Společný evangelizační program německých katolíků a
evangelíků
Slova uvedená v titulcích znějí v našem prostředí
neuvěřitelně, a přece jsou pravdivá, a netýkají se dokonce jen německé oblasti
(z jejíž situace v článku vycházíme), ale jde o hnutí šířící se od severu
Evropy k jihu. Materiály, o něž se opírám, byly vydány z pověření
Německé biskupské konference a Spojené evangelické církve Německa.
Jádrem celé akce jsou „elementární rozhovory o víře". S těmito
rozhovory už mám pozitivní zkušenost z českého prostředí. Nakolik lze
převzít i ostatní (velkolepé a široce založené) formy, je věcí úvahy.
Cílem akce je navázat kontakt a rozhovor o víře s co
nejvíce lidmi určité oblasti a otevřít nové přístupové cesty k víře. Pro
akci je charakteristické:
Nejde o teoretické řeči a spory, ale o to, čím je člověk
skutečně osobně zasažen. Církev vychází k lidem (struktura „putující
církve") a zve je k rozhovoru o tom, na čem lze postavit život. Víra a
každodenní život, zbožnost a angažovanost se setkávají. Obec vnímá své okolí a
stává se partnerem dialogu (církev na veřejnosti). Laici získávají dospělost,
objevují svou teologickou kompetenci v životě a dosvědčování víry. To obce
proměňuje. Do obcí přicházejí noví lidé a přinášejí své otázky, a tím podporují
další proces změny v obci.
V přípravné fázi jde o to, získat pro tento projekt
dostatečně velký počet obcí církví zastoupených v dané oblasti, a vytvořit
skupinu, která převezme zodpovědnost za konkrétní provedení. Další obce se
samozřejmě mohou průběžně připojovat. Vlastní proces přípravy v obcích
trvá zhruba rok a týká se zatím především členů obcí. Jde o to, aby získali v dialogickém
setkání s vírou ostatních příslušníků obce nový vztah k víře. Tomu
slouží jednorázové akce jako společné víkendy určitých věkových skupin, týdenní
seminář o víře, společná příprava bohoslužeb atd. Zvláštní akce se konají i na
regionální a nadregionální rovině (např. regionální seminář o modlitbě, společná
pouť atd., nadregionální nabídka akcí a publikací jednotlivých církví). Čím
více lidí v obcích objevilo v přípravné fázi nové impulsy pro víru,
tím snazší bude integrovat do obcí lidi, kteří budou získáni v rozhovorech
ve skupinkách.
Vlastní akce pak začíná ekumenickou bohoslužbou, při níž
jsou účastníci vysláni k evangelizačním rozhovorům. Celá akce je
doprovázena propagací (tisk, plakáty. . .), takže lidé v místě vědí, oč jde (např. že nejde o
nějakou sektu). Právě tak jsou jednotlivé večery doprovázeny modlitbou skupiny v kostele).
Z církevních objektů jsou postupně obtelefonováni všichni telefonní účastníci
a pozváni k rozhovorům, je jim nabídnuta knížka svědectví vypracovaná v přípravné
fázi lidmi dané oblasti, přičemž je zřejmá jejich svoboda, zda přijmou pozvání
k rozhovoru, či zda si přejí jen knížku, a to osobně předat či jen vhodit
do schránky. Druhé telefonické zavolání obsahuje pozvání k rozhovoru o
víře (pět až sedm večerů, zpravidla v soukromých bytech). Celá akce opět
končí ekumenickou bohoslužbou. Účastníci rozhovorů si rozmyslí, zda se takto
chtějí scházet i nadále. Obce zváží další kroky, např. jak lze vyjít vstříc
potřebě společenství, která témata se ukázala jako důležitá a je jim třeba
věnovat pozornost v životě obce, jaké sociální problémy a potřeby vyšly
při akci najevo a jak lze komu pomoci. (Vyhodnocení se připravuje i na
nadregionální rovině).
Přípravě těch, kdo mají jemně vést rozhovory ve skupinách
v bytech (němčina je bohatší o další slovo: Wohnzimmergesprächsrunden),
slouží i publikace vydaná na základě dosavadních zkušeností. V předmluvě
se citují slova Jana Pavla II. při příležitosti 450. jubilea augsburského vyznání:
„Dlouholetý intenzívní dialog s luterány... nám umožnil znovu objevit, jak široké a
pevné jsou společné základy naší křesťanské víry." Cílem příručky je pomoci evangelickým
a katolickým křesťanům dosvědčovat tyto společné základy. V úvodu příručky se zdůrazňuje, že
necírkevní prostředí umožňuje účast i těm, kdo mají strach překročit církevní
práh. Rovněž vedení rozhovoru laiky usnadňuje zapojení do rozhovoru, protože
nikdo nemusí mít pocit, že není kompetentní. Úkolem vedoucích není být experty,
ale přinést své zkušenosti k tématu, a tím dosvědčit svou víru. Proto je
důležité, aby si vybrali témata a biblické texty, které je skutečně oslovují.
Cílem rozhovorů je vytvořit spojení od osobní zkušenosti k biblickému
svědectví. Důležitým předpokladem je otevřenost účastníků, ta se však vytváří
až během rozhovoru. Podmínky pro ni
ovšem buduje už způsob pozvání a přijetí. Vedoucí má mít jasnou představu o
linii rozhovoru, nesmí však ji chápat jako penzum, které by se mělo zvládnout.
Jde o to vzájemně si dosvědčovat víru, nikoli dojít k nějakému
hmatatelnému závěru.
Témata, z nichž si účastníci rozhovorů mohou vybrat, jsou: Otázka Boha víra a pochybnosti. Zahrnout každodenní život do
modlitby. Utrpení dobrých lidí. Život se smrtí - umírání, smutek. Vzkříšení zmrtvých
- velikonoce. Spravidly člověk
nevystačí - svědomí a zodpovědnost. Selhání člověka - vina a hřích. Smíření - a
zkušenost bezpodmínečného přijetí. Boží
slovo vlidské knize - Bible. Ježíš Kristus. Věříme vDucha svatého.
Životní rytmus - neděle a bohoslužby.
Nabízíme stručný výtah myšlenek k prvnímu tématu. Pro
přípravu vedoucího rozhovoru se uvádí mj.: Cíl tohoto (asi prvního) večera
nelze stavět příliš vysoko, lidé se budou ještě ostýchat. Možným cílem by mohlo
být:
Uvidět vlastní zkušenosti s Bohem v zrcadle
zkušeností druhých účastníků rozhovoru. Získat ze zkušeností druhých nová
hlediska pro svůj vztah k Bohu. Ke zkušenostem druhých patří ovšem i
biblické texty. Mají zvláštní váhu, ale nechtějí potlačit naši zkušenost. Vedou
k podnětům typu: Něco podobného jsem již také zažil - Poznávám v nich
hlubší smysl své zkušenosti - Ukazují mi jiné perspektivy a korigují moje
zkušenosti. Otázka Boha se klade často příliš abstraktně. Za otázkou .Je Bůh?"
se zpravidla skrývají základní existenciální otázky (Má život smysl? Je ve
světě a v dějinách nějaký řád? Je nějaká spravedlnost? Jsem někomu
zodpovědný za svůj život? Končí všechno
smrtí? Je jenom to, co vnímám smysly?) Otázka Boha není nikomu ve skutečnosti
cizí, protože Bůh sám se již ptá po lidech a hledá je. Bible mluví o Bohu především tak, že vypráví
příběhy o setkáních s ním.
Bůh Bible se lidem zjevuje, oslovuje je, jedná s nimi
a čeká jejich odpověď. Základní
zkušenosti člověka s Bohem jsou zkušenosti s Ježíšem zaznamenané v evangeliích.
K podstatě naší víry patří pochybnosti - odpovídají
způsobu Božího jednání s námi: Bůh se s námi setkává, a přece zůstává
neuchopitelným, vymyká se nám z rukou. Vedoucí nemá hodnotit zkušenosti
druhých lidí a jejich obraz Boha jako správné či falešné, ale má je uvést do
vztahu k Bohu Bible. Cílem večera není vítězství pravověrnosti, spíše je
nutno počítat s tím, že mnohé otázky zůstanou prozatím neuzavřené.
Vedle biblických textů může navázání rozhovoru pomoci i
společné komentování přísloví, v nichž se mluví o Bohu, např.: Boží mlýny
melou pomalu, ale jistě. Člověk míní, Pán Bůh mění. Pomoz si sám a Pán Bůh ti
pomůže. Bez Božího požehnání marné naše
namáhání aj.
Jako základní biblické zkušenosti doporučuje příručka k výběru
následující texty: Ex 33,1; Kr 19, 11-13; Iz 43, 1nn; Iz 49, 13-16.
Z citátů, které také mohou podnítit hovor, uveďme
aspoň jediný:
.Dříve mi starozákonní představy o Bohu, který se hněvá,
žárlí, plane láskou a je zklamán, připadaly dětské, protože příliš lidské.
Abstraktní Bůh filozofů, očištěný ode všech lidských obrazů, se mi zdál bližší
pravdě. Čím více však poznávám, jak velmi abstrakce zabíjí život, tím více
chápu starozákonní vášeň Boží i bolest, která tomuto Bohu trhá srdce." Připravil -jv-. Příručku
Elementares Glaubensgespräch je možno objednat na adrese: VELKD,
Richard-Wagner-Strasse 26, 30177 Hannover.
Poslední komentáře