Jste zde

Přehled a hodnocení světových náboženství

autor: 

Prastará duchovní zkušenost člověka, ať už ji nazýváme „poznání", „moudrost", „pravda" nebo ještě jinak, se podobá říši krystalů. V různém prostředí a různých dobách krystalizuje v různých krystalických soustavách.  Některé krystaly jsou ovšem nedokonalé, nedorostlé. Nemohly vyrůst či dorůst, jsou to jakási torza, části krystalů. Sem patří především - dodejme v našem nynějším pohledu, ve své době možná tyto systémy fungovaly - náboženství kmenová a národní. Dnes mají prakticky jen malý význam.  Netvoří základnu současného světového obrazu. Jsou studována buď jen v zájmu historickém, nebo se jich užívá jako přísad do různých proudů ideologických, především nacionálních, politických, sociálních atp. Můžeme je proto zde ponechat stranou.

Soustředíme se jen na krystaly úplné, dorostlé či dozrálé, čiré. To jsou světová náboženství. Bylo by asi přesnější říci „náboženství nadnárodní", protože chtějí oslovit člověka obecně, ne jen jeden kmen, jednu oblast či jeden národ.

Je však starý spor, které proudy se sem mají zařadit. Mezi sporné systémy patří např. zoroastrismus čili mazdaismus, manicheismus, mandejci atd.  Odpověď na tuto otázku není jednoznačná. Mnoho záleží na stanovisku a na náplni pojmů, jinak řečeno na volbě kriterií a na umístění souřadnic.  Ale i tyto sporné náboženské systémy mají pro dnešního evropského člověka poměrně malý význam, a tak je také ponecháme stranou. Soustředíme se jen na systémy nejvýznamnější, na „krystaly velké a čiré".  Tyto nejvýznamnější systémy lze rozdělit do dvou skupin. První má kořeny na předním Východě a zastává - byť v obměnách - víru v jednoho Boha. Je to židovství, křesťanství a islám. V čem jsou zajedno a v čem se liší? Shodují se v tom, že je jen jeden Bůh, který se lidem sám ukázal (čili zjevil), který je zároveň Stvořitel i poslední Soudce všech lidí i celého jsoucna. Všechny tyto tři systémy se odvolávají na Abrahama jako prvního výrazného představitele tohoto proudu. Proto se dnes někdy mluví o „abrahamovské ekumeně" (tak Hans Küng). Všechny se také opírají o posvátnou knihu, která zprostředkuje lidem Boží vůli.

V čem se liší? Především v této knize: Pro židovství je závazný jen Starý Zákon (přesněji Mikrajit či Tenak), pro křesťanství Starý i Nový, pro muslimy Korán. Orientační postavou je pro židy Mojžíš, pro křesťany Ježíš a pro muslimy Mohamed, i když má každý z nich ve svém systému poněkud jinou roli. Také v pojetí vykoupení - překonání hříchu a zla vůbec - i v pojetí Božího soudu jsou rozdíly.

Jak to shrnout? Řekl bych, že židovství je postaveno na poselství nedořečeném, na vyprávění nedovyprávěném, je v něm cosi otevřeného. Je jeho legálním pokračováním učení talmudu či učení Nového Zákona? V odpovědi na tuto otázku a potom i v pojetí Mesiáše se oba proudy liší.  A co islám? Zná Boha svrchovaného, který však setrvává v nebi, tedy vzdálený člověku, nesklání se k němu do jeho bídy, nesestupuje z výšin slávy do hlubin bídy jako Otec Ježíše Krista a svým způsobem už i starozákonní Hospodin, který podle slov Izaiáše (63, 9) v soužení svého lidu, Izraele, měl také soužení, tedy soucítil a trápil se s ním. Dalo by se, - samozřejmě ne zcela přesnou zkratkou říci, - že islám zastává Boží svrchovanost bez lásky, vyvýšenost bez snížení do naší bídy. V tom je jeho síla i přitažlivost, ale i jeho hranice a slabost. Je to cesta pro ty, kdo ještě nejsou docela hluboko a kdo mají tedy optimistické mínění o možnostech člověka. Toto mínění už opravdoví křesťané odložili a vědí mnohem víc o hloubce lidské bídy, i když - v politicko-sociálním pohledu - mají dnes islámské země zřetelně nižší životní úroveň než většina zemí tradičně křesťanských.  Druhá velká skupina systémů je domovem v jihovýchodní Asii, tedy v Indii a Číně. Ostatní země jako Malajsie, Ceylon (Srí Lanka), Tibet, Japonsko atd. měly buď méně významná náboženství národní, nebo přebíraly proudy indicko-čínské. V Indii na úrodné půdě hinduismu vyrostla řada náboženských systémů; dva z nich však představují krystaly zvláště pozoruhodné a čiré. Je to džinismus, náboženství soucitu (neubližování - ahimsa) a buddhismus, náboženství sebezřeknutí. Individuální bytí je bolestivé. Zřekneme-li se ho, dosáhneme vykoupení nejkratší cestou. To je podstata buddhismu.  Buddhismus se později rozštěpil na učení Malého a Velkého vozu a expandoval do sousedních zemí, přes Čínu až dokonce do Japonska, a na této cestě prodělal řadu dalších obměn. Ale je patrně nejpropracovanějším, nejkrystaličtějším a nejčiřejším systémem oblasti.

Dva čínské systémy sice podobně navazují na starší domácí tradici, ale liší se v tom, že - vyjádřeno ovšem v našich, evropských kategoriích - konfucianismus je statický, taoismus dynamický. Mistr Küng učí především k úctě k velikému kosmickému i všelidskému řádu li, který objímá vše a kterému je třeba se ochotně podřídit. Proto se jeho systém později osvědčil jako vysoce státotvorný a byl téměř po dvě tisíciletí státním náboženstvím Číny.

  • Taoismus, pocházející od Lao-c‘, má jako svůj ústřední pojem tao - cestu i kráčení, dění i sdílení, slovo a normu. Jeho podstatným znakem je jeho dynamika, vpodstatě jde o všeobjímavé dění, jehož je vše součástí. Aby se i člověk dostal do harmonie sním, je třeba, aby rozpoznal stejnost všeho a vzdal se touhy vše rozdělovat a sebe vydělovat ztohoto dění, a dále aby do něho násilně nezasahoval, nýbrž se mu vnitřně podřídil - to je známé nezasahování, neznásilňování, wu-wei. Zatímco Hovory Konfuciovy jsou vpodstatě příručka etiky, je Tao-te ťing skvělým textem konsistentní a hluboké metafyziky. Taoismus pak lze stručně popsat jako sebeodevzdání vnitřní spontaneitě dění.

Po tomto stručném utřídění se pokusme o podobné, stručné hodnocení.  Každý, kdo tyto velké systémy pozoruje a co možno nezaujatě srovnává, nemůže si neuvědomit jejich úctyhodnou hloubku. Nejde jen o respekt k velkému lidskému myšlenkovému úsilí, které je za nimi skryto. Tyto systémy jsou v jistém smyslu a do jisté míry vhledem do řádu jsoucna, alespoň do jeho některých vrstev či oblastí. Pokusíme-li se vyjádřit to v pojmech naší vlastní kulturní tradice (oni by to asi řekli ještě jinak), řekl bych, že tuší a naznačují, že posledním svorníkem kosmu je pravda a láska. Ale neříkají, nebo to alespoň neříkají dost zřetelně, co je měřítkem, kritériem této lásky.  A právě to chce vyjádřit křesťanské poselství, i když to křesťané často neblaze zatemňovali: Měřítkem lásky je oběť. Boží oběť pro člověka v člověku.  A to je Kristus, Bůh, sestoupivší do lidské bídy, pod břemeno zla a nicoty, až do smrtící bolesti a hrobu. Bůh, který sebe samého zmařil, učiněn podobný lidem, ponížil se až do smrti, tak to čteme ve slavném hymnu v Pavlově epištole k Filipským 2, 6-11. Nejde tu o návod k tomu, co my máme udělat a jak se dostat k Bohu, nýbrž především o zprávu o tom, co už udělal Bůh sám. Všecko lidské činění je jen odpověď na to, co už učinil Bůh. A proto je tato cesta cestou naděje i pro ty, kdo už jsou úplně ochromeni a leží v hořícím domě. Není dnešní svět vlastně hořící dům, který jsme podpálili svým sobectvím, svou zradou Lásky i lásky?

Samozřejmě je třeba, aby dnes všichni spolu navzájem hovořili. Aby se předně poznali a přestali se obviňovat za to, co dělali špatní křesťané, špatní muslimové, špatní buddhisté atd. Aby nechtěli jedni druhé získat pro svou pravdu, ale všichni spolu se podřídit Pravdě, která nás přesahuje všecky bez výjimky. Aby si navzájem pomáhali na cestě za touto Pravdou, kterou všichni můžeme vnímat zatím jen z části a v podobenství. A hlavně abychom tu postupovali tak, že budeme začínat od trámu ve vlastním oku, ne od třísky v oku bratra. A abychom spolu hovořili v naději, že vše, co se zatím našim krátkozrakým očím jeví jako beznadějné, může být náhle a nečekaně proměněno z druhé strany.

Dva úkoly se mi tu jeví zvláště naléhavé: Předně úsilí najít výrazivo, kterému by rozuměl ten druhý, zvyklý myslit ve zcela jiných pojmech a souřadnicích.  A to druhé: Stát konečně způsobem života, životním slohem za tím, co říkáme. V tom má asi evropská tradice, zdánlivě křesťanská, ve skutečnosti po-křesťanská, největší dluh. Jako se mi na jedné straně stále zdá, že křesťanské poselství jde nejhlouběji, tak se zároveň obávám, že právě křesťané se nejvíc vzdálili tomu, co by měli zastávat. A to namnoze i v církvích, jejich vedení i širokých vrstvách, a také i na různých učilištích, kde se křesťanské poselství předává dál a při tom často velice deformuje.  Takže závěr: Je třeba, abychom začali s pokáním u sebe samých a v Kristově lásce otevřeli náruč všem ostatním.