Ekumenismus je otázkou odzbrojení

Z rozhovoru basilejského biskupa K. Kocha pro Salzburger Nachrichten

SN: Pane biskupe, roku 1991 jste uveřejnil knihu s titulem „Ochromená ekuména". Po pěti letech jsou k sobě křesťanské církve laskavé, ale nedějí se žádné kvalitativní kroky.

Koch: Souhlasím s tímto hodnocením. Vědomí, oč v ekumenismu skutečně jde, se ještě stále dostatečně nerozvinulo: totiž, že církevní rozkol je hluboce nenormální situace křesťanstva, již je nutno naléhavě překonat.  Pro současného papeže je ekumenismus ústředním záměrem. S rokem 2000 by rád spojil ekumenické impulsy, které jsou podle mého názoru málo akceptovány. 

SN: Konkrétně papež navrhl jen rozhovor o svém úřadě. 

Koch: Máte pravdu, ale za slůvkem „jen" bych udělal otazník. Toto papežovo pozvání jiným církvím, aby s ním vedly dialog o nové formě výkonu papežského úřadu, aby lépe odpovídal všem křesťanským církvím, považuji za revoluční.

SN: Jiné církve by chtěly raději mluvit o eucharistické pohostinnosti, vzájemném uznání katolické mešní slavnosti a protestantské večeře Páně. 

Koch: Ano, ale v otázce eucharistické pohostinnosti se nepostupuje vpřed proto, že není vyřešena otázka duchovenského úřadu. Podle katolického pojetí předpokládá eucharistie platně vysvěceného kněze. Platné svěcení však není z katolického pohledu uznáno u reformovaného faráře. 

SN: Vzájemné uznání by muselo být spojeno s uznáním, že vlastní tradice není jediná platná.

Koch: Ústředním bodem je, zda jsme ochotni uznat jako platný duchovenský úřad v jiných křesťanských církvích. Cílem musí být říci, že katolická a reformovaná verse mohou být legitimním výrazem společné křesťanské víry. Tohoto cíle však dnes ještě není dosaženo.

SN: Kdo si myslí, že hájí pravdu, má i mocenské nároky.

Koch: Samozřejmě. Toto hledisko však nesmí zajít tak daleko, abych řekl:

každý, kdo mluví o pravdě, tomu jde jen o moc. Všechny mocenské nároky musí být pročištěny v očistném ohni pravdy. Základní princip ekumenismu spočívá v tom, aby se otázka pravdy a schopnost žít v pokoji nestavěly proti sobě, ale udržely při sobě.

SN: Nedávno jste požadoval společenství v darech církvi, podle hesla: Kdo není ochoten sdílet franky, nebude ani sdílet víru.

Koch: