Jste zde

Diskuse o fundamentalismu

Byl jsem požádán, abych se zaměřil na lingvistický aspekt diskuse o fundamentalismu.  Vyjdu tedy ze svého dopisu (G 3/97), jehož otištěná úvodní část říká myšlenku v podstatě triviální: že Pán Ježíš musel užívat dobové pojmy. Snad má smysl i to občas si připomenout. Zejména vykladač by měl hledět vykládat, a nikoli vkládat. Jeho úkolem je analýza textu, Exegeze, nikoli syntéza názorů (jakoby ,EISegeze‚). I když preferuje .příběhy a vztahy" spíše než ideje, i tehdy musí začít u jazyka. Ani psychologický nebo sociologický přístup, nechce-li plavat na vodě, se při analýze textu neobejde bez aspoň minimálního lingvistického fundamentu.  Proto jsem v dopise dále popisoval, jak se vykladač zastaví např. u klíčového slova víra a táže se, co Ježíš tímto výrazem míní. Lingvista si je dobře vědom, že ,víra‚ není předmět, ať hmotný nebo nehmotný, přestože jde v tomto případě o substantivum. Ví, že označuje děj nebo úkon anebo vlastnost či stav, . . . tedy to, co se v základní podobě vyjadřuje slovesem. ,Věřit‚ je ale neúplná formulace. Celá doplňovačka, ze které teprve můžeme usuzovat na dílčí význam, je ,věřit KOMU CO‚ nebo ,KOMU V ČEM‚ - podle kontextu.  To je její logická predikace. A vykladač, chce-li nalézt potřebné vazebné prvky, aby pojem náležitě objasnil z daného textu, musí jít už v této fázi do příběhu - hledat odpovědi, komu věřit a v čem. Katechismus může klidně odložit. Ptá se totiž, co se míní vírou právě v tomto případě. Anebo, při té spíše psychologické orientaci: co těm učedníkům vlastně chybělo? Říci: To znám, taky jsem to prožil - to je v této fázi předčasné. Zatím nejde o to, zdali je zkušenost vykladače opravdová, nebo ne - v této fázi se totiž ještě nezabývá svým vlastním prožitkem. Nejprve musí zjistit, co příběh nebo vztah opravdu říká. A pak může s pochopeným významem konfrontovat sebe sama. Slovo se děje; co se ale děje, když místo slova zakládáme na svých Písmem nepodložených domněnkách? Slovo se děje spolehlivě tehdy, když mu porozumíme, uvěříme mu a necháme Pána Boha, aby ho sám uskutečňoval. Duchovní pastýř bude právem zdůrazňovat ono ,věřit‚ a ,nechat Pána Boha jednat‚. Jako lingvista se zase zaměřím na to pochopení.  Často je pochopení dílem okamžiku, takže si leckdy ani neuvědomíme, kolik lingvistické práce náš mozek ve zlomku vteřiny vykonal. Někdy ovšem takový rozbor může trvat dost dlouho. Vykladač bere v úvahu významy jednotlivých slov, které jsou nezřídka mnohočetné, a snaží se vystihnout jejich interakci: významy se totiž v kontextu navzájem podmiňují a vymezují, takže už jen vylučovací metodou lze dosáhnout překvapivě věrohodných výsledků.  Takto rozhodnout se musí i u našeho příkladu, „víry". Navíc může pátrat v originálních jazycích po možnostech, jak toto dnes dosti abstraktně znějící sloveso zkonkretizovat. Může třeba hledat příklady typického nebo názorného užití (zároveň si tím prověří logickou vazebnost onoho pojmu).  Tyto věci bere vykladač v úvahu nikoli proto, že je snad fundamentalista, ale proto, že jsou součástí jazyka, a dobrý profesionál musí odtud začít.  Úvodní analytická fáze ještě nepatří do náboženství. To přichází, až když se jazykem vyjádřené „příběhy a vztahy" pochopí a prožijí. Ale jazyk nelze přeskočit. Mnohdy opravdu stačí dodat jen vysvětlení, a příběh se stává jasnějším. Také u pojmů řada problémů skutečně mizí, když neadekvátní definice nahradíme adekvátnějšími. Přirozeně, nabízená vysvětlení musejí být správná a obsah pojmů lingvisticky a sémanticky oprávněný. Nikoli tedy definice vytvořené proto, aby reprezentovaly nějaké vyznání, anebo pojmy vyjadřující spíše vlastní nebo kolektivní náboženskou zkušenost. Takto jen vkládáme do textu vlastní myšlenky, které mohou smysl textu spolehlivě překrýt. Co nového se pak ale dozvíme? (I když někdy a někomu, uznávám, nejde ani tak o to, aby se objevilo cosi nového, jako spíše o to, aby se potvrdilo staré.)

