všech těchto otázkách diskutovali poblíž Rastattu s 25 vědci z různých částí Evropy. Byly ještě jiné návrhy dalšího konkrétního postupu?

Prof. Biser: Především jsme se ptali, zda křesťané hovoří o Bohu správným způsobem. Bůh není přístupný lidskému intelektu, je vždy větší než vše, co o něm může být myšleno a řečeno. To je stará křesťanská moudrost. A tak se v našich rozhovorech ozvala nezbytnost negativní teologie, abychom mohli přiměřenějším a době vlastnějším způsobem mluvit o Bohu. To znamená, o Bohu můžeme vždy jen říci, co On není.

Publik-Forum: O katolickou církev se otírají mnozí. Zůstávají ateisty, protože církvi vytýkají nedostatek důvěryhodnosti. Co byste těmto lidem odpověděl?  Prof. Biser: Když si vezmu poslední výroky papeže na Filipínách, získám jistě dojem, že podle přesvědčení církve spočívá nejpřednější úkol křesťanství v zostřování morálních zásad a maxim. Kdybych měl něco říci, řekl bych s ohledem na takové hlásání víry: nezkoušejte lidi řídit morálními imperativy, protože na to oni vůbec nereagují. Ale: změňte nejdříve člověka, když chcete, aby se změnilo jeho chování. Změní-li se člověk, je pak ochoten se také mravně znovu orientovat a chovat se jinak. Pro mne je podstata křesťanství zaměřena na změnu člověka. Člověk přes všechny své meze přerůstá do Božího tajemství. Jeho smysl a cíl je zakotven v Bohu.  Publik-Forum: Co to znamená prakticky?

Prof. Biser: To znamená: křesťanství je jediné náboženství, které člověku dává odpověď na nejnaléhavější ze všech otázek, totiž na otázku smyslu vlastního života. A tato odpověď je tak velkolepá, že se člověk téměř zachvěje:

Smyslem člověka je Bůh. Smysl našeho života je skryt v Bohu samotném.  To není zvěst pouze teoretická, nýbrž praktická. Jejím nejvyšším vyjádřením je novozákonní, především Pavlem reflektovaná myšlenka našeho povolání za syny Boží, která překonává vztah člověka k Bohu jako stvořiteli do podoby intimního vztahu. Zdá se mi v této souvislosti zlé, že naše teologie tuto myšlenku Božího synovství vůbec nereflektuje. Poslední důležitá kniha o tomto tématu pochází od Mikuláše Kusánského z roku 1444. To je skandální.

Publik-Forum: Jakou zvláštní roli má podle vás v konfliktu s ateismem židovství?  Prof. Biser: Jsem pod silným vlivem židovského filozofa Martina Bubera, který jednou řekl, že křesťanská víra je víra, jež považuje jisté výpovědi za pravdivé. To však není nejpůvodnější forma křesťanské víry. Ta spočívá spíše v tom, že člověk se opevní, ukotví v Bohu. My křesťané se tomu můžeme od židů jen učit. A to byla zcela jistě i víra Ježíšova. Teprve v povelikonoční době vyšla najevo nezbytnost věroučných výpovědí; takových výpovědí-článků víry se nelze jen tak vzdát, ale musejí být stále opírány o tuto v zásadě mystickou prvotní víru. To musíme vysvětlovat při hovoru s nevěřícími.

Židovstvo má kromě toho vyhraněný smysl pro to, že se Boží jednání neprojevuje pouze ve slovech, nýbrž také v dějinných událostech. Věřím, že jsme konfrontováni s takovým dějinným znamením času: je to teologií dosud nedoceněný obrat ke svobodě roku 1989. Byla to klidná revoluce, která je svým hloubkovým záběrem jistě mnohem významnější než Francouzská revoluce a důležitější než předešlé revoluce. Povážíme-li, že nás konflikt mezi Východem a Západem přinejmenším dvakrát přivedl těsně k celosvětové nukleární katastrofě, pak budeme muset říci, že konflikt mezi Východem a Západem byl nejhorším rozdělením světa, které kdy existovalo. A tento konflikt se tichounce rozplynul. Na rozdíl od dosavadních revolucí neměla tato revoluce ani jednoho vůdce, ani program, ani strategii - a především nedošlo ke krveprolévání. Každá jiná revoluce pohltila nesčetné lidské oběti.  Stále znovu se ptám sám sebe: Jak by pak muselo vlastně Boží dějinné jednání vypadat, aby to lidi pohnulo k zamyšlení? Jasnější řeč nebes než tuto revoluci r. 1989 si vlastně už neumím vůbec představit. A v tom nám židovství otevřelo oči. I toto vysvětlení by mělo být do rozhovoru s ateisty vneseno.

Z německého originálu "Gott und die Erblast der Diktaturen" v časopise Publik-Forum 2/1995, str. 24-26, přeložil Jan Spousta.