Jste zde

Jaké žurnalisty plodí církev

„Jaké žurnalisty národ zplodí, to je dnes podstatným momentem jeho osudu," napsal už v šedesátých letech Karl Jaspers o nejdůležitějších zprostředkovatelích významu a smyslu naší doby. Vztah žurnalistů k církvi stál dosud mimo zájem německých biskupů, kteří jinak rádi zadávají sociologické výzkumu k různým tématům - ačkoli „rostoucí štvaní" proti církvi v médiích (Karl Lehmann) mělo být již dávno podnětem k zamyšlení. I v jinak silně religiózních USA je novinářský stav vysoce sekularizovaný. V Německu opustila církev asi třetina novinářů, většinou střední generace. Podle výzkumů Gallupova institutu je podobná situace v Rakousku, přičemž vztah novinářek k církvi je ještě negativnější.

Určité důvody jsou v novinářském povolání samotném. To vede k zájmu o aktuální a vizuální, smysl pro věčné a neviditelné je oslaben. Povrchnost a stálá extroverze brání hloubce, a církevní zvěst nemá charakter zprávy pro tisk. (Nízký průměrný věk, vysoká rozvodovost a alkoholismus jsou pro novináře typické).

Vnější příčiny musí brát církev vážně, nesmí však před nimi rezignovat. Musí učinit otázky víry pro novináře tématem. Novináři mají zájem o etická témata (s výjimkou sexuální morálky církve), ochotně informují, když jdou křesťané proti proudu, když vystupují jako obhájci diskriminovaných, kritikové zlořádů a když se angažují pro hodnoty a ideály. Nemají ovšem zájem o „politická kázání", která jen formulují věci, které oni sami dovedou formulovat korektněji, a o klerikální návrhy řešení na hospodské úrovni. Jsou vystaveni proudu zpráv o zlu a trápí je otázky teodiceje - a nejsou přístupní pro jejich laciná řešení. Novináři jsou z povolání šťouralové, chtějí slyšet argument a ne odvolání na autoritu. Od církve, která mluví o všeobecnosti hříchu, čekají, že ho nebude retušovat ve vlastních řadách. Novináři pracují převážně induktivně, od konkrétního k obecnému, a proto je zajímají fakta, události, obrazy, osoby. Tuto svou stránku by církev měla zvýraznit.  Novináře zajímají ti, kdo „to slovo činí", kdo říkají „ano, ano - ne, ne".  Nesnášejí ty, kdo si nikoho nechtějí rozhněvat a jsou těžko uchopitelní „jako mýdlo ve vaně". Novináře zajímají nekonvenční formy katecheze. Církev musí vstoupit na jejich kazatelnu a vystavit se palbě nepříjemných otázek v rámci televizních debat. Novinářům, kterým stále více dochází, že bez znalosti křesťanství jsou v naší kultuře polovzdělanci, je třeba nabídnout odpovídající vzdělávací programy. V benediktinském opatství Meschede se již šest let scházejí novináři a mniši k dialogu, přičemž je patrná fascinace žitého křesťanství na novináře. A konečně, novináři mají silnou „ingrouporientation", tzn. řídí se podle svých kolegů. Je na církvi, aby jim vychovala kolegy, kteří žijí radost víry (a nejen naříkají nad svou církví). 

Podle Lebendige Seelsorge (září 1996)