Recenze

Otto Hermann Pesch - Druhý vatikánský koncil

Koncem roku 1996 se objevila na knihkupeckém trhu kniha německého teologa Otto Hermanna Pesche Druhý vatikánský koncil 1962-1965 (vydalo nakladatelství Vyšehrad). Je to velmi důkladná teologická práce, pojednávající obšírně i s hlubokou znalostí věci o přípravě, průběhu a odkazu posledního koncilu. Knihu lze vítat už proto, že svým diferencovaným přístupem k hodnocení koncilu přímo rozdmýchává diskusi na dané téma.  A navíc: autor píše srozumitelně, ale přitom na vysoké teologické úrovni.  Po vydání této knihy se už u nás nebudou moci udržet stará klišé v pohledu na koncil. Rozhovor o jeho významu se bude muset vést věcně a mezi jednotlivými dokumenty i v rámci nich se bude muset rozlišovat. K tomu jistě poslouží i „pravidla výkladu koncilních dokumentů", která v naší knize též nalezneme. A nejcennější na Peschově obsáhlé studii je jeho láska k církvi, kterou nelze nevnímat, ale která zároveň autora nezaslepuje, ba naopak mu dovoluje, aby se o to starostlivěji vyslovil o nedostatcích a bolestech své částky Božího lidu.

Je též patrné, že autor pochází ze sousedního Německa. Poznáme to nejen ze souboru doporučené literatury, kterou uvádí za jednotlivými kapitolami, ale - a to evangelík zvlášť ocení - i podle častých odkazů na Luthera, reformaci a protestantismus. Pomůže nám to, abychom porozuměli, v čem se reformační touhy koncilem naplnily. Tu lze zmínit alespoň toto: církev je bezděky v konstituci Lumen gentium definována takřka Lutherovými výměrem:

"Bůh svolal shromáždění těch, kdo s vírou vzhlížejí k Ježíši. . ." (čl. 9) Církev je „Boží lid", nový důraz je položen na všeobecné kněžství věřících, zcela je překonán klerikální model církve. V téže konstituci je řečeno o učitelském úřadu biskupů toto: „Mezi hlavními úkoly biskupů zaujímá přední místo hlásání evangelia" (č1. 25). A vůbec hlásání Slova je v textu vždy předřazeno udílení svátostí. K tomu autorův povzdech: „Škoda, že totéž nebylo zcela jasně řečeno a důsledně uplatňováno v roce 1520!" Konstituce o posvátné liturgii přináší především nové porozumění liturgii jako souhrnnému zvěstování církve (zvěstování Slova, vyznání víry, přijímání svátostí...). Proto je „liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla" (čl. l0). Znamená to tedy, že liturgie není záležitostí výlučně duchovních, ale celé obce věřících, která se má na liturgii aktivně podílet. Podotýkám jen, že v této aktivní účasti laiků na liturgii katolická církev prakticky předběhla ty evangelické církve, kde dosud při bohoslužbě vystupuje jen kazatel. Dále se dle této konstituce nedělní biblická homilie stává normou. Zavedení národních jazyků do bohoslužby bylo před 30 lety novum, dnes se však málem ani neví, že to někdy mohlo být jinak. Liturgická reforma je dle autora „nejtrvalejším dílem koncilu".

