Ohlasy čtenářů

K článku „Problémy fundamentalismu v exegezi" (G 1/1997) jsme obdrželi několik obsáhlejších ohlasů. Děkujeme za ně. Rádi bychom v diskusi o fundamentalismu na stránkách Getseman pokračovali. Proto otiskujeme dva z Vašich příspěvků.

K problému fundamentalismu v exegezi

Článek Ivany Dolejšové Problém fundamentalismu v exegezi (Gets., 1 (69)/1997, s.  5-6) považuji za aktuální a velmi závažný příspěvek a jsem vděčný též redakci, že ho i přes nejednotný názor otiskla. Článek se totiž dotýká pronikavým způsobem jednoho z nejdůležitějších problémů (podle mého soudu) současné křesťanské spirituality v oblasti metodiky přístupu k Písmu - jak je chápat, žít a hlásat.

Autorka omezuje pro účely článku pojem fundamentalismu na „zatuhnutí vztahu mezi slovem a jeho smyslem". Výrazem „zatuhnutí" již v první větě naznačuje své hodnocení: jde o cosi nežádoucího - onen vztah je jinak (tj. ve skutečnosti, anebo ideálně) pružný, dynamický, a ve fundamentalismu se nenáležitě redukuje. Bezpochyby je to účinné a názorné vyjádření ve zkratce jak myšlenky, tak současně i postoje k ní. Avšak případnému odpůrci dává hned v úvodu možnost udělat totéž. Mohl by reagovat jenom na emocionální náboj slova, nezdržovat se už s dokládáním a opáčit: „To spíš váš postoj propaguje zředění, rozvolnění vztahu slova a smyslu" - čímž by vyjadřoval jen hodnocení z opačné strany, která původní formu představuje coby jasný a pevný vztah, zatímco za nežádoucí označuje subjektivní libovůli.  Přitom v diskutovaném problému nejde o maličkosti. V závěru svého článku autorka pronáší závažné tvrzení: „[Fundamentalismus] stojí v cestě porozumění Božímu slovu. . . [a je tedy třeba se mu] bránit." Z článku, zdá se, vyplývá (byť to není tak doslova řečeno), že fundamentalismus činí z křesťanství ideologii a ubírá mu schopnost proměňovat životy. To je velmi silná výtka, která je závěrem vznesena vůči fundamentalismu jako celku. Omezující klauzulka z první věty se tu už nepřipomíná. (Jen jednou, asi v polovině článku se zmiňuje o „fundamentalismu založeném na pojmech", ale není jasné, zdali jde o charakteristiku fundamentalismu celkově, nebo jen některého jeho proudu, anebo jde prostě o rozvité označení.) Je tedy záhodno pokusit se vymezit fundamentalismus jako takový a zaujmout k němu postoj. To ale přesahuje možnosti krátkého článku a bude asi vyžadovat diskusi více přispěvatelů: Historik by mohl připomenout, co se těmi „fundamenty" původně myslelo. Mohl by se také pokusit rozebrat, zda u zrodu herezí stával opravdu fundamentalismus (osobně mám za to, že to byly spíš lidé než metody).  Religionista by se jistě mohl rozepsat o tom, jak se fundamentalismus projevuje nyní v různých náboženstvích (a také mezi námi), čemu má čelit, co dobrého anebo špatného přináší. Podobně by mohl ze své perspektivy svědčit někdo z duchovních pastýřů i jiní. Za další příspěvky na toto téma se přimlouvám, je to opravdu citlivá a závažná záležitost.  Vraťme se nyní k výchozí otázce: V jak pevném nebo pružném vztahu je slovo a jeho smysl. Výklad Písma je totiž také, a snad zejména, výkladem textu. A otázky po významu textu jsou nutně otázkami jazykovými. Smysl a význam je věc primárně lingvistická a sémantická. Dovolte tedy, abych k tomu jako lingvista poznamenal několik slov.

