Marie jako vzor ženství - proti osvícenské psychologii pohlaví

Ursula Scheuová (23) jakožto rozhodující představitelka osvícenské psychologie pohlaví říká ve své knize: „My jsme se jako dívky nenarodily, my jsme jimi byly udělány." „Biologické rozdíly nejsou příčinou specifického postavení ženy v naší společnosti.  Neexistuje žádná nadhistorická, přirozená podstata ženy. Všechny dnes existující rozdíly, které přesahují funkci plození, jsou výsledkem přidělení funkcí podle specifik pohlaví a dělby práce v oblasti výroby a reprodukce." To je radikální, moderní podstata osvícenské psychologie pohlaví smíšená s novomarxistickým světonázorem. Výchova k ženství pak znamená degradaci k ženské bezmoci, odcizení a útlaku, při současné výchově chlapců k mužské nadvládě. Scheuová argumentuje koncepcí rozvoje socialistické teorie osobnosti. (23)

Simone de Beauvoirová (1) chtěla z pozice vůdčí osobnosti existenciální filozofie sice zmírnit radikální tendenci, ale na osvícenském zostření se přesto dalekosáhle podílela.

Simone de Beauvoirová říká: „Co je žena? Je to něco, co se - jako neměnná idea - skrývá v Platónových nebesích? Biologie ani společenské vědy už nevěří v existenci nehybně ustálených substancí, ze kterých se vytváří určité charakterové typy jako žena, žid nebo černoch. Spíše chápou charakter coby druhotnou reakci na určitou SITUACI. Má to snad znamenat, že ze slov žena, žid, černoch již nevyplývá žádný obsah? To je každopádně energicky pronesená teze všech stoupenců osvícenství... Ženami by tudíž byly mezi lidskými bytostmi jen ty z nich, které byly slovem žena svévolně označeny...  Proč je žena druhým pohlavím? Jde o to vědět, co lidstvo udělalo z ženského pokolení." Oba citáty nicméně mají společného jmenovatele: protikřesťanský postoj, z něhož se v moderní době vyvinul bojovný feminismus. Ten vychází ze základní ateistické představy, která postuluje člověka coby pána historie, aktéra sui generis. Při představě neomezených lidských možností schopných změnit vlastní poměry však moderní feminismus už dnes nesetrvává jen ve svém boji za zrovnoprávnění, za asimilaci s muži a seberealizaci.  Přeměnil se spíše v boj žen o získání moci nad mužem. Ursula Scheuová (23) uzavírá svou knihu slovy: „Všeobecnost utlačování žen je nutné zřetelně pojmenovat, abychom proti ní my ženy společně bojovaly a mohly se stát svébytným faktorem moci, neboť jedině vlastní moc může nás - ženy a dívky - osvobodit." V programu CDU v SRN, co se rodiny týče (3), jsou už cíle tohoto druhu integrovány a formulovány takto: „Nové ženské hnutí, jež v Německu vzniklo v rámci studentského hnutí, následně však inklinovalo k vlastním koncepcím feminismu, přebírá ve svých projevech ohledně rodiny a domácnosti marxistické a radikálně feministické myšlenkové vzory. Tato forma radikálního společenského sebevnímání skupiny mladé generace žen se musí promítnout do rodinné politiky. Mladá generace žen se pravděpodobně nedokáže spokojit s měřítky, která ve starších rodinách matky možná pociťovaly dokonce jako zlepšení své situace. Ženy - především mladé - chtějí rovnoprávnost, stejné rozdělení příležitostí a ne věčné poručníkování" (memorandum spolkového ministra mládeže, rodiny a zdraví, 1984). Tento text stojí na půdě marxistického obrazu člověka, podle kterého vytváření specifických charakteristik představuje toliko „napodobení společnosti" a který rovněž všeobecně varuje před .popisem empiricky prokazatelných fixací rolí" a před nebezpečím ulpět na dochovaném rozdělení rolí.  S těmito citáty se zde už nedá dělat víc, než dokázat, jak široký je výskyt osvícenských myšlenek obohacených neomarxismem, které jsou tak mocné, že ani demokratická křesťanská vláda se jim neodvažuje se svou křesťanskou koncepcí vzepřít; neboť už sama „představa rolí" je něčemu takovému diametrálně vzdálená. Metafora „role" předpokládá představu homogenního lidského materiálu pod rozdílnými „kostýmy rolí", pouze napodobujícími společnost. Co se žen týče, jsou jim tyto kostýmy prospěchářsky vnucovány mužskou společností - tak argumentuje osvícenská psychologie pohlaví.  Proto mohou a mají být kvůli rovnoprávnosti s využitím emancipace odloženy, tak rychle, jak jen to půjde, a vyměněny za lepší. „Z pohledu marxistického teoretika je osobnost určována souborem společenských vztahů.  To umožňuje nechápat ženy jako oběť jejich biologické podstaty, nýbrž jako oběť konkrétnějších společenských tlaků, na základě kterých je ženám podle specifik jejich pohlaví přiděleno poslání hospodyně a matky, úkol věnovat se ženským činnostem. Ženy přece nejsou nesvéprávnými objekty dějin, nýbrž subjekty své vlastní historie. Pokud zpochybní své funkce ve společnosti a postaví se proti nim, stanou se zároveň potenciálem ke změně našich společenských poměrů." (U. Scheuová, 23)

