Rozhovor Josefa Bruckmosera (Salzburger Nachrichten) s Günterem
Funkem
Günter Funke je teolog a psychoterapeut a pracuje v oblasti
existenční analýzy a logoterapie. Zabýval se v publikacích tématem „Svoboda
mezi úspěchem a ohrožením". V Solnohradu se stal Funke známým jako
teologický a pedagogický pracovník v katolickém vzdělávání dospělých, na
pracovních schůzkách pedagogů a vzdělávání učitelů.
SN:
Pane Funke, nakolik musí nebo smí jít církev s dobou? Druhý
vatikánský koncil otevřel světu okna i dveře. Třicet let poté mají mnozí
katolíci pocit, že vedení jejich církve přešlapuje na místě.
Funke: Církev smí být vůči světu nekonjunkturální a
nekonformní, ale musí to být na správném místě. Šokuje mě, že se církev chová v mnoha
oblastech příliš konformně, např. její politický postoj k mocenským
strukturám, pracovní společnosti.
Církev skutečně není zastáncem osobnosti člověka,
nerozpoznává kritické vývoje, třeba to, co dělá technika s člověkem,
barbarství, které se děje, stále větší funkcionalismus a perfekcionismus, ke
kterému je člověk hnán. Tady bych od
církve očekával mnohem silnější kritický, protikonjunkturální postoj.
SN:
Když církev mluví o duchu doby, směřuje tato řeč k údajnému rozpadu
morálních hodnot.
Funke: Církev ducha doby ještě vůbec nerozpoznala. Jsou
stará, klasická témata morálky, která jsou vždy znovu důležitá, ale jsou také
morální témata hodnoty velmi zvětralé.
Církev by se musela stavět za osobu a svobodu jednotlivce,
ne jen pořád za své učení. Po druhém vatikánském koncilu se zdálo, že převládá
strach: otevřeli jsme okna a teď to táhne. Objevil jsem ve vedoucích grémiích
církve mnoho úzkostlivých lidí. Čím jsou ale lidé bázlivější, tím více hledají
jistotu v systému.
SN:
Mnoho biskupů říká: „Musíme chránit střed".
Funke: Chránit lze jen při ofenzívě. Úzkostlivé bránění, i
úzkostlivé hájení majetku, se jeví vždy negativně. Jeden můj učitel teologie
řekl: Je třeba se odvážit hereze, aby se dosáhlo pravdy. To nejde bez těchto
experimentů, bez rizika, že se také jednou udělá chyba.
Myslím na podobenství o svěřených hřivnách, které jeden
služebník zakopal, aby je neztratil, místo aby s nimi hospodařil. Tak se
mi jeví církev: má mnoho hřiven, které jsou však z pouhé obavy zakopány.
Tady slaví perfekcionismus úspěch: jenom neudělat žádnou chybu. To je stagnace
ze strachu.
SN:
Pochází tento strach z toho, že se tento systém, myslící ve
staletích, dokáže jen stěží přizpůsobit dnešnímu rychlému životnímu tempu?
Funke:
To je jistě důležitý aspekt, a já nejsem vůbec pro to, aby se sledoval každý
módní proud. Církev by měla být tak progresivní, aby tok času běžel za ní. To
současně vyžaduje mnoho klidné mysli a otevřenosti. Tato otevřenost by se mohla
církvi vyplatit, protože klade dobré základy ke společné cestě, aniž by bylo
třeba se bát zániku nebo ztráty vážnosti či zrazení pravdy.
SN: V katolické církvi má ale tradice velmi silnou váhu. To je argument
proti svěcení žen: nemůžeme ze dne na den zrušit tradici.
Funke: Církev se svými dogmaty svázala do vlastních pout.
To je od stavu, který byl za Ježíše, od biblických dob až dodnes neudržitelné.
Ale tradicí se církev zardousila sama. Bylo by zapotřebí odvahy k zmrtvýchvstání,
abychom se osvobodili z pout, do nichž dřívější duch doby uvrhl církev - protože
to také tehdy nebyl jen Duch Boží, kdo přivedl dogmata na svět. Církev dnes trpí tím, že propadla tehdejšímu
duchu doby. Dobové proudy, filozofické
směry dřívějších staletí byly v dogmatech prohlášeny za božské - a teď
jsme v tom pevně uvázli. Je to velkolepé divadlo nutkavé neurózy. Z toho
už se nevyjde.
Zde je zapotřebí odvážných lidí.
SN:
Takoví přece pracovali na koncilu. Proč se tento impuls vytratil?
Funke: Nevidím, že by se vytratil. Přemístil se tam, kam
vlastně patří:
k základně, která říká, že církev jsme my, že
existuje všeobecné kněžství věřících - to všechno jsou základní myšlenky
prvotních křesťanů. Snad Duch svatý přechodně odešel z kurie a uchýlil se
mezi lid. Výsledkem koncilu je, že vzniká základna a že už od hlavních úředníků
nic neočekává. Druhý vatikánský koncil neskončil,
přešel do podzemí. Svá nejsilnější období prožívala církev vždy v podzemí.
