Rozhovor na ekumenickém semináři v Černošicích -
Mokropsích 28. dubna 1996
Na otázky odpovídal Prof. ThDr. Josef Smolík
Může být dialog mezi křesťanem a nekřesťanem užitečný?
Ano, a to z těchto důvodů:
Nekřesťan pomáhá v rozhovoru křesťanu poznat, jak se
nekřesťanu jeví. Tento image křesťana v očích
nekřesťana je vytvářen zkušenostmi nekřesťanů s církví, s jejími
prohlášeními, s jejím „zviditelňováním". Poznání tohoto image je důležitým
předpokladem rozhovoru a evangelizace. Za
druhé: V rozhovoru má křesťan příležitost falešný image rozbíjet,
korigovat a v kajícím doznání svých chyb a vin předložit pravý image. Za třetí: Nekřesťan má tak možnost seznámit
se s biblickým křesťanem, což se pro něho může stát existenciální výzvou.
Seznamování s evangeliem jinými způsoby než rozhovorem zpravidla nevede k očekávanému
cíli. V evangeliích čteme, že se „pověst" o Ježíši šířila od úst k ústům
(Mt 4,24; 9,26). Lidé dnes uvěří spíše
na základě rozhovoru než z poslechu kázání.
Jak se bránit proti přežitkům náboženství?
Předně je třeba si ujasnit, co je náboženský přežitek. S tím
pak souvisí stanovit hierarchii hodnot, hierarchii článků víry. Vodítkem může
být jednání Druhého vatikánského koncilu. Vliv koncilu spočívá mezi jiným v tom,
že dokázal najít integrující téma, které jasně vyniká ze všech jeho dokumentů. Je to téma Božího spásného dění, téma „dějin
spásy" pojatých ovšem eschatologicky, ve víře, ne jako dějiny církevní
instituce. V soustředění na Boží
dílo spásy v Kristu nabývají pak ostatní témata své správné místo. To
platí o tématech jako mariologie, kult svatých, různé tradice uspořádání vztahu
církve a státu, postavení církve ve společnosti, image církve a vše, co s ním
souvisí. Mnoho z těchto témat nebylo v minulosti určováno ve svém
obsahu jen vírou v Krista, někdy vůbec ne, nýbrž historickým kontextem,
politickými poměry a podobně. To vše se stalo náboženským přežitkem, který má
ovšem velice tuhý život a stává se znakem, paradigmatem určité epochy. Snaha
oživit křesťanství návratem k takovým přežitkům má naprosto opačný účinek.
Vede k posilování nenáboženskosti. Boj
proti náboženským přežitkům vedlo osvícenství z pozic rozumu. Osvícenství ovšem
zařazovalo do oblasti náboženského přežitku řadu velice důležitých a nosných
dogmatických výpovědí, protože jim zvnitřku nerozumělo. Překonávat náboženské přežitky a uvést je na
pravou míru je možné jen z předpokladů teologických tím, že rozlišíme
pravé jádro a tradiční, často až folkloristický obal.
Jak korigovat náš jazyk?
Pro dialog a interpretaci obsahu zjevení má jazyk
centrální úlohu. Jazyk víry a bohosloví je ve své podstatě jazyk modlitby a
vyznání, nemáme-li Boha a jeho zjevení pozitivisticky zpředmětnět. To věděli
patrističtí a scholastičtí bohoslovci, kteří psali svá díla v modlitební
meditaci. Pro dialog s nekřesťany
to znamená, že je nemáme nechávat na pochybách o tom, že v našem vyznání
jde o určité tajemství, které se vposledu otvírá v bohoslužebném
společenství v modlitbě a ve vyznání, v chválách a v dobrořečení.
Bonhoeffer to připomíná, když píše o „disciplina arcani". Nekřesťanu podáme falešný obraz evangelia,
zbavíme-li je této doxologické dimenze, zploštíme-li je na informaci nebo
morálku.
