Jste zde

Lucernské prohlášení

žen a mužů angažovaných v církvi k současnému vývoji v římskokatolické církvi

I.       Popud

1.  S rostoucí starostí sledujeme některé události ve své církvi, zejména způsob, jakým vykonává římské vedení církve svůj úřad. V autoritářském stylu a tíživém centralismu již nemůžeme rozpoznat evangelium lidi milujícího Boha v Ježíši Kristu. Různá centralistická a represivní opatření hluboce zraňují dospělost a důstojnost pokřtěných a biřmovaných věřících. Domníváme se, že duch posledního koncilu je vážně ohrožen. Proto je pro nás stále obtížnější angažovat se v této církvi s radostí a nadšením pro evangelium.

2.  My, kdo plníme službu v církevní základně anebo se k tomu připravujeme, proto nemůžeme a nesmíme mlčet. Nadešla hodina, abychom se na široké bázi solidarizovali a jasně protestovali proti „výprodeji 2. vatikánského koncilu". Vždyť „jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, vyrůstající z dialogu jejích členů. Jen pak je možný pokrok v jejím myšlení a jednání... Proto si musejí katolíci být plně vědomi, že mají skutečně svobodu projevovat svůj názor... Odpovědní představení budou pečovat o to, aby se v církvi živě rozvíjela výměna legitimních názorů na základě svobody přesvědčení a projevu." (Pavel VI. v papežské pastorační instrukci Communio et progressio z r. 1971)

Volíme cestu prohlášení, protože nemáme ve své církvi k dispozici žádnou jinou právně podloženou možnost jak zjednat svým názorům sluchu.

3.  V dalším formulujeme svoji vizi, svoji kritiku a svoji naději.

II.      Vize

4.  Pracujeme pro církev, která bude žít z Ježíšova osvobozujícího Ducha.

Ježíš se soustřeďoval na lidi, kteří potřebovali vysvobození. Bránil je před nemilosrdností zákona. Přislíbil jim „život v plnosti" (Jan 10,10). Respektoval svobodné rozhodnutí jejich víry a vzdal se moci.

5.  Pracujeme pro církev, která se bude ve svém jednání a řeči orientovat především na nouzi světa. Jejím nejdůležitějším úkolem bude osvobozovat lidi z nejrůznějších zajatostí, z útlaku a obav. Tak jsou všechny vnitrocírkevní strukturální problémy druhořadé, musejí však být řešeny a vyřešeny z ohledu na toto poslání církve.

6.  Pracujeme pro církev, ve které bude platit: církev je společenství. Církev jsme my všichni. Koncil vyslovil biblickou pravdu o stejné důstojnosti všech věřících, a ta naléhavě volá k odpovídajícímu uspořádání poměru laiků a kléru. Volá po nových strukturách dialogu a spolurozhodování. To se především též vztahuje k dosazování biskupů. „Kdo chce být představeným všech, má být také všemi volen." (papež Lev I., 458/59) Vzpomínka na demokratické tradice církve prvních století nám může pomoci osvobodit se od současného zúžení na hierarchii.

7.  Pracujeme pro církev, která bude konkrétně znázorňována mnohotvárnými místními církvemi. Místní církev je prostor, ve kterém na základě evangelijní inspirace vyrůstá nové - jako odpověď na místní potřeby a výzvy.  Různost místních církví je bohatstvím světové církve. Tyto církve pro svůj rozvoj potřebují nezbytnou svobodu.

8.  Pracujeme pro církev, která bude brát lidská práva vážně především ve vlastních řadách. Na tom závisí věrohodnost sociální nauky církve a našeho sociálního hlásání. V naší církvi nesmí nikdo být diskriminován: ani znovusezdaní rozvedení, kteří jsou vylučováni od svátostí; ani kněží, usilující o laicizaci, kteří by chtěli pomáhat službě evangeliu v jiném životním stavu; ani ženatí mužové, kteří se cítí být povoláni ke kněžskému úřadu; ani homosexuální mužové a ženy.

9.  Pracujeme pro církev, která umožní ženám plnou rovnoprávnost a účast v rozhodovacích procesech. Zde dochází stále ještě k mimořádně velké diskriminaci.  Neexistuje teologický důvod, který by ženu nadále vylučoval z úřadu. Zrovnoprávnění žen je pro budoucnost církve nezbytné.

10.       Pracujeme pro církev, ve které bude smysl všech věřících pro víru podstatnou součástí církevního procesu hledání pravdy. Ať se učitelský úřad drží Pavlova výroku: „Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti - ve víře přece stojíte." (2 K 1,24) Důvěra takového vedení církve v moc Ducha je tak velká, že dokáže čekat až do chvíle, kdy se pravda prosadí sama. Proto se může vzdát nátlakových prostředků a sankcí.