Z ekumenického hlediska jsou koncilní podněty významné, ačkoliv „druhý vatikánský koncil nevytyčil žádnou konkrétní cestu k jednotě církve a dokonce nevymezil žádný širší prostor, v jehož rámci by se taková cesta měla hledat". Nezvratné však je, že katolická církev přikročila k vlastní seberelativizaci.  V konstituci o církvi se doznává, že „i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy" (čl. 8). Kristova jediná církev „subsistit" (vyjevuje se) v katolické církvi, ale není s ní totožná. Dále dle dekretu o ekumenismu existuje „hierarchie pravd", ne každá pravda víry má z hlediska spásy stejnou hodnotu. Navíc katolická církev deklaruje nutnost se stále obnovovat: „je při svém putování volána Kristem k této neustálé reformě, kterou trvale potřebuje, nakolik je institucí lidskou a pozemskou" (čl. 6).  Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě představuje pak zcela nový typ závazného dokumentu. Výslovně je zde zmíněna jeho předběžná, pastorální forma: „obsahuje nejen stálé, ale i proměnlivé složky" (úvodní poznámka pod čarou). Konstituce se obrací nejen na katolické věřící, ale na všechny lidi. Zaujímá stanovisko k takovým otázkám jako ateismus, manželství a rodina, rozvoj kultury, politický život, závody ve zbrojení, atp.  Potěšitelné je, že jednoznačně preferuje demokratický model politického soužití. A ještě pozoruhodnější se jeví vyjádření konstituce o naprostém zákazu jakékoli války. Autor zmiňuje i kontext, ve kterém koncil jednal, totiž kubánskou krizi, která málem vehnala svět do třetí světové války. I obrovské diplomatické úsilí Jana XXIII. mělo svůj podíl na odvrácení této katastrofy. Ostatně poslední Janova encyklika Pacem in terris měla rozhodující vliv právě na podobu této konstituce. A ta především svým novým stylem vyjadřování, který činí konstituci čtivou i lidem necírkevním. Je to opravdu „nejvydařenější" dílo koncilu. Už proto, že se v něm nejvíce odráží myšlenka Jana XXIII. o pastorálním sněmu, který by měl novým způsobem promyslet svědectví církve dnešnímu světu. Ke cti Jana Pavla II. je nutno říci, že v některých svých encyklikách i ve svých aktuálních stanoviscích k situaci ve světě tvůrčím způsobem na tuto konstituci navazuje.  Čtenář si však nad Peschovou knihou uvědomí i závažné nedostatky koncilových dokumentů. Zvlášť když nám autor dovolí nahlédnout do zákulisí koncilního jednání, kde vůči konzervativní menšině byly činěny ústupky až tragického dosahu. Projevuje se to na konečné bezvýraznosti některých textů, kde vedle progresivních vyjádření stojí i zmínky, které svým zdůrazněním papežského primátu překonávají i I. vatikánský koncil se svým dogmatem o papežské neomylnosti. Dokument nejspornější hodnoty je pak sama věroučná konstituce o Božím Zjevení, ve které nalezneme např. tato slova: .Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista... je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být..." Formulace naprosto zarážející, zvláště proto, že se zde nepodává žádné kritérium, podle kterého k tomuto spojení Písma, Tradice a učitelského úřadu dochází. Absence kritéria přibližuje Petrův učitelský úřad jakémusi řídícímu centru jehovistického typu a v důsledcích devalvuje i teologickou práci. Nehledě na to, že papež na sebe váže tak velkou moc, jakou fakticky není schopen sám vykonávat. Úředníci kurie pak podivným způsobem jakoby participují na Petrově primátu, ačkoliv Kristus ve svém pověření hovoří pouze k Petrovi. Protestant se zde nemůže zbavit dojmu, že živý hlas papeže znamená v katolické eklesiologii prakticky víc než „viva vox evangelii". Že toto latentní nebezpečí není katolicismu vzdálené, je zřetelné i z Peschova hodnocení ambivalentních výsledků koncilu. Je-li totiž papež i v rámci biskupského kolegia natolik svrchovaný, že může bez koncilu i na koncilu prakticky všechno a jeho rozhodnutí (nikoli jen ta „ex cathedra") jsou právně nenapadnutelná (viz nový Kodex kanonického práva o vztazích mezi papežem a biskupským sborem), pak se vtírá otázka, jaká pravomoc je vlastně koncilu ponechána a není-li reformační kritika papežského jha trpce aktuální i dnes.

Předložil jsem ve své recenzi jen zlomek dojmů z četby této vynikající knihy.  Knihu je třeba přečíst celou a pokud možno mít po ruce i nedávno vydané koncilní dokumenty. Jsem přesvědčen, že její obsah ocení nejen katolíci, ale i evangeličtí křesťané. Vždyť patříme k sobě a jeden druhého potřebujeme.  Ostatně i o tom svědčí tato kniha. Kéž by její studium svým dílem přispělo k dalšímu ekumenickému úsilí o obnovu církve v zemi Husově.

Martin T. Zikmund

Klemens Richter: Liturgie a život

Vynikající populární přiblížení pokoncilní liturgie z pera profesora liturgiky v Münsteru. Kniha kultivuje a demagizuje přístup k liturgii, dává důrazy na podstatné prvky jako je slavící obec, boží slovo, na souvislost liturgie a života. Autor konstatuje, že „bohoslužebná obnova by neměla žádný smysl, kdyby nebyla součástí obnovy celého života církve". Přesto jsme svědky jejího izolovaného chápání, aniž by ji předcházela obnova sebereflexe církve a obnova biblická. I nyní, desítky let po koncilu, se „u mnoha kněží i laiků, katechetů a varhaníků, profesorů i studentů teologie vedle jisté osobní zběhlosti často projevuje až nepochopitelný nedostatek liturgického vzdělání".  Podstata liturgie je zatemňována jejím právním chápáním. I dnes si mnozí myslí, že při liturgii zejména záleží na pronesení určité formule, jako např.  „Já tě křtím..." či „Uděluji ti rozhřešení. . .", ačkoli se tak utvrzuje mylné individualistické, statické a klerikální pojímání liturgie.  Kniha působí osvobodivě v našem koncilem dosud málo ovlivněném prostředí.  Liturgická reforma se u nás vlastně dosud neuskutečnila, pouze částečná reforma obřadu. Zkušenost našich čtenářů, účastníků liturgie, bude proto často zcela odlišná od toho, co v knize najdou. Rozhodně se nebudou nudit.  Výhrady mám pouze drobné. Kniha je sestavena z otázek a odpovědí což trochu ztěžuje orientaci v ní. Dovolím si i dvě poznámky k překladu, ačkoli zrovna puntičkářství nepatří k tomu, co by se mělo v liturgické oblasti podporovat. Na str. 138 je řeč o památce prvomučedníka Štěpána, památce evangelisty Jana, památce betlémských dětí, ačkoli se jedná o svátky.  Na str. 155 ve větě „Na Velký pátek neslaví církev podle prastaré tradice eucharistii, nýbrž jen liturgickou památku sestávající ze tří částí..." mě zarazilo slůvko „jen". Jakoby vyjadřovalo, že velkopáteční liturgie je „méně" než liturgie eucharistická. To by odporovalo celému smyslu reformy i charakteru knihy. Naštěstí se takové slůvko v německém originálu nevyskytuje.  (Vyšehrad 1996, 184 str., 122 Kč)

Pavel Hradilek