Evangelická církev východního obřadu

Liturgickým unikátem zůstává pokus ukrajinských evangelíků navázat na domácí tradici spojením východní liturgické tradice a reformačního učení.  Duchovní impuls vzešel ve dvacátých letech na území pod polskou správou z prostředí řeckokatolické církve, která usilovala o obdobné východozápadní spojení. Jednalo se nejen o myšlenkový vliv, ale přímo o personální propojení, protože evangelické hnutí bylo neseno řeckokatolickými laiky a duchovními, mezi nimiž byli i absolventi římského Ruthenica. Řeckokatolická církev se proti vznikajícímu evangelickému hnutí postavila s využitím státní represe; v r. 1945, po ruské okupaci Ukrajiny, však obě církve čekal tentýž osud, přičemž evangelíci většinou emigrovali do Německa a stali se členy tamních evangelických církví, popř. přešli k pravoslaví.  Legalizaci získalo evangelické hnutí zpočátku včleněním do haličské evangelické církve, která spojovala reformované i luterány. Později došlo k rozdělení do dvou konfesních církví a jejich legalizaci. Důvodem rozdělení nebyly věroučné otázky, ale právě míra uchování tradiční liturgie, když presbyteriánské křídlo ustoupilo zahraničním kalvinistickým tlakům proti liturgii a z Chrysostomovy liturgie ponechalo v podstatě jen liturgii katechumenů, zatímco luterské křídlo dosáhlo schválení dogmatického a církevního charakteru své agendy universitami ve Vídni, Lipsku a Tübingen, a to nejen jako "přípustné" formy, ale přímo s pochvalou velkého významu starocírkevních modliteb pro bohoslužebný život evangelických sborů v současnosti. 

Srovnáme-li Služebnyk dlja jevanhelskych hromad Avhsburzkoho viroispovidannja s tradiční liturgií Jana Zlatoústého (přičemž nesmíme zapomenout, že pro ukrajinské evangelíky byla východiskem latinizovaná řeckokatolická liturgie), vidíme, že dále pokračovala redukce, a to až ke ztrátě „vchodů". Důvody krácení nejsou vždy jasné, např. vypuštění predikátu Bohorodice v hymnu Jednorozený Synu (titul v luterství zachovaný) či dokonce vynechání vyznání reálné přítomnosti těla a krve Kristovy v modlitbě před přijímáním, tedy základního specifika luterské reformace. Ekumenicky progresívní bylo vypuštění filioque ve vyznání víry. U některých modliteb převzatých z Chrysostomovy liturgie lze předpokládat, že byly chápány jinak než v pravoslavné bohoslužbě. Co se týče frekvence slavení celé liturgie, tedy i svátostné části, říká Služebnyk, že se koná, když "znajdut sja taki, ščo zadumajut prystupyty do Spovidy i statysja pryčastnykamy Hospodňoji Večeri" a svůj záměr oznámí nejpozději před začátkem bohoslužby.  Před počátkem bohoslužby se zapalují na oltáři svíčky, mezi nimiž stojí pravoslavný kříž. „Dušpastyr" se za zpěvu vstupní písně obléká a prosí o Ducha svatého. Výzva uvozující anaforu po slovech „Stůjme v pokoji, stůjme s bázní," má místo "přinesme svatou oběť" slova "rozjímejme o velkém tajemství těla a krve našeho Pána Ježíše Krista", na což "hromada" odpovídá:

"Kajícnost, láska a pokoj budiž obsahem naší bohopocty." Vzhůru srdce odpovídá východní tradici, preface je ve střední části (dějiny spásy) zkrácena, následuje Svjat, svjat, svjat. . ., postsanctus je zachován, slova ustanovení jsou podle Mt 26,26nn a 1 K 11,25n, amiň sboru je až po slovech nad kalichem. Anamnéze začíná tradičně, ale je vynecháno Tvoje z tvého tobě přinášíme. . . a úvod k epiklezi, která má poněkud neurčitější formu „zišly Ducha Tvoho Svjatoho na vsich, ščo spožyvatymuť Dary Tvoji" (tedy nikoli explicitně na nás a na tyto dary), následuje Hospodine, jenž jsi svého Ducha. . . a pak je vynecháno vše až k Daj nam odnymy ustamy jodnym sercem slavyty i v pisnjach veličaty najsvjatijše i velyčne imja Tvoje, teper i zavsidy i po viky vikiv! (Tradiční forma má po imja ovšem explicitně vyjmenovány osoby Trojice). Následuje jektenija III, do níž lze vkládat volně formulované prosby. (Odpovědi Hospody pomyluj a Podaj Hospody). 

Jak již bylo výše naznačeno, luterská specifika agenda nezdůrazňuje a její forma se příliš neliší od té, kterou původně chtělo i kalvínské křídlo. Mezi záhady této liturgie dále patří otázka, proč se navazovalo jen na liturgii sv.  Jana Zlatústého, když liturgie sv. Basila je z biblického hlediska mnohem bohatší. Vedle této liturgie se podařilo prosadit i večerní modlitbu sboru ve všední den, ovšem se silně redukovaným zpěvem hymnů.  Úsilí o inkulturaci se projevovalo i v jiných oblastech církevního života vzorově. Zatímco zejména pro kalvinistické církve je ve slovanském prostředí typická do očí bijící vykořeněnost, zdůrazňovaly ukrajinské evangelické církve východního ritu svou zakořeněnost v křesťanské víře od dob Kijevské Rusi. Tak např. na titulním listě časopisu kalvinistické větve Vira i nauka vidíme otevřenou ukrajinskou Bibli, trojramenný kříž, kupole byzantské cerkve a portréty Cyrila a Metoděje, sv. Vladimíra, Skovorody, Ševčenka a reformátorů. Jak již bylo řečeno, zlikvidovaly toto dílo (až na pozůstatky reformované verze v Americe) sovětské tanky a dnešní zahraniční misie ve slovanských zemích je opět importem západního pojetí křesťanství.

Podle knihy Oskara Wagnera Ukrainische evangelische Kirchen des byzantinischen

Ritus, Oikonomia, Erlangen 1991, zpracoval -jv