Je-li tomu tak, míří vážný dialog vposledu do liturgického
společenství a má vyvrcholení ve křtu. Jazyk, který v tomto společenství
užíváme, však musí být kryt životním svědectvím. Jinak Boha „klameme svými ústy
a jazykem mu lžeme" (Ž 78,36). Ve vztahu k nekřesťanu se tak stáváme
nevěrohodní. Nenáboženskost, náboženská
lhostejnost, ztráta úcty a důvěry k církvi ve světě pramení v takové
situaci.
S uvedením nekřesťana do liturgického společenství
ovšem nesmíme spěchat.
Je to totiž jeden z nejobtížnějších kroků, kdy dialog
přechází v misii. Pro toho, kdo
ještě nepoznal, že církev žije z milosti, ne ze své dokonalosti, může být
setkání s církevní realitou těžko zvládnutelným šokem. Jazyk víry a bohosloví nemá jen svou
doxologickou, modlitební dimenzi. Pro
křesťanskou teologii je důležité, že jazyk víry vede k myšlení víry (fides
quaerens intellectum, víra hledá rozum, Anselm z Canterbury), které obsah
vyznání sice nezvládne, avšak může ozřejmit, přiblížit, prokázat, že nevěříme
slepě (credo quia absurdum, věřím, protože to je absurdní, Tertullian), nýbrž
že za svým vyznáním stojíme s celým intelektuálním zaujetím. Takový zápas víry o svědectví, ke kterému
provokuje dialog s nekřesťanem, v němž rozum hraje svoji úlohu,
pomáhá křesťanu, aby se mu základní formulace dogmat nestaly zaprášeným klišé,
prázdnou frází. Toto pokušení je značné a teprve při setkání s nenáboženským
člověkem si je plně uvědomujeme.
V čem
je sekularizovaný svět přínosem?
Sekularizovaný, nenáboženský svět je pro křesťany velikým
přínosem z řady důvodů. Aniž bych si činil nárok, že tyto důvody vyčerpám,
uvedu některé:
Nenáboženský člověk je člověkem poctivých pochybností.
Píši o tom více ve své knize Současné pokusy o interpretaci evangelia (Oikuméné
1993, 5. vydání, viz též Můj rozhovor o D. Bonhoefferovi v Teol. sborníku,
Čas Krista 1, 1995, str. 91-96). Nenáboženskému člověku, kterého označují jako .čtvrtého
člověka", není nic samozřejmé, nic mu není dané, někdy mu není nic posvátné.
Pokud jde o otázku posvátnosti, bylo by ovšem potřebí věnovat se jí hlouběji.
Myslím např. na romány J. Topola. Zůstaňme zatím při poctivé pochybnosti spíše
intelektuální povahy (Bonhoeffer ji odvozuje z osvícenství a nazývá ji
Redlichkeit). Tyto pochybnosti nás nutí poctivě promýšlet obsahy své víry,
uvědomit si naši myšlenkovou nepoctivost nebo lenost, naše podléhání tradičnímu
výkladu tam, kde by byla na místě poctivá myšlenková práce, kritická exegeze,
věcná analýza dějinného kontextu. V takovém
dialogu si uvědomujeme, že se svou dosavadní bohosloveckou výzbrojí
nevystačíme.
Nenáboženský svět, a to je to druhé, se stává světem
většiny. I když se k církvím hlásí ještě značné procento obyvatel, i tam
kde narůstá různorodá religiozita, mám za to, že převažují ti, kdo jsou k otázkám
víry a zjevení lhostejní a kdo mají větší nebo menší nezájem o církve a
nedůvěru k ní. Mluvit o
nenáboženském světě zní sice provokativně, avšak svět je v politickém, ekonomickém
a vědeckém dění, jež rozhoduje o jeho budoucnosti, po většině v rukou
těch, jimž je samo evangelium a účast na životě církve cizí. To je dalekosáhlá změna, na kterou si těžce
zvyká i protestantská menšina, neboť i ona zdůrazňovala, že žijeme v „křesťanské
civilizaci". Vyznání, že Kristus kraluje a je Pánem nade vším, které je skrytou
pravdou víry, chceme mít viditelně potvrzeno postavením církve. To však nebyla
situace prvních křesťanů a církve apoštolské. To vše nás nutí vracet se do doby
apoštolské, do Nového zákona, a chápat nově postavení a poslání církve ve
společnosti, lépe rozpoznávat nebezpečí konstantinského modelu a skrytých
totalitních tendencí.