V dalším textu bych ráda objasnila:

1.  že tento obraz ženy je objektivně falešný a lze jej moderní, seriózní vědou vyvrátit a že neideologické výsledky výzkumu vycházejí vstříc mariánskému vzoru,

2.  že osvícenský, ateistický obraz ženy zahájil ničivý vývoj fundamentální povahy a

3.  že se vyplatí naslouchat biblické výpovědi o mariánském vzoru za účelem vytyčení konstruktivního pokroku a smysluplnosti pro moderní novou orientaci žen.

Ad 1) Není bez zajímavosti, že dnes ani moderní feministé nemohou popřít výsledky výzkumu kojenců (6, 18), které prokázaly rozdílné formy reakcí už mezi novorozenými chlapci a děvčaty. Avšak zatímco osvícenští psychologové pohlaví pokládají za příčinu skutečnosti, že dívky jsou již předem méně stimulovány, a tudíž se tím nespravedlivě vyvolává u chlapců silnější aktivace (23), dokládají seriózní vědci (6, 7, 8, 9, 10, 20, 21, 25, 26)

a)  obecný vývojový náskok u dívek a

b)  právě subtilně se rozvíjející citlivost pro hmatové podněty.

Ačkoliv teoretici „utlačování" zásadně vycházejí z citového zanedbávání dívek ve srovnání s chlapci, odborníci pro kojence důrazně odporují: dívky se více usmívají už několik týdnů po narození a budí pozornost jemně sladěnou koordinací pohybů (10). Chlapci více reagují leknutím, méně spí, mají vyšší podnětový práh pro vnímání doteků a bolesti, zato pak však na ně reagují prudčeji (21). Roku 1972 prokázal Hutt (6) významný fakt, a sice že chlapci dříve a lépe reagují na vizuální signály, zatímco dívky na signály sluchové.

Tato větší vnímavost pro sluchové podněty u dívek, která zřejmě aspoň zčásti spoluzpůsobuje to, že se dívky dříve naučí mluvit, by eventuelně mohla být příčinou další pozitivní vlastnosti: větší sociability. E. Maccoby (8, 9) říká: „Dívky mají tendenci spojovat se do menších skupin než chlapci, a ve školním věku lze u dívek již zaznamenat jednu či dvě nejlepší kamarádky, s nimiž tráví většinu volného času, zatímco chlapci se věnují hrám, při nichž se uplatní větší počet dětí. Dívky jsou také klidnější. Zřídka je spatříte, jak divoce pobíhají, vráží do sebe nebo napodobují boje - všechny tyto věci však možno pozorovat v partě kluků. Jasný rozdíl v chování představují též výbuchy vzteku a pranice. Dívky se ztlučou málokdy (25). Co je však mezi všemi jednotlivými poznatky nejpozoruhodnější, je stále více potvrzovaná skutečnost, že se specifika pohlaví společnou výchovou nijak neoslabují, naopak sílí." Merz (10) komentuje: „To rovněž znamená, že přijímaná domněnka, podle níž odlišné role obou pohlaví se vytvářejí až výchovou, se nepotvrdila. Tradiční výchova - alespoň v některých oblastech - vede spíše k zmírnění než k posílení rozdílů rolí." Tyto výroky by měly být tedy důrazně citovány, protože jsou svým způsobem revoluční: odhalují odlišnosti v duchovní a psychické výbavě obou pohlaví, jež nepocházejí jen z vnějších vlivů, nýbrž z působení hormonů a z rozdílné struktury mozku. F. Witelson (26) shrnuje: „To znamená, že mozek chlapců a dívek, mužů a žen funguje jinak. Podivuhodné je, že se to netýká pouze specifik v chování obou pohlaví, ale též v oblasti kognitivní (25). Poslední výzkumy vedou k domněnce, že u žen existuje menší lateralita schopností prostorově se vztahujících k pravé mozkové hemisféře (Sullerot, 26).

