Nebuďme naivní!
V jedné ze svých řečí z počátku osmdesátých let
vyslovil Václav Havel názor, že problémy komunistické společnosti jsou jen
zvětšeninou týchž problémů, které existují i na Západě. V téže době si na
druhé straně ostnatého drátu psycholožka Christa Meves lámala hlavu nad
zhroucením psychického zdraví mladé německé populace a strmým růstem počtu
závislostí a zjistila rovněž, že tatáž situace je v zásadě v celé
oblasti od Pyrenejí po Ural. Dnes se zdá, jako bychom chtěli léčit
východoevropské problémy zavedením západoevropských poměrů, které však jsou
stejně nemocné, jak jsme věděli již před deseti lety. Možná jsou západní země
nemocné ještě nebezpečněji než my, protože komunistická realizace určitých
západních idejí nás vyléčila z naivity, která se na Západě ještě pěstuje.
Vidíme-li lék v nahrazení komunismu kapitalismem, pak
jsou největšími viníky ti, které honí Bendův institut. Neběhají však mezi námi
ještě větší zločinci, a neběhají právě tak svobodně a dokonce se slávou i po
západní Evropě? Není i tam denní skutečností útok na samotné základy lidské společnosti,
který u nás měl podobu komunismu? Smějeme se tomu, že komunisté chtěli v padesátých
letech poroučet větru dešti - lze doložit, že totéž chtěli v téže době i
američtí vědci. Generální útok proti rodině měl u nás podobu marxistické
kritiky rodiny, formy a škody však jsou v obou společnostech obdobné, po
pádu komunismu se u nás rodiny rozpadají dokonce ještě více. Příčinou výše
zmíněných tragických závislostí prý na obou stranách ostnatého drátu bylo vedle
obdobného pojetí role ženy především totéž zacházení s dětmi v období
po porodu - odtržení od matky, krmení podle rozvrhu hodin, „výchova k samostatnosti"
od prvních týdnů života. Nechci zlehčovat
utrpení těch, kdo byli mučeni v komunistických žalářích a je mi proti
mysli snaha dostat někoho před soud, jen se tak ptám: Nejsou většími zločinci
všichni ti osvětoví pracovníci, funkcionářky Výboru žen a novinářky jediného
tehdejšího ženského časopisu, doporučující tehdy odkládání dětí do dětských
domovů, aby nevyrůstaly v sobecké atmosféře rodiny? Co byly všechny ty vědecké metody porodnictví
a výchovy jiného než mučení dětí s celoživotními následky? A to vše mělo a
ještě má i svou západní podobu.
Proto bychom se neměli spokojit s povrchními recepty.
Je třeba jít do hloubky, k základům společnosti, mezi nimiž rodina je tím
nejdůležitějším. Hluboká řešení jsou nicméně jednoduchá a srozumitelná i
nevzdělanému člověku. Přečteme-li si
např. tak nevinný text jako je Lutherův výklad čtvrtého přikázání, vidíme, že
je tam jasně řečeno všechno, co pochopit nám trvalo celý novověk. Je to ovšem
silně patriarchální a paternalistické - mimochodem, je na pováženou, že slovo
paternalistický (rodičovský) užíváme v hanlivém smyslu. Co by měl stát
dělat jiného rozumného, než pomoci rodičům naplnit jejich rodičovské poslání, a
odkud by měl jinak čerpat svou legitimitu a také své meze? Právě tak škola:
dokud se nebude chápat jako služebnice rodičů pomáhající jim v jejich
poslání, nevyřeší její krizi sebelepší reforma.
Luther nás podráždí i svou antiliberálností - autonomie je podle něj
cestou k totálnímu rozkladu všech vztahů, píše v souvislosti 4.
přikázání. A také nám musí připadat naivní přímočarost, s jakou vidí
nedodržování Božích přikázání a společenský úpadek až po zdražování a špatnou
vládu, a naopak dodržování přikázání a naplnění zaslíbení „aby se ti dobře
vedlo na zemi." Nebylo však naivní spíše to, že jsme Boží přikázání a s nimi
spojená varování a zaslíbení nebrali vážně? Vždyť je to tak prosté, milý
křesťane.
Jaroslav Vokoun
Poslední komentáře