Nenáboženský svět nás dále konfrontuje s otázkami
utrpení, násilí tak, že se jim nemůžeme vyhnout a zastřít je laciným
optimismem. Umění moderní doby je výkřikem bolesti trpícího lidství, který
nelze přeslechnout. Židé, Osvětim, atomové a ekologické ohrožení je kontext, v němž
a do něhož musí křesťané vyznávat svoji víru v Muže bolesti. Ovšem i tady
dnešní člověk překračuje mez, když se k utrpení, násilí stává lhostejným
či dokonce ho z komerčních důvodů využívá.
Nenáboženský svět - a to je velice významné - klade stále
palčivěji otázku, proč jsou církve rozděleny. Slouží tak křesťanům, aby si
uvědomovali význam ekumenických snah o jednotu. Tím, že vehnal křesťany do
diasporní situace, nepřímo pomáhá, aby si uvědomovali, že patří k sobě v ekumenickém
společenství.
Jakým
způsobem křesťan reaguje na svobodu člověka?
Křesťan uznává svobodu a autonomii člověka, který evangelium
nepřijal a varuje se jakýchkoli vnějších zásahů do ní i všech metod, které by
tuto svobodu zneužívaly k zájmům církve nebo náboženské společnosti.
Všecky, byť i velice jemné náznaky konstantinismu, natož křesťanského
imperialismu je třeba nemilosrdně odhalovat a odmítat. Křesťané se musí učit
přijmout svou situaci diaspory a vnější bezmoci, situaci nepochopení i utrpení.
Nedávno jsme diskutovali o tom, že i křesťanský letopočet může být vytyčováním určitého
nároku.
Co
mohu nabídnout člověku, který není věřící a cítí se svoboden? Křesťané vnášejí do světa radostnou
zprávu, jejímž obsahem je Boží milosrdenství, Boží solidarita s člověkem.
Tato zpráva zní věrohodně tam, kde je dosvědčována solidaritou, službou
křesťanů. To je také to, co nenáboženský člověk od křesťanů očekává na prvém
místě a čeho nikdy není dost. Učinit z víry
předmět nabídky ve smyslu, co z toho budu mít, když budu křesťan, je v rozporu
se samou podstatou evangelia. Kdo se věnuje poctivě nejen náboženství, nýbrž i
kultuře, ví, že takový přístup je falešný.
Jak
se vyhnout „teorii nouze" a nezneužívat ji?
Často se setkáváme s tím, že různé sekty využívají
toho, když se lidé dostanou do .mezní situace", aby je přivedly k víře,
případně získaly nové zdroje příjmů. Využívání „mezních situací" k agresivní
misii je třeba co nejrozhodněji odmítnout. Právě v takových situacích je
na místě solidarita, na počátku nejlépe solidarita křesťansky anonymní, která
se po čase stane „navazujícím bodem" pro vážné rozhovory, když vzbudí otázky,
co se za ní skrývá a z jakých motivů roste.
Skutečné pomoci v „mezních situacích" se dostává
nekřesťanu tak, že se nejprve setká s Boží milostí ve formě lidské
solidarity, že posléze o této milosti uslyší, čímž se mu teprve otevře hlubina
hříchu a viny, i možnost vyznání a odpuštění, to znamená možnost skutečné
pomoci. Se zákonickým moralismem nic nepořídíme. Evangelium předchází Zákon, na
to je nenáboženský člověk zvláště citlivý.
Poslední komentáře