11.       Pracujeme pro církev, která bude ke vznikajícím konfliktům přistupovat nikoli mocenskými prostředky, ale lidsky a čestně v duchu evangelia. Naše právní cítění je zraňováno právním systémem naší církve, který nezná ani oddělení pravomocí, ani nezávislost soudnictví.

12.       Pracujeme pro církev, ve které bude petrovská služba římského biskupa vykonávána takovým stylem a s takovými nároky, aby dokázala budovat mosty mezi různými místními církvemi a teologiemi. Taková petrovská služba bude také působit přitažlivě na ostatní křesťanské církve, které jsou přesvědčeny o nezbytnosti úřadu církevní jednoty. Jen tak se světová církev může stát „svátostí" srůstajícího lidstva.

13.       Pracujeme pro církev, ve které bude umožněna spolupráce církví „ve smířené odlišnosti". Kristovo přikázání jakož i vývoj a nouze světa nás nutí k ekumeně: k aktivnímu budování mostů k jiným křesťanským církvím, ke spolupráci s jinými náboženstvími a s nevěřícími, kteří usilují o mír, spravedlnost a zachování stvoření. Evangelium nezná hranice.

III.     Kritika

14.       Na pozadí své vize, která nám dodává odvahu a uvolňuje sílu k nasazení pro evangelium, formulujeme svůj protest a svoji kritiku vývoje v některých oblastech a opatření, která nemůžeme schvalovat.

15.       Kritizujeme

  • že církevní právo bývá často stavěno nad evangelium a je prosazováno mocenskými prostředky a sankcemi;
  • že se pomocí restaurativních opatření monarchické hierarchie dějí pokusy násilím řešit posledním koncilem bohužel neřešený vztah mezi chápáním církve jako „lidu Božího" a „hierarchického řádu";
  • že se má výchova kněží opět odehrávat vuzavřených a elitářských seminářích, které jsou daleko vzdáleny duchovenské praxi a realitě té které místní církve;
  • že stále více hrozí rozšíření papežské neomylnosti na řádný učitelský úřad (např. votázkách antikoncepce);
  • že je od nositelů církevních úřadů vyžadována vrozporu sjasným Ježíšovým pokynem (Mt 5,34) přísaha věrnosti, která mnohé uvádí do problémů ve svědomí, nepravdivosti nebo pokrytectví;
  • že je povinnost získávat vŘímě dovolení učit pro profesorky a profesory teologie: že jsou kritičtí teologové a teoložky disciplinováni metodami odporujícími modernímu právnímu cítění, především však Ježíšovu duchu;
  • že jsou dosazováni biskupové bez nejmenší možnosti lidu projevit své stanovisko knim, ba dokonce proti masivnímu odporu lidu; že se jednostranně vybírají kandidáti vázaní kjuristickému pojetí církve;
  • že se kchronickým problémům církevního řádu (celibát, laicizace, viri probati, znovusezdaní rozvedení, struktury spolurozhodování a dialogu na všech úrovních. . .) nepřistupuje konečně sevangelijní odvahou a jejich řešení odporují Ježíšově praxi;
  • že byla naléhavá otázka svěcení žen zpříkazu vrchnosti vyňata zveřejné diskuse.

16.       Formulovali jsme svoji kritiku proto tak zřetelně, že styl a mnohá opatření římského vedení církve ochromují naši službu a zapříčiňují v našich obcích a místních církvích ovzduší nedůvěry, strachu, lhostejnosti a odvrácení od církve anebo působí pochybnou náboženskou poslušnost vůči lidským zákonům. Od vedení církve v Římě k nám již nepřichází povzbuzení ve smyslu Ježíšova výroku „posiluj své bratry (a sestry)!" (L 22,32)

IV.     Naděje

17.       Současná kritická hodina církve je pro nás výzvou být stále věrnějšími evangeliu. Jsme přesvědčeni, že koncilem vyvolaný obnovující pohyb nemůže být zastaven. Koncil, který vyvolal tolik nadějí a byl pociťován jako jaro církve, se prosadí přes všechny překážky.

18.       Jsme rozhodnuti svou prací uskutečnit vizi sourozenecké, od strachu osvobozené a osvobozující církve, nakolik toho budeme schopni. Nenecháme se odchýlit od kursu obnovy církve. Jsme ochotni k dialogu se všemi, kdo věří v budoucnost církve. A jsme přesvědčeni: „Co se skutečně dostalo do pohybu, pokračuje dále." (kardinál Alfrink)

19.       Koncilový papež Jan XXIII. to vyjádřil po svém: „Nejsme na zemi, abychom pečovali o muzeum, ale abychom pěstovali zahradu překypující kvetoucím životem a předurčenou ke krásné budoucnosti." S ním sdílíme vizi otevřené, lidské a velikonoční církve.

Z knihy Walbert Bühlmann: Zivilcourage in der Kirche, vyd. Styria, Štýrský Hradec 1992, str. 161 - 165, přeložil JaS.