Vydechnout

Linecký duchovní správce umělců Peter Paul Kaspar se vzhledem k ohrožené kultuře nedělí a svátků přimlouvá za nové rozpomenutí na křesťanskožidovské kořeny a za ekumenickou spolupráci na jejich zachování.  Obchod, církev a odbory se každoročně znovu přou o otevřené obchody dne 8. prosince. Po několika týdnech - když bojový křik dozněl - se snad dá rozumněji a nezaujatěji uvažovat o tom, co se v předvánoční konzumní orgii zkoncentrovalo do kulturního boje. Začněme otázkou, která chce dohlédnout za denní aktuality: K čemu jsou volné dny? Co znamenají svátky?  Samotný pojem .svátek potřebuje vysvětlení. Slovo „slavit" už od svého vzniku znamená: nepracovat, mít volno, moci vydechnout. Takto pochopen je každý volný den, také neděle, „svátkem". A předchozí večer je „předvečerem svátku".

Podle starého židovského zvyku začínal sabat západem slunce... když se „již nedala odlišit bílá nit od černé". Rozžaly se sobotní lampy a začal sobotní klid.

Křesťanství původně převzalo tento zvyk - posunutý o jeden den. Neděle a svátky začínají v předvečer „prvními nešporami" modlitby hodin. Zavedení předvečerní mše nebylo tedy ani tak ústupkem víkendovým plánům moderního konzumenta volného času, jako spíš - snad neuvědomělou - regresí dobré staré tradice.

Klouzavé pracovní doby a individuální slavení

Židovská kultura sabatu je popsána už v první kapitole bible - s ohledem na Boha odpočívajícího po šesti dnech stvořitelského díla. V biblické dikci měl člověk tento den vydechnout po všem trápení šestidenního týdne. A to nejen věřící Žid, ale i jeho čeleď, hosté i zvířectvo.

Je škoda, že v křesťanském chápání ustoupilo toto nedělní „vydechnutí" za splnění povinné účasti na bohoslužbách - když ve skutečnosti to přece je předpoklad a naplnění.

Naše západní kultura práce a svátků znala dvojí princip vydechnutí mezi pracovním vytížením: Jednak prastarý sedmidenní rytmus týdne a jednak slavnosti a svátky připadající nepravidelně během roku. Ty byly před zavedením dnešní pravidelné dovolené „minimálním volnem", rozděleným v průběhu roku. Nepravidelnost svátečních dnů má svůj vlastní půvab, oceňovaný školáky, kteří se z přerušení pracovního týdne volným dnem dokáží radovat víc než z neděle, s níž se beztak počítá. Návrh přeložit všechny svátky na neděle by zrušil jednu dimenzi naší kultury slavení. Zůstala by jen nedělní pravidelnost.

Ale i neděle je ohrožena. Klouzavý pracovní týden by odsoudil velké části našeho obyvatelstva k individuálnímu slavení - někdy, tu a tam, když všichni ostatní pracují. Povážlivé následky rušení neděle jsou právem označovány jako varující. Trpěla by jimi všechna společenství od partnerů přes rodinu až po církve, spolky a sportovní kluby. Komu by to prospělo, je známo.  Židovsko-křesťanské dědictví je v nebezpečí - ať už se nazývá kulturou sabatu nebo neděle. V pozadí této kultury svátků je obraz člověka - biblický obraz člověka - který se nezavršuje účelově, ale smysluplně. Rozdíl mezi účelem a smyslem není snadné vyložit, protože mnozí lidé oběma slovům přisuzují stejný význam.

Účel je všecko, co přináší prospěch, co k něčemu slouží, co se dá upotřebit.  Smysl však naplňuje sebe sama. Květina, kvetoucí ve skrytu, naprosto má smysl. Účel dostane teprve použitím či využitím prodavače květin. Zúčelnění všech věcí - celého tvorstva - včetně zvířat a člověka je znakem naší kultury, která dokáže akceptovat nicnedělání nanejvýš jako regeneraci pracovní sily.

Protikladem toho je biblická kultura svátků: ve svízelích práce vidí následek hříchu prarodičů (řečeno mytologickou obraznou řečí bible). Jeden den v týdnu nechává lidi „vydechnout" v účeluprosté, přece však smysluplné existenci. Na jeden den se člověk chce vrátit do ztraceného ráje. Prostě jen žít a těšit se ze života.

Chce strávit sabat hravě: s lidmi a věcmi, které má rád, ve své rodině nebo obci, v rozjímání a rozpravě o smyslu svého života, o Bohu a o světě. Stačí mu k tomu okruh několika málo kroků: rodina, přátelé, příroda, synagoga.  Zůstává u sebe - a raduje se ze svého bytí. Křesťanství by si zde mělo připomenout něco ze svých kořenů v judaismu. Vracet se k tomu, co už člověk jednou vlastnil, je součástí této kultury svátků.

8. prosinec a punčem opilé davy

Při diskusi o mariánském svátku bylo poznamenáno, že ještě nikdo nevznesl podobné požadavky ohledně státních svátků. Žádný jiný svátek ovšem nevpadá tak prekérně do adventního nákupního stresu. Nepovšimnuta zůstává skutečnost, že oba mariánské svátky, kdy je v Rakousku pracovní volno (15. srpen a 8. prosinec), jsou dědictvím protireformačního myšlení a nepatří k prvokřesťanským svátkům.

Na evangelických svátcích (Velký pátek a svátek reformace) může zase ještě ulpívat protikatolický resentiment. Pokud jde oběma křesťanským církvím v ekumenickém duchu o zachování společné kultury slavení, byl by zajímavý pokus dohodnout se na společných svátcích. Opat Schlägl přišel s návrhem vyměnit v tomto směru 8. prosinec za Velký pátek.

Domněnka, že by se 8. prosincem mohl advent zachránit před komercializací, je beztak velmi naivní. (Pozn. překl.: Podobně asi nezachrání obchod, bude-li o jeden den víc otevřeno.) Obchodem a punčem opilé davy, táhnoucí o adventních víkendech hlučně městy, jsou v každém případě svérázným protikladem vánočně plných kostelů. Snad se slavnost narození Krista vrací k oněm pohanským počátkům, v nichž byl před christianizací opile a hlučně slaven zimní slunovrat. Jako - byť marný - protest proti každoroční zimní depresi by to mohlo zapůsobit málem sympaticky.

Náboženství ani odborům a hospodářství ostatně neprospěje, vede-li se falešnými argumenty na nesprávných frontách nepravá válka. Snad by se čas mezi každoročním válčením zástupců mohl jednou využít k rozhovorům - ne pouze mezi stejně smýšlejícími, ale též s představiteli jiných zájmů, kteří přece v demokracii i v církvi smějí existovat.