SN: Takové období v podzemí vyžaduje velkou sílu k přežití.
Funke: K životu v podzemí patří mnoho síly a
odvahy. A církev také nemůže a nemá žít jenom v podzemí.
Ne všechno, co reprezentuje církev, k ní také patří.
To je dilema lidové církve, která se skládá z jádra obce a prospěchářů. Ti
jsou, když se jedná o rozhodnutí, brzdou, nepodílejí se aktivně na činnosti
církve. Tito úzkostlivci si náhle vzpomenou, že platí církevní daň, odvolávají
se na tradici a chtějí, aby vše zůstalo při starém.
Biskupové příliš málo vidí, že rozhodují ti, kteří v církvi
aktivně nepracují a kteří chtějí uchovat dosavadní stav. Jsou málo solidární s těmi
lidmi, kteří pracují uvnitř, kteří mají odvahu něco změnit. Vedení církve
nevidí, že aktivní obce, které žijí duchem církve, chtějí změnu.
To, co se děje, je uchovávání toho nesprávného. Mít
tradici znamená hlídat plameny, a ne uchovávat popel. Koncil zažehl dobrý
plamen, dnes se ale někteří starají jen o popel.
SN:
Mnohé si přejí alespoň někteří biskupové, kteří jsou na straně této podzemní
církve. Říkají, že by některý biskup měl vysvětit ženu na jáhenku.
Funke:
Já to podporuji. Co se mu může stát?
SN:
Může být sesazen jako Jacques Gaillot ve Francii.
Funke: No a? Pak bude přece přímo mezi lidmi. Možná by
bylo dobré mnohé biskupy sesadit, aby se znovu dostali do kontaktu s lidmi.
Čím větší je hierarchie a čím výše někdo je, tím větší je odcizení. Příznačně
to řekl Václav Havel: „Dva roky jsi prezident a už nevíš, jak se vaří kafe."
Čekám na biskupy, kteří budou mít odvahu postavit se z přesvědčení, ne z vypočítavosti,
na stranu základny, protože si uvědomí: tady je naše místo.
SN: Je nedostatek takových biskupů následkem katolické výchovy k poslušnosti?
Funke: Ano, ale to nejsou ty výchovné cíle, které spojuji
s Ježíšem, který mluví o povolání člověka ke svobodě. Poslušnost přichází
z naslouchání evangeliu, a v tom, kdo mu naslouchá, roste také odvaha
dělat nepopulární kroky.
Biskupové by to měli znát: již ve Starém zákoně panuje
napětí mezi knězi a proroky. Proroci byli vždy blíže lidu, kněžská kasta
utlačovala lid a kolaborovala s politikou. V této době vidím velmi
malé zastoupení prorockého prvku.
SN:
Odkud by měl přijít?
Funke: Ze základny. Prorocký prvek žije v základně,
nedá se institucionalizovat a „zúřednit". Ve Starém zákoně byli .malí proroci".
Ti se náhle objevili jako charismatičtí vůdcové, vyvedli lid z útlaku a
pak zase zmizeli.
SN: Pak by byl každý, kdo podepsal petici, takovým prorokem z lidu.
Funke: Přesně tak. Duch vane, kudy chce. Jestliže církev
nechápe, že se Duch nezdržuje jen u úřadu, ale že je u všech, pak je nejhorší
ideologií.
SN: Někdy by se měl základ s hierarchií opět sejít.
Funke: To závisí na tom, jak živá bude zúřednělá církev,
zda na sobě nenechá pracovat pouze tradici, ale i Ducha svatého.
Vždy byly v církvi doby, kdy spolu obě roviny
neválčily. Je zapotřebí moudrosti, abychom dokázali snést toto napětí a
vzájemně se nedémonizovali a nepodezřívali.
Je třeba říci: každý ať si je vědom své víry, a jedna
strana ať jde tou a druhá jinou cestou. Obě mohou být klidné. I prorocká
strana, základ. Ta si musí ještě více uvědomit sebe samu, to, že není
proniknuta jen nějakou ideou, nýbrž Duchem svatým. Musí si uvědomit svoje
povolání a toto povolání si vzájemně přiznat. Pak zůstane podstatou, kvasem.
SN: Hnacím prvkem, kterým by se biskupové cítili popoháněni.
Funke: Právem. Tento princip kvasu by potřeboval doprovod,
teologický základ. To by byla úloha, kterou by alespoň někteří biskupové měli
splnit. To by byla šance rakouské
církve. Může se stát, že tímto pohybem základu sem teprve teď skutečně dojde
druhý vatikánský koncil.
Salzburger Nachrichten, 23. prosince 1995, přeložil Ondřej
Bastl
Poslední komentáře