Jste zde

Co je fundamentalismus?

To slovo zní na první pohled nepřívětivě a pro nejednoho i hanlivě. Vyhlíží sice jednoznačně, skrývá však různorodé pozadí. Nemá zde ovšem nyní smysl hovořit o „islámském fundamentalismu", i když ten se leckomu vybaví nejprve. Pojem je svým domovem jinde. A z tohoto pohledu za důležitější považuji hermeneutický fundamentalismus, fundamentalismus jako způsob výkladu biblického textu. Plus jeho podloží a jeho konsekvence.  Co tento fundamentalismus znamená? Jedná se v první řadě o severoamerický jev - snad proto jako problém nepoutá v Evropě tolik pozornosti teologů (soudě podle literatury). A v Americe si také dodnes podržuje nemalý vliv (reprezentován New Moral Maiority, organizací, kterou u nás nyní proslavil poslední film M. Formana).

Za druhé: fundamentalismus je plodem amerického probuzeneckého hnutí, jehož počátek se datuje do 2. poloviny 18. století, přičemž o fundamentalismu je nejlépe hovořit až v souvislosti s prvními desetiletími tohoto století.  V letech 1910 1915 byla v Americe vydávána řada spisů .The Fundamentals", reprezentujících vůdce evangelikalistického hnutí spolu s teology v Princetonu, kteří se o vzmach fundamentalismu nemalou měrou zasloužili.  Roku 1919 získává fundamentalismus svou instituční oporu ve World‚s Christian Fundamentalist Assotiation. Podle jednoho příspěvku C. L. Lawse z baptistického časopisu Watchman-Examiner (1920) jsou fundamentalisty „those who mean to do battle royal for the fundamentals". Jedná se sice o nadkonfesijní hnutí, charakteristické je však pro určité protestantské denominace (zejména sem patří: evangelikálové, presbyteriáni, baptisté, metodisté). A dále: ačkoli má fundamentalismus podporu laické veřejnosti, je především záležitostí bohoslovců.

Nyní od dobového pozadí fundamentalismu k jeho věcným příznakům, které budou nastíněny v jistém vyhrocení: jedním z hlavních jeho rysů je nekritický racionalismus a nekritické pojetí skutečnosti. To znamená: fundamentalismus chápe (biblické) texty jako zprávy o historických skutečnostech, jako zprávy deskriptivního rázu. Nerozlišuje mezi popisem a mezi metaforou, nerozumí pluralitě rozumění a tvorby v bibli. A proto za jeden z charakteristických příkladů fundamentalistického výkladu může sloužit kreslení map světa z časů, kdy „existovala" zahrada Eden, a jejich srovnávání s poměry po potopě.

S tím souvisí zřetelně defenzívní ráz fundamentalismu: Prvním významným vrcholem fundamentalismu byla 20. léta, která přinesla boj s modernismem a tehdejšími průraznými teoriemi, zejména teorií evoluce a descendenční teorií, podezřívanými z popírání biblické pravdy. Nový vzestup tento zápas doznal v 60. a 70. letech, kdy proti evoluční teorii vznikl tzv. vědecký kreacionismus - podle této teorie je svět výsledkem jednorázového nadpřirozeného aktu.

Vědecký kreacionalismus se obejde bez výslovných zmínek Boha, ale to nic nemění na skutečnosti, že usiluje o potvrzování „bezchybnosti" biblických výpovědí. A tím jsme u další význačné charakteristiky fundamentalismu, jímž je přesvědčení o neomylnosti bible. Někteří fundamentalisté sice připouštějí, že v bibli jsou dosud neobjasněné výpovědi, ale to znamená jen zmírnění uvedeného přesvědčení. I v tomto bodě je patrný defenzivní ráz: obrana proti evropskému historicko-kritickému bádání, v Americe považovanému za popírání pravdivosti bible.

Jak bible přišla ke své neomylnosti? Na to odpovídá učení o verbální inspiraci, odvolávající se na 2 Tm 3, 16 a mající původ ve staroprotestantské ortodoxii. Kdybychom vzali pojem verbální inspirace doslova, nemuseli bychom na něm najít nic špatného (boží vedení člověka, které jej ponouká k verbálnímu svědectví o božím slovu), avšak vyhraněný fundamentalista nedokáže pamatovat - alespoň ne dostatečně - na to, že rozlišování mezi lidským a božím patří i k práci nad biblickým textem. Trvá se zvláštním důrazem na tom, že biblický text je bezchybný, protože Bůh je dokonalý.  Tento hermeneutický fundamentalismus zcela samozřejmě přesahuje hranice hermeneutiky: má svou podporu ve zbožnosti, ale chce mít vliv i na vědu (viz výše) a politiku (americký prezident R. Reagan se kupříkladu těšil zvláštní přízni fundamentalisticky smýšlejících křesťanů.  Při bližším nahlédnutí by bylo možné u fundamentalismu rozpoznat ještě jemnější nuance a různé přechodové stupně, a rovněž rozmanité obdoby u náboženských sekt. A ač je vyhraněný fundamentalismus novodobým jevem, je možné také sledovat jeho historické kořeny od helénistického židovství přes scholastiku, protestantskou ortodoxii po pietismus (a nakonec tedy k probuzeneckému hnutí). Tím vším by bylo velmi dobře možné pohled na fundamentalismus ještě značně rozšířit a diferencovat. A ukázalo by se, že nemusí být vždy a ve všem scestný.

Na základě předešlého líčení se mi zdá pochopitelné, že vznikly jisté rozpaky nad příspěvkem I. Dolejšové z 1. čísla letošních Getseman. Co autorka konkrétně myslí vztahem mezi slovem a jeho smyslem? Vyřeší problém fundamentalismu vítězství příběhu nad pojmem? V druhém momentě sympatizuji s reakcí J. Hedánka z 3. čísla Getseman. Vedle toho pozici JUDr. L. Salveta sice chápu, nicméně jeho prohlášení, že k herezím vede „skryté či otevřené popírání základních věroučných pravd," svědčí o jistém nepochopení výchozího problému. Necítím se být kompetentní k tomu, abych porovnával fundamentalismus, který je především problémem protestantským, se situací v římskokatolické teologii. Nicméně soudím, že to, čím nastolená otázka fundamentalismu na stránkách Getseman provokuje, úzce souvisí s historickými souvislostmi a na ně vázanými charakteristikami, které jsem se výše pokusil naznačit: zdá se mi, že formulování problému fundamentalistického výkladu na římskokatolické půdě není zcela obvyklým jevem. Rozhodně však koncilní a pokoncilní přístup jeví známky ohrazení se vůči fundamentalismu. Ale nakolik je to vše zdání anebo v čem se mi daří cosi postihnout - to je otázka, na kterou bych si přál slyšet odpověď.