Formulování výpovědi v nějakém jazyce je tak trochu doplňovačka, v níž se kombinují pojmy a ještě další věci. Význam celku (věty a textu) se totiž skládá z významů dílčích. Odborně se tomu říká princip skladebnosti, kompozicionality, a je jedním ze základních předpokladů moderní sémantiky.  Ovšem současně je nutno vědět (lingvista to ví, vědí to i lidé profesionálně pracující s jazykem a měl by to vědět i vykladač), že význam slova je určován především větou a kontextem. To, co se dosazuje jako stavební kamínek významu věty (např. význam slova), je velice povšechné a nekonkrétní.  Jenže není to zase natolik neurčité, aby se určit nedalo. Nikoli ovšem tak amatérsky, že bychom si otevřeli dejme tomu konfesijní příručku, vyhledali definici např. slova „víra" a dosadili ji do věty. Typ výkladu, který autorka článku předvádí - oprávněně - jako odstrašující příklad, je opravdu mělký, až očividně. Ale to snad není pro fundamentalismus typické.  Mělkost myšlenek nalezneme jistě i u jiných typů výkladů. Pravda však je, že autorka zde vystihla velmi častý projev myšlenkové chudosti (možná proto, že je pohodlný), při němž rádobykazatel vyhledává v textu pojmy, které mu umožní přejít v promluvě na témata, jež dobře zná. Je běžné a normální, že lidé - kazatele nevyjímaje, a to i veličiny - mají svá oblíbená témata. Jenže u tohoto typu kazatelů můžeme pozorovat nejen několik favorizovaných námětů (nezřídka i se stereotypními formulacemi, takže kázání si bývají navzájem podobná), ale zejména - a to vadí - že jsou slepí vůči mnoha ostatním myšlenkám. (K dovršení škody se někdy, je-li taková osoba vlivná, tento typ uvažování předkládá jako vzor pravověrnosti.) Je to ale typické jen pro fundamentalismus? Připouštím, že fundamentalismus asi k takovéto schematičnosti vytváří příznivé podmínky.  Kvalitnější fundamentalističtí vykladači (u onoho ukázkového příkladu asi všichni kromě těch nejhorších) by tu oprávněně namítali proti misreprezentaci.  Jak řečeno, první chyba je už v pojmech; nelze přece vzít definice z nějakého konfesijního dokumentu a bez dalšího je aplikovat ve výkladu úplně jiného textu. Např. „víra", abych užil téhož příkladu jako autorka, ve významu obvyklém v teologicky důležitých výpovědích Písma jednoduše není to, co tak košatě a s úřednickou precizností formuluje onen věroučný dokument. Ani by nemohla být - třeba jen proto, že Ježíšovi posluchači neměli ani tušení, že jednou bude existovat nějaká církev čs. husitská. Ježíš musel hovořit v pojmech svých posluchačů, a to i v těch případech, kdy mu nerozuměli. Hovořil jejich jazykem, a z toho prostě vyplývá, že užíval i jejich pojmy (i když myšlenky z těchto pojmů sestavené mohly být nové - a připusťme - i nadčasové). Tento předpoklad je totiž dán podstatou jazyka jako komunikačního nástroje. Pojem je vlastně kategorizovaná zkušenost.  Umožňuje nám ji rozpoznávat, uvědomovat si její nutné a pravděpodobné vlastnosti, představit si typické příklady a vyvolat asociace. Není to celý obsah výrazu, je zjednodušený, ale je jazykem sdělitelný, tudíž se může tříbit, a tím je intersubjektivní. Nejde jen o objekty, mezi pojmy v širším smyslu patří i role objektů (např. „předseda Velerady"), vlastnosti („město" = být-městem) a vztahy („otec" - čí?), což jsou jednotky s predikativními vlastnostmi - dají se skládat a doplňovat. Ale vždy se zakládají na zkušenosti, vlastní i kolektivní. Cizí pojmy jsou prázdné. Proto Ježíš, chtěl-li se domluvit, musel používat pojmy tehdy aktuální.

Obrázek rádobykazatele, který autorka vylíčila, je velmi tristní a žel nikoli nerealistický. Nepochybně při psaní měla před očima živoucí příklady. Ani mně jejich obrázek není neznámý. Přijali základní jednoduché pravdy křesťanství, naučili se pár schematických řešení, přečetli několik knížek, zjistili, že převádět biblické texty do pojmosloví jejich náboženství není tak těžké, a začali kázat. Modlitba, proměna postojů a života - netroufám si říci, že tam nejsou - ale asi nejsou tak patrné, protože ta nevyzrálost je až příliš nápadná. Kazatelská zralost asi přichází dlouhými roky strávenými ve společném jařmu s Pánem Ježíšem - a pak možná už tolik nezáleží na typu exegeze, protože ať už káže pojmy nebo příběhy, káže život, protože vynáší z vlastního srdce, nikoli z vypůjčených stránek.