Podle těchto výzkumů není také nikterak náhodné a zvláštní, že jsou to muži, a ne ženy, kdo vymysleli techniku a ustavičně se v ní přímo bouřlivě zdokonalují, není náhodné, že ženy se vždy staraly o kojence, poněvadž na půdě své sluchové bystrosti mají podstatně lepší „reflex chůvy" (18). Ženy se rovněž osvědčují v množství slovní zásoby a v řečnických výkonech mají ze všech možných aspektů nad muži celoživotní převahu (10). Obzvlášť patrné je to v přípravě na tlumočnictví: 80 % adeptů tlumočnictví a překladatelství tvoří ženy. Ale také mezi studenty jazyků - včetně mrtvých - převládají ženy. Není tedy zřejmě náhodné, že nemluvíme o otcovské řeči, nýbrž o řeči mateřské. Větší mateřská slovní komunikativnost vede k tomu, že děti spíše napodobují matky než otce.

Ve výzkumu hormonů se v posledních letech stále více ukazuje, že rozhodující psychické rozdíly mezi pohlavími závisí na dávkování mužskými a ženskými pohlavními hormony v prenatálním věku. Čím větší je podíl testosteronu (k tomu se např. dopracoval P. Rogar, 21), tím více dominuje matematické myšlení, tzn. tedy dominanci myšlení abstraktního, čím méně testosteronu, tím více převládá zájem o lidi a konkrétní situace nad věcným myšlením. Muži a ženy si v této oblasti neústupně uchovávají rezistentně rozdílné záliby, které nelze k nelibosti všech ideologů „rovnosti" v žádném případě eliminovat, ať jsou děti vychovávány jakkoli tvrdošíjně stejným způsobem. Nejzřetelněji je to patrné v silně diferencované volbě oborů na společných školách a v systémech kurzů vyšších středních škol, stejně jako v četnosti výběru povolání v závislosti na specifikách pohlaví v zemích, kde spočívá výchova na principu rovnosti. Ženy mají silnější potřebu vcítit se do druhých, sdílet s nimi bolest i radost. Ženy mají také větší zájem o tajemství, o nevysvětlitelné jevy, o meditaci a fantazii, o transcendenci a náboženství (7. 10). Privilegiem žen není moc, nýbrž láska - tak by se daly předchozí úvahy shrnout.

Ad 2) Ideologická tendence změnit ženu podle mužského vzoru nedocílila u ženy seberealizaci, o niž usilovala, nýbrž pro mnohé ženy překročila meze snesitelného, neboť znamenala nikoli seberozvíjení, nýbrž sebeodcizení.  Ateistický feminismus nepřinesl ženám pokrok. Statistické údaje (24) a psychoterapeutická praxe s mládeží (11, 14, 17) to mohou potvrdit. Např. v socialistickém „ráji práce" Sovětského svazu téměř polovinu ze 40 miliónů alkoholiků tvořily ženy, a nikoli nevýznamný podíl dětí těchto emancipovaných alkoholiček přicházel na svět s alkoholovou embryopathií.  V SRN se ročně rozvede 130 tisíc párů, většina žádostí o rozvod vzejde od žen, které dychtí po „seberealizaci". SRN patří mezi země s nejnižší porodností (1,3 dítě na rodinu, 24). To má, mimo jiné, tři příčiny:

1.  Mnohé ženy zlákané vidinou seberealizace dávají přednost raději kariéře před rodinou, protože nechtějí kvůli „pasti mateřství" (1) přijít o svou svobodu a šanci na úspěch.

2.  Mnohé si nechají dítě vzít, takže některé pak už nemohou mít děti.

3.  Mladé dívky stále více podléhají - vehnány do nekonečného vzdělávacího procesu - dodatečnému nátlaku „pomužštělého ideálu přehnané štíhlosti", neschopné akceptovat své ženské tělo a propadají nesmyslným hladovkám, přičemž natrvalo ztrácejí svou reprodukční schopnost.

Současně podstatně přibývá depresí mezi intelektualizovanými dívkami.  29 % studentek univerzity v Göttingenu trpělo podle jedné ankety nejtěžšími formami chorobné závislosti na práci, polovina z nich se potýkala se sebevražednými úmysly.

Bilance feminismu je mimořádně negativní a v důsledku úbytku porodnosti a chronicky zvýšeného výskytu nemocí představuje do budoucna značné nebezpečí (12, 13, 14, 24).

Ad 3) Jaká záchrana připadá v úvahu? Bezpochyby: potřebujeme Marii, potřebujeme její příklad, potřebujeme ji jako ochránkyni, bolestnou matku, jako těšitelku a jako bytost, jež nás opět spojí se Spasitelem světa, s Ježíšem Kristem (17, 28, 29).

Ráda bych proto ukázala, jakým způsobem jsou v bytosti každé ženy obdobně přítomny charakteristické rysy Panny Marie, které se projevily v událostech spásy - jak jsou zachyceny v Bibli - a jak je lze napodobováním jejího chování probudit, i jak mohou přispět k opravdovému rozvoji vlastního „já". Přitom je nutné pochopitelně mít na paměti, že následování světců nesmí nikdy znamenat sebevyzdvihování a kladení se jim na roveň, ani naději na dosažení jejich statutu. Jedině na základě akceptování reality padlého lidstva, které se nemůže samo o sobě uzdravit, je možné pokorně následovat Mariin vzor.

1.       Maria - vždy vpředu

Maria stojí v popředí dějin spásy, je stálým „předvojem" (vlastnost, kterou ostatně sdílí s Evou, ale v souvislosti s prvotním hříchem, a s Marií Magdalenou při vzkříšení, Gn 3, 1-6, Mt 28,1-10).

Analogicky s tím zdůrazňuje výzkum určitý náskok ve vývoji ženy (10).  V mnoha různých ohledech přísluší ženě být o krok vpřed, ano, dokonce úkol zvědavého hledání. Díky této schopnosti se s ženami o tolik lépe vytváří např. móda. Žena je otevřená vůči všemu novému a rovněž ochotná se přizpůsobit.

Proto může a také má být iniciativní také v oblasti náboženství. Mnohé ženy ostatně též ještě dnes trpělivě připravují půdu pro nové naplnění víry: intenzivní praxí modlitby, relativně silnější účastí na bohoslužbách, ryzí zbožností zvláště mezi ještě velmi mladými, moderními dívkami.

2.       Maria - pozorně naslouchající

Maria při setkání s andělem projevuje svou „bystrost" naslouchání a pozorování.  Analogicky s tím byla výzkumem zjištěna větší sluchová reaktivita už malých dívek, stejně jako schopnost hledět „více vzhůru", dívky též více inklinují k zdánlivé vnější pasivitě, avšak ve vnitřní bdělosti k větší ochotě k duchovnímu růstu, spíše než k extravertní aktivitě (30). Současně už žákyně projevují zvláštní zájem o náboženství (10, 25). Také v kognitivní oblasti zaznamenal výzkum u žen jiné akcenty. Přistupují k věci spíše z konkrétního a citového hlediska. „Vidíme dobře jen srdcem," řekl Saint-Exupéry (22).  Na Marii je zřetelná výjimečnost těchto darů, vzácnost takových vlastností.  Pokud je tato vlastnost osvícenskou psychologií pohlaví chápána jakožto újma, která pochází z mužského útisku a poškodila moderní ženy, při pohledu vzhůru k Marii toto stanovisko vypadá takřka ďábelsky. A opravdu, vzdělávací postupy založené na pomužšťování a racionalitě se o to dnes pokoušejí s povážlivým úspěchem, jenž přináší jen dušení nevyrovnanost a citovou vyprahlost.

