žen a mužů angažovaných v církvi k současnému
vývoji v římskokatolické církvi
I. Popud
1. S rostoucí
starostí sledujeme některé události ve své církvi, zejména způsob, jakým
vykonává římské vedení církve svůj úřad. V autoritářském stylu a tíživém
centralismu již nemůžeme rozpoznat evangelium lidi milujícího Boha v Ježíši
Kristu. Různá centralistická a represivní opatření hluboce zraňují dospělost a
důstojnost pokřtěných a biřmovaných věřících. Domníváme se, že duch posledního
koncilu je vážně ohrožen. Proto je pro nás stále obtížnější angažovat se v této
církvi s radostí a nadšením pro evangelium.
2. My, kdo plníme službu
v církevní základně anebo se k tomu připravujeme, proto nemůžeme a
nesmíme mlčet. Nadešla hodina, abychom se na široké bázi solidarizovali a jasně
protestovali proti „výprodeji 2. vatikánského koncilu". Vždyť „jako živý
organismus potřebuje církev veřejné mínění, vyrůstající z dialogu jejích
členů. Jen pak je možný pokrok v jejím myšlení a jednání... Proto si musejí
katolíci být plně vědomi, že mají skutečně svobodu projevovat svůj názor... Odpovědní
představení budou pečovat o to, aby se v církvi živě rozvíjela výměna
legitimních názorů na základě svobody přesvědčení a projevu." (Pavel VI. v papežské
pastorační instrukci Communio et progressio z r. 1971)
Volíme cestu prohlášení, protože nemáme ve své církvi
k dispozici žádnou jinou právně podloženou možnost jak zjednat svým
názorům sluchu.
3. V dalším
formulujeme svoji vizi, svoji kritiku a svoji naději.
II. Vize
4. Pracujeme pro církev,
která bude žít z Ježíšova osvobozujícího Ducha.
Ježíš se soustřeďoval na lidi, kteří potřebovali
vysvobození. Bránil je před nemilosrdností zákona. Přislíbil jim „život v plnosti"
(Jan 10,10). Respektoval svobodné rozhodnutí jejich víry a vzdal se moci.
5. Pracujeme pro církev,
která se bude ve svém jednání a řeči orientovat především na nouzi světa. Jejím
nejdůležitějším úkolem bude osvobozovat lidi z nejrůznějších zajatostí, z útlaku
a obav. Tak jsou všechny vnitrocírkevní strukturální problémy druhořadé, musejí
však být řešeny a vyřešeny z ohledu na toto poslání církve.
6. Pracujeme pro církev,
ve které bude platit: církev je společenství. Církev jsme my všichni. Koncil
vyslovil biblickou pravdu o stejné důstojnosti všech věřících, a ta naléhavě
volá k odpovídajícímu uspořádání poměru laiků a kléru. Volá po nových
strukturách dialogu a spolurozhodování. To se především též vztahuje k dosazování
biskupů. „Kdo chce být představeným všech, má být také všemi volen." (papež Lev
I., 458/59) Vzpomínka na demokratické tradice církve prvních století nám může
pomoci osvobodit se od současného zúžení na hierarchii.
7. Pracujeme pro církev,
která bude konkrétně znázorňována mnohotvárnými místními církvemi. Místní
církev je prostor, ve kterém na základě evangelijní inspirace vyrůstá nové -
jako odpověď na místní potřeby a výzvy. Různost
místních církví je bohatstvím světové církve. Tyto církve pro svůj rozvoj
potřebují nezbytnou svobodu.
8. Pracujeme pro církev,
která bude brát lidská práva vážně především ve vlastních řadách. Na tom závisí
věrohodnost sociální nauky církve a našeho sociálního hlásání. V naší
církvi nesmí nikdo být diskriminován: ani znovusezdaní rozvedení, kteří jsou
vylučováni od svátostí; ani kněží, usilující o laicizaci, kteří by chtěli
pomáhat službě evangeliu v jiném životním stavu; ani ženatí mužové, kteří
se cítí být povoláni ke kněžskému úřadu; ani homosexuální mužové a ženy.
9. Pracujeme pro církev,
která umožní ženám plnou rovnoprávnost a účast v rozhodovacích procesech.
Zde dochází stále ještě k mimořádně velké diskriminaci. Neexistuje teologický důvod, který by ženu
nadále vylučoval z úřadu. Zrovnoprávnění žen je pro budoucnost církve
nezbytné.
10. Pracujeme pro
církev, ve které bude smysl všech věřících pro víru podstatnou součástí
církevního procesu hledání pravdy. Ať se učitelský úřad drží Pavlova výroku: „Ne
že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti - ve
víře přece stojíte." (2 K 1,24) Důvěra takového vedení církve v moc
Ducha je tak velká, že dokáže čekat až do chvíle, kdy se pravda prosadí sama.
Proto se může vzdát nátlakových prostředků a sankcí.