Podle mého mínění autorka přesně vyhmátla palčivý problém a tyto její náhledy by se jistě měly připomínat a šířit. S určitými rozpaky nebo přinejmenším s nejistotou však hledím na to, že onen problém přisoudila tak jednoznačně fundamentalismu. Přiznám se, že mezi fundamentalismem a pojmově orientovanou exegezí tak jednoznačnou souvislost nevidím. Doslovnost není žádné zatuhnutí, nýbrž běžný výchozí předpoklad při hledání smyslu textu. Jsem pro tyto postoje fundamentalista? Je-li ale fundamentalismem pouhé vyhledávání magických pojmů v kodifikovaném textu, jenom aby se potvrzovaly schematické vzorce postojů a jednání, pak se rád postavím proti.

Z dopisu Jiřího Hedánka

Relativizace dogmatických pravd

Podle mého názoru se principiálně jedná o relativizaci dogmatických pravd víry a tudíž popírání pravdy a schopnosti lidského rozumu poznat Bohem zjevenou pravdu. Vnitřní rozpor je zjevný: Neschopnost lidského rozumu poznat pravdu se presentuje jako poznaná pravda a tím padá pravda o nepoznatelnosti pravdy podle zásady „nic nemůže současně být i nebýt". Poznání a uznání základních pravd křesťanské víry pak nazývá fundamentalismem víry, který údajně brání životu z víry.

Každé učení, má-li být životaschopné a pro život, musí nutně spočívat na pevných základech (fundamentu), a to zejména tehdy, jedná-li se o otázky života nejen pozemského, ale věčného. Proto Bůh ve svém nekonečném milosrdenství předal církvi fundamentální pravdy, aby každý věřící mohl s absolutní jistotou je poznávat a podle poznaných pravd uspořádat svůj život k dosažení věčného cíle. Pokud není jistota a člověk je vystaven neustálým pochybnostem o správnosti své cesty k cíli, případně o cíli samém.  V tom případě by byl Pán Ježíš Kristus velmi špatným učitelem, což odporuje Jeho božství.

Nihil votium nisi praecognitum. Jistota v poznání umožňuje jistotu v konání.  Pokud rozum nemá pevnou oporu, vůle je ve zmatku unášena citem, fantazií a dalšími nižšími duševními mohutnostmi.

Sebelépe míněná snaha přiblížit netradičním způsobem výklad Písma svatého „dnešnímu" člověku často vede ke synkresi a relativizaci základních věroučných pravd. Tím „dnešní" člověk, který je podstatně stejný jako člověk v době Kristova pozemského působení, dostává učení Kristovo v deformované podobě, která stěží může uspokojit jeho touhu po odpovědi na otázku o posledních příčinách člověka a světa, kterou dávají právě základní pravdy křesťanské víry.

Nikoli tzv. fundamentalismus v základních teologických otázkách, ale skryté či otevřené popírání základních věroučných pravd vede k herezím, které ničí život. Popře-li někdo vědomě základní pravdu víry, činí z Krista lháře. Protože však lhaní jakožto nedostatek pravdy v řeči odporuje Boží dokonalosti, popře se současně Kristovo božství a zahrnutě i osobní Bůh a výsledkem je skrytý či otevřený ateismus. Poznané fundamentální pravdy víry lze buď uznat nebo neuznat. Pokud je člověk uzná, je zavázán podle nich žít. Aby však mohl správně žít, musí tyto pravdy poznat. Předpokladem poznání těchto pravd je jejich zjevení prostřednictvím Kristovým v církvi.  Nelze popřít, že Bůh ve své všemohoucnosti mohl člověku určit i jinou cestu ke spáse, ale svým odvěkým svobodným rozhodnutím určil cestu ke spáse člověka prostřednictvím Krista a jeho učení.

Z dopisu pplk. JUDr. L. Salveta