Úkol vykladače však nekončí u pojmů. Věta a promluva je totiž víc než obecný pojem. Ano i Boží slovo je poselství, nikoli sbírka pojmů. Pro fázi jazykové a textové analýzy to znamená, že další vazby hledáme i uvnitř věty, mezi větami, uvnitř textu, ano i mezi texty. Svatopisci, stejně jako i jiní pisatelé, mají totiž svou strategii textové výstavby a svou celkovou koncepci. Naivnímu „pojmovému" vykladači se může stát, že uvízne na slovech či větách, a unikne mu celkový smysl. Dělení na verše tomu napomáhá.  Některé bible dělí stránku raději na příběhy a dodávají nadpisy a odstavce.  Jenže i vykladač příběhů může také podlehnout sugesci redakčního členění textu, takže mu unikne širší souvislost: vazby mezi oddíly, narážky, celková koncepce. Může pak dojít ke zkreslení obdobně nešťastnému, jako když se uvízne na slovíčkách. Příkladem za mnohé budiž konec 7. kapitoly Římanům.  Jakou troskou se musí jevit apoštol Pavel, když se vykladač zastaví u konce kapitoly (a redakčního oddílu). Je jedno, že vykladač s Pavlem soucítí a sám to dobře zná. Jde totiž o obecně lidskou zkušenost. Pavel však neskončil veršem 7,25. Jazykově je přechod do 8. kapitoly naprosto plynulý.  Teprve v tomto spojení nutno hledat zvěst evangelia; je hluboká a velmi důležitá. Ale unikla by nám, kdybychom se omezili na redakční dělení anebo na vlastní prožitek (či na obojí). Nejenom sousední kontext dlužno brát v úvahu, ale i místa paralelní a širší kontext jednotlivých knih, ba i celkový biblický. Paralela diskutovaného místa je (oproti názoru autorky) spíše L 9,37nn. Ukazuje to právě sousední kontext zřetelněji než jednotlivé charakteristické formulace, které se přece mohou opakovat. L 9 uvádí příběh prakticky ve stejném rozsahu. Protože diskutovaný pojem je pouze naznačen („nevěřící"), vykladač musí vzít v úvahu obě místa a nevynechat ani Mk 9,17nn, který tento příběh uvádí nejpodrobněji. Žádné z těchto podání ale nevysvětluje, co je „víra", jak také autorka poznamenává. To je totiž otázka kontextu ještě širšího: celkového kontextu biblické zvěsti. Ježíš promlouval ve společnosti, jejíž myšlení bylo utvářeno Starým zákonem. Ten má k dispozici i dnešní vykladač a o biblickém významu mnoha elementárních pojmů se může (a má) poučit právě v něm. Kontext beroucí v úvahu společný rezervoár znalostí mluvčího a posluchačů (tj. v tomto případě dobové předpoklady) - i to patří k profesionální lingvistické analýze, nikoli k náboženství.

V článku, na který reaguji (G 1/97, 5-6), je na reprezentaci fundamentalismu uveden výklad, který ale představuje jen jeden typ možného zjednodušení.  I „prožitkovou" metodu výkladu si lze představit podobně zdegenerovanou.  Vlastní nebo prefabrikované prožitky mohou být pro posluchače stejně irelevantní (nebo zavádějící) jako vlastní nebo prefabrikované pojmy.  Vykladači by ovšem mělo jít o to, aby se dobral smyslu zkoumaného písma. Spatřuji tu tedy dvojí rozdíl: Na jedné straně mezi amatérským mudrováním a profesionální prací s textem. Na druhé straně mezi dvěma typy vykládání: Nazývám to rozdílem mezi exegezí a interpretací. Exegeze se zabývá hledáním autorova zamýšleného významu tak, jak se obráží ve významu daného textu. Interpretace se zabývá tím, jak vykladač chápe význam a významnost daného textu ve své vlastní situaci. Exegeze tedy hledá významy zamýšlené autorem a významy dostupné, zjistitelné z textu (ex-). Interpretace se zaobírá významy aktuálně chápanými (inter-). Obojí druh výkladu je potřeba, každý má své místo. Vykladač může dokonce začít exegezí a postoupit pak k interpretaci. Nebývá to tak ale vždy. Z vlastní zkušenosti vím, že už při exegezi se objeví mnoho zajímavého a výmluvného, takže interpretace je leckdy zřejmá a stačí ji jen naznačit, anebo si ji posluchači aplikují sami. Jindy naopak exegetická část nevyžaduje zvláštního úsilí, zato aktualizace je hodna zvýšené pozornosti. Tak trochu protějškem k tomu jsou i dva typy lidských povah, jedni angažují více hlavu, druzí spíše srdce, jedni milují spíše slovníky, zatímco druzí se zabývají raději lidmi. Pro někoho je přirozenější exegeze, pro jiného spíš interpretace. Obě povahy se potřebují navzájem, a když spolu vycházejí, mohou se i výtečně doplňovat.  (Ideálně se oba sklony potkávají v jednom člověku.) Není-li tomu tak, ať se aspoň respektují a neprosazují jeden přístup na úkor druhého. Kazatelé a vykladači by měli být lidé zralí (aby byli schopni tolerance) a s rozhledem (aby věděli, že nevědí všechno); současně by to ovšem měli být profesionálové, kteří při práci s textem znají dobře své řemeslo. Profesionalita se dá naučit, a to i praxí. Jenže mnoho problémů vzniká tím, že se této práce chápou lidé v nějakém důležitém směru nezralí či dokonce omezení.  Vykladač musí usilovat o chápání Písma, poněvadž biblický text není jeho vlastní výpovědí, nýbrž Boží. A ta platí, ať ji sám prožívá, nebo ne. Písmo ukazuje nejen to, kde právě jsme, ale také, kudy vede cesta. Nemá být kazateli jen záminkou hovořit o sobě samém. Prvním krokem je pochopit autora, druhým pochopit sebe. Při analýze výpovědi autora, jestliže vykladač postupuje od slovního významu, řídí se jen podle známých a osvědčených hermeneutických zásad. A doslovnost při hledání smyslu textu není žádné zatuhnutí, nýbrž běžný výchozí předpoklad. Zdravý rozum (rač nám ho Pán Bůh uchovati) a trochu hermeneutiky nám napoví, kdy ji podržet, a kdy hledat významy jiné.

Braňme se? Ano, ale spíše než proti -ismům se zaměřme na jejich konkrétní negativní projevy: na diletantské naivní koncepce, schematické vzorce, předstírání. . . Lépe se vymezují, jistěji se zasahují. A možná se takové výzvy nedají tak snadno zneužít k bratrovražedným šarvátkám.