11. Pracujeme pro
církev, která bude ke vznikajícím konfliktům přistupovat nikoli mocenskými
prostředky, ale lidsky a čestně v duchu evangelia. Naše právní cítění je
zraňováno právním systémem naší církve, který nezná ani oddělení pravomocí, ani
nezávislost soudnictví.
12. Pracujeme pro
církev, ve které bude petrovská služba římského biskupa vykonávána takovým
stylem a s takovými nároky, aby dokázala budovat mosty mezi různými
místními církvemi a teologiemi. Taková petrovská služba bude také působit
přitažlivě na ostatní křesťanské církve, které jsou přesvědčeny o nezbytnosti
úřadu církevní jednoty. Jen tak se světová církev může stát „svátostí"
srůstajícího lidstva.
13. Pracujeme pro
církev, ve které bude umožněna spolupráce církví „ve smířené odlišnosti".
Kristovo přikázání jakož i vývoj a nouze světa nás nutí k ekumeně: k aktivnímu
budování mostů k jiným křesťanským církvím, ke spolupráci s jinými
náboženstvími a s nevěřícími, kteří usilují o mír, spravedlnost a
zachování stvoření. Evangelium nezná hranice.
III. Kritika
14. Na pozadí své
vize, která nám dodává odvahu a uvolňuje sílu k nasazení pro evangelium,
formulujeme svůj protest a svoji kritiku vývoje v některých oblastech a
opatření, která nemůžeme schvalovat.
15. Kritizujeme
-
že církevní právo bývá často stavěno nad
evangelium a je prosazováno mocenskými prostředky a sankcemi;
-
že se pomocí restaurativních opatření
monarchické hierarchie dějí pokusy násilím řešit posledním koncilem bohužel
neřešený vztah mezi chápáním církve jako „lidu Božího" a „hierarchického řádu";
-
že se má výchova kněží opět odehrávat vuzavřených
a elitářských seminářích, které jsou daleko vzdáleny duchovenské praxi a
realitě té které místní církve;
-
že stále více hrozí rozšíření papežské
neomylnosti na řádný učitelský úřad (např. votázkách antikoncepce);
-
že je od nositelů církevních úřadů vyžadována vrozporu
sjasným Ježíšovým pokynem (Mt 5,34) přísaha věrnosti, která mnohé uvádí
do problémů ve svědomí, nepravdivosti nebo pokrytectví;
-
že je povinnost získávat vŘímě dovolení
učit pro profesorky a profesory teologie: že jsou kritičtí teologové a teoložky
disciplinováni metodami odporujícími modernímu právnímu cítění, především však
Ježíšovu duchu;
-
že jsou dosazováni biskupové bez nejmenší
možnosti lidu projevit své stanovisko knim, ba dokonce proti masivnímu
odporu lidu; že se jednostranně vybírají kandidáti vázaní kjuristickému
pojetí církve;
-
že se kchronickým problémům církevního
řádu (celibát, laicizace, viri probati, znovusezdaní rozvedení, struktury
spolurozhodování a dialogu na všech úrovních. . .) nepřistupuje konečně sevangelijní
odvahou a jejich řešení odporují Ježíšově praxi;
-
že byla naléhavá otázka svěcení žen zpříkazu
vrchnosti vyňata zveřejné diskuse.
16. Formulovali
jsme svoji kritiku proto tak zřetelně, že styl a mnohá opatření římského vedení
církve ochromují naši službu a zapříčiňují v našich obcích a místních
církvích ovzduší nedůvěry, strachu, lhostejnosti a odvrácení od církve anebo
působí pochybnou náboženskou poslušnost vůči lidským zákonům. Od vedení církve
v Římě k nám již nepřichází povzbuzení ve smyslu Ježíšova výroku „posiluj
své bratry (a sestry)!" (L 22,32)
IV. Naděje
17. Současná
kritická hodina církve je pro nás výzvou být stále věrnějšími evangeliu. Jsme
přesvědčeni, že koncilem vyvolaný obnovující pohyb nemůže být zastaven. Koncil,
který vyvolal tolik nadějí a byl pociťován jako jaro církve, se prosadí přes
všechny překážky.
18. Jsme rozhodnuti
svou prací uskutečnit vizi sourozenecké, od strachu osvobozené a osvobozující
církve, nakolik toho budeme schopni. Nenecháme se odchýlit od kursu obnovy
církve. Jsme ochotni k dialogu se všemi, kdo věří v budoucnost
církve. A jsme přesvědčeni: „Co se skutečně dostalo do pohybu, pokračuje dále."
(kardinál Alfrink)
19. Koncilový papež
Jan XXIII. to vyjádřil po svém: „Nejsme na zemi, abychom pečovali o muzeum, ale
abychom pěstovali zahradu překypující kvetoucím životem a předurčenou ke krásné
budoucnosti." S ním sdílíme vizi otevřené, lidské a velikonoční církve.
Z knihy Walbert Bühlmann: Zivilcourage in der
Kirche, vyd. Styria, Štýrský Hradec 1992, str. 161 - 165, přeložil JaS.
Poslední komentáře