3.       Maria - připravená přijímat

Svým „Fiat mihi" (L 1,38) ukazuje Maria úžasnou, bezpodmínečnou, dobrovolnou poslušnost Bohu, ochotu dát Bohu přednost před vlastním životem, vydat se zcela svým bytím Bohu, sama sebe překročit v lásce k němu.  Výzkum potvrzuje, že žena je obdarována takovouto mocí lásky v podobě „sociability", tzn. schopností překročit sebe samu a - s využitím své bystrosti a citlivosti - věnovat se nadosobním požadavkům a lidem, kteří ji potřebují (7).

A kolik bohulibé nesobeckosti, obětavosti, ochoty přijmout druhé, mateřské laskavosti projevily četné ženy jak v prostředí církve, tak za celou dobu světových dějin. Vzpomeňme jen třeba Terezii z Avily, Edithu Steinovou, Matku Terezu, ale též mnohé řeholnice současnosti, stejně jako četné neznámé matky, které ze svého náboženského přesvědčení, z vědomé poslušnosti vůči svému Bohu řekly „ano" dítěti ve svém lůně, které při pohledu k Matce Boží odolaly veškerému našeptávání k interrupci a které při všech možných nepříjemnostech čerpaly příklad z Mariiny situace.

4.       Maria - umožňující realizaci zázraku

Značnou aktivitu vyvíjí těhotná Maria při své cestě k Alžbětě a Zachariáši.  Konečně, Alžbětě se udál rovněž zázrak, ačkoliv nesrovnatelně menší, tím, že otěhotněla coby žena téměř již v klimaktériu. Alžbětin příběh vlastně obsahuje předzvěst zjevení Božího záměru s naším světem. I tady dochází k čemusi nadpozemskému: k vtělení Kristova předchůdce připravujícího cestu, k vtělení Jana Křtitele. Očekávání příchodu Božího Syna probíhá tedy v intenzivním kontaktu (celé tři měsíce - Lk 1,56) lidí společně se připravujících - Zachariáše, Alžběty a dokonce i ještě nenarozeného Jana, který se radostně pohnul v matčině těle, když vstoupila Maria (Lk 1,44).  V .Magnificat" Maria vyjadřuje radostné štěstí nad svým vyvolením i nad svou volbou, typicky žensky - ve spojení s Alžbětou (Lk 1,46-55).  Empirická věda analogicky s tím potvrzuje o ženách, které řekly dobrovolně .ano" těhotenství a dítěti vyrůstajícímu v jejich těle (a často se také k tomu svízelně probojovávaly), samy v tíživé situaci, že pocítily jakési slavnostní rozpoložení, vnitřní pokoj, často jako Maria i plesající radost a z toho plynoucí potřebu sdílet ji s nejlepší přítelkyní. Těhotné ženy mají potřebu společné radosti z „požehnaného stavu". A jakkoli je zplození dítěte dáno přírodními zákony, pociťují přesto opravdové ženy i dnes růst a narození dítěte ze svého vlastního těla jako nepochopitelný zázrak, jako božské obdarování a úžasné božské tajemství. Skutečné ženy jsou vnímavé vůči tomu, že početí pozemského dítěte je pokaždé nové, zázračné, znovu jedinečné stvoření Bohem právě nyní a ztělesněnou nadějí do budoucnosti.  Ve shodě s Goethovými slovy „Všechno pomíjivé je jen podobenstvím" (4) pociťuje duševně zdravá žena, že svým těhotenstvím se posvátným způsobem podílí na pradávném tajemství smyslu stvoření, což znamená lásku, vstupující do tohoto barbarského světa, aby mohl být uzdraven vydaností ženy, jejím sebeobětováním.

5.       Maria - rodička věčného života

Přes všechny útrapy, přes veškeré strádání a všechnu bídu znamenalo pro Marii narození Spasitele úchvatnou, posvátnou, zázračnou událost, kterou v sobě Maria intenzivně uchovávala a „rozvažovala ve svém srdci" (L 2,19).  Každá pozemská matka, která přijala své dítě, prožívá analogicky s tím odlesk tohoto zázraku bez hranic, když po mnoha hodinách bolestivého porodu drží ve svých rukách zdravé, nově narozené dítě. Psychologové navíc zjistili, že mladé maminky v období šestinedělí vykazují obzvláště velkou sdílnost i chuť učit se novým věcem.

6.       Maria - pečlivě opatrující

Bible mluví jen stručně o zdárném vyrůstání Ježíše pod ochranou jeho Matky. L 2,40, tohle také jistě nebyla žádná idyla, nýbrž ohrožení zkázou, Mt 2, 7-19, na útěku, a tudíž ve vnější nezajištěnosti poskytnout bezpečí vzácnému pokladu - Ježíši.

I moderní matky jsou povinny nechat vyrůstat své děti „pod svými křídly".  Stejně jako Ježíš potřebuje nutně i dnešní dítě péči přítomných, ochraňujících rukou své matky. Socialistické modely, které spojují děti do kolektivu a ženy nahánějí do pracovního procesu, směřují proti lásce a tím proti Bohu, proto jsou děti kolektivně vychovávané později nakonec v tak velkém rozsahu neschopné lásky, a tedy duševně nemocné.

7.       Maria - znepokojená

Jako pravá pozemská matka se zachovala Maria vůči dvanáctiletému Ježíšovi.  Bylo pro ni těžké pochopit, že její syn, o němž se přece domnívala, že ještě potřebuje její ochranu, už je mimo „její křídla" a jde za svým životním posláním (L 2, 48-50).

Stejně tak moderním matkám činí potíže smířit se s tím, že dospívající děti už se snaží odloučit od jejich láskyplné péče. Je to smutný osud láskyplné matky (stejně jako osud Mariin), zvláště když její obava je příliš často oprávněná a děti se mohou při svých nedostatečných zkušenostech vystavit nebezpečí, jaká ještě neznají. Mariin vzor zde může poskytnou matčiným obavám více chápající směr plný důvěry v Boha.

8.       Marie - ustupující

Na svatbě v Káni dosahuje proces Ježíšova osamostatnění od matky rychle dramatického vrcholu. S jemnou výčitkou vůči matce tu dochází k vymanění se Božího Syna z veškeré pozemské péče matky a k aktivnímu obratu Marie z pozice „vpředu" do pozice ustupující, přičemž jí Ježíš odnímá přednost, jež jí dosud příslušela, a ona se staví za něj a přijímá teď vůli svého syna.  Říká o něm služebníkům na svatbě: „Udělejte, cokoli vám nařídí." (Jan 2,4-5).

Všechny matky musejí ve svém životě projít touto bolestnou etapou, když se chtějí podílet na životním poslání svých dospělých dětí. Musejí přinést oběť, vzdát se své převahy nad nyní samostatným dítětem. Při pohledu vzhůru k velkému vzoru je to možné lépe zvládnout, protože potom dokonce i náhlé odmítnutí lze prožít jako sice bolestné, přece však smysluplné nezbytné druhé narození (15).

9.       Maria - zařazující se

Ještě potřetí se zdůrazňuje tento nový odstup mezi dospělým synem a jeho matkou: již jen jakožto rovnocenná s následovníky na cestě k Bohu může a smí Maria působit podle pokynů svého syna, už ne ve zvláštním postavení, které by syna poutalo k pozemskému. Mt 12, 48: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?" Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka." V této výpovědi je zřejmě zdůrazněna přednost Božího poslání před rodinnými svazky, proto může biblický příklad představovat velkou pomoc pro stárnoucí matky dospívajících dětí, aby se od svých dětí, které pro ně sotva najdou čas, protože vyšly vstříc svému životnímu úkolu, hněvivě neodvracely, poněvadž vůči sobě cítí málo pozornosti. Pokud ustupují stranou ze společného putování se svými dětmi - nyní již plně oddanými vlastní životní cestě - potom pro ně může být snazší dosáhnout konstruktivního postoje, jak to určil Marii Ježíš.

10.     Maria - trpící a doprovázející umírající

Na Golgotě při strastiplném umírání svého Syna prokázala Maria svou mateřskou přítomností schopnost trpět v nejvyšší míře (Jan 19,25). Od té doby se stala Matkou - chápající, sdílející veškeré lidské trápení, bolest, smrt i umírání. Jako taková představuje nadčasový, oporu poskytující příklad.  Maria rozestře plášť útěchy nad každým mateřským trápením, aby je svým porozuměním ulehčila a pomohla nést. Mariinu utrpení je možné svěřit zvláště trápení matek a dětí a nalézt v něm účinnou útěchu. Proto v nejtemnějších osudových momentech je obzvlášť pro trpící ženy - analogicky k situaci na Golgotě - obsaženo nejvyšší obdarování, neboť už tehdy byl Ježíšovou pozemskou smrtí vykoupen věčný život pro lidi dnes trpící, pro dnes trpící matky.

11.     Maria - nám svěřená

Kristus tím, že na Golgotě svěřil Marii Janovi (Jan 19,26.27), pověřil tak Marii mateřskou ochranou nad učedníky a současně ji odkázal ochraně těch, kdo následovali svého Pána. Tato slova umírajícího Krista: .Ženo, hle, tvůj syn!" a „Hle, tvá matka!" kromě přímého pověření křesťanů obsahuje obecně úkol chránit mateřství a prostřednictvím svatosti Matky Boží umožnit jeho oživení. Od událostí na Golgotě proto tvoří oživení Mariina vzoru součást apoštolátu (29).

Podle výzkumů je žena obzvláště nadána k naslouchání a následování. Rozvíjet zbožnost je proto velmi významné i pro její pozemský duševní vývoj; neboť mateřství stejně jako vše stvořené může, pokud se zanedbává, nebezpečně degenerovat. Může se stát nelidským okovem, rozvíjí-li se jen ve své pudovosti. Mateřství potřebuje víru, vědomé spojení s obětavou láskou Bohem darovanou i přijatou, která se z lásky staví do služby Bohu a tak je také uschopněna k tomu, překročit stvořené a nechat se povznést do oblasti zázračného. Vždyť transcendence v nadpřirozeno uprostřed stvořeného, a tedy realizace absolutní vlády lásky našeho Boha, je smyslem stvoření a dějin.

Ztráta úcty k Marii, Matce a Královně musí proto nutně způsobit oslabení víry, ochladnutí lásky, autokratický feminismus a vzdor vůči ochotě rodit, založit rodinu a vychovávat děti a musí současně vést k politováníhodné neschopnosti trpět a k netrpělivosti, k egoismu a pohodlnosti, jak to v současné době tak často prožíváme.

12.     Maria - předobraz apoštolátu laiků

O letnicích Maria získává dary Ducha svatého, a tak je uvedena do apoštolátu laiků (Sk 2).

Mnohé starší ženy prožívají ještě i dnes - poté, co se jejich rodné hnízdo vyprázdnilo - volání k apoštolátu a odpovídají na ně životem přímého následování.  V každém případě jim může toto životní břemeno a na druhé straně zároveň osvobození z dosavadní hlavní životní náplně dát novou vnitřní hloubku a Boží blízkost v důvěře k Marii, což ženě zabrání v tom, aby se - vyžadujíc vděčnost - zavěsila na rodiny svých dospělých dětí nebo se oddala prázdné pohodlnosti, případně dokonce nakonec propadla depresím z nesmyslného pozorování procesů stárnutí (15, 16).

13.     Maria - dnes ohrožená ďáblem

Apokalyptický obraz okřídlené, vznášející se Matky Boží (Zj 12), kterou pronásleduje drak a chrlí proud vody, aby ji smetl, ale které přišla na pomoc země, může pomoci moderní ženě chápat tuto událost jako trefný obraz boje ďábelského feminismu proti mateřství, proti církvi, a tím proti veškeré pozemské budoucnosti.

Opravdu, ateistický feminismus, který vzešel z osvícenské psychologie pohlaví, vede k zřetelnému odklonu od Boha. Hesla jako „mé břicho patří mně", model sebeurčení podávaný čarodějnickou, feministickou teologií osvobození nemohou moderní ženě přinést blaho (5). Jde mnohem spíše o nebezpečí zaplavení „vodou", o návrat k pradávnému chaosu, o anarchii vynucenou násilím (terorismu!).

Země musí pomoci, to znamená vrátit ženě vědomí její skutečně ženské, původní přirozenosti (18), neboť v této přirozenosti je už od samého počátku obsažen Mariin duch, který je s to integrací její tělesné podstaty její přirozenost zázračně překročit a v láskyplném spojení Trojice rozdrtit starému hadovi hlavu (Gen 1,3.15).

V existenciální naléhavosti potřebují moderní ženy ducha ochrany nebeské královny, aby se mohly pustit do tohoto životu nebezpečného boje ve vědomém laickém apoštolátu, aby se mu postavily s láskyplnou věrností Bohu, a tak pomohly přichystat nový Jeruzalém (Zj 12,17).

Literatura:

1 de Beauvoir, S: Das andere Geschlecht, Hamburg 1960

2 Gaspari, C: Eins plus eins ist eins. Leitbilder für Mann und Frau, Vídeň 1985

3 Gei ler, H: Familie und Arbeitswelt, Schriftenreihe des Gundesministers für Jugend, Familie und Gesundheit, svazek 143, Stuttgart 1984

4 Goethe, W: Faust, der Tragödie zweiter Teil, Hamburg 1948

5 Hauschildt, J: Gott, eine Frau; Wuppertal 1985

6 Hutt, C: Neuroendocrinological, behavioural, and intellectul aspects of sexual differentiation in human development, 1972

7 Lersch, Ph: Das Wesen der Geschlechter, Mnichov 1947

8 Maccoby, E.E: The development of sex differences, Stanford 1974

9 Maccoby, E.E a Jacklin, C.N: Psychology of sex differences, Standford 1974

10 Merz, F: Geschlechterunterschiede und ihre Entwicklung, Lehrbuch der Differentiellen Psychologie, Band 3, Göttingen 1979

11 Meves, C: Mut zum Erziehen, Freiburg 1987

12 Meves, C: Verhaltensstörungen bei Kindern, Mnichov 1971

13 Meves, C: Erziehen lernen, Mnichov 1975

14 Meves, C: Unsere Kinder wachsen heran, Freiburg 1986

15 Meves, C: Die Bibel antworte uns in Bildern, Freiburg 1973

16 Meves, C: Das Gro eltern-ABC, Freiburg 1983

17 Meves, C: Ninive darf nicht untergehen, Kassel 1975

18 Meves - Schetelig, U: Pssychologische und biologische Aspekte der Mutter-Kind-Beziehung beim Menschen unter besonderer Berücksichtigung des rooming-in, Kassel 1980

19 Neuer, W: Mann und Frau in christlicher Sicht, Gie en 1982

20 Ormerod, M.B: Subject preference and choice in co-educational and single-sex secondary

schools,1975

21 Royer, P: Die Unterschiede zwischen den Geschlechtern während der Zeit der Kindheit und der pubertären Entwicklung, viz Sullerot, E: Die Wirklichkeit der Frau, Mnichov 1979

22 Sain-Exupéry, A: Der kleine Prinz, Düsseldorf 1960

23 Scheu, U: Wir werden nicht als Mädchen geboren, wir werden dazu gemacht, Frankfurt 1977

24 Statistische Jahrbücher für die Bundesrepublik Deutschland, Wiesbaden 1980-1985

25 Sullerot, E: Die Wirklichkeit der Frau, Mnichov 1979

26 Witelson, S.F: Sex and the single hemisphere: specialization of the right hemisphere for special processing, 1976

27 Witelson, S.F: Geschlechtsspezifische Unterschiede in der Neurologie der kognitiven Funktionen und ihre psychologischen, sozialen, edukativen und klinischen Implikationen, viz Sullerot,

E: Die Wirklichketi der Frau, Frankfurt 1979

28 Wojtyla, K: Der Laden des Goldschmieds, Freiburg 1979

29 Wojtyla, K. (Johannes Paulus II.): Enzyklika Redemptoris Mater, über die selige Jungfrau Maria im Leben der pilgernden Kirche, Řím 1984

30 Zazzo, R: Einige Bemerkungen über die Unterschiede in der Psychologie der Geschlechter,

viz Sullerot, E: Die Wirklichkeit der Frau, Frankfurt 1979

Christa Meves se jako psycholožka zaměřuje na problémy dětí, mládeže a jejich výchovy. Svou zkušenost z pomoci obětem moderních ideologií zúročila v řadě knih. Z německého originálu Christa Meves, Der alte Glaube und die neue Zeit, Freiburg 1990 přeložila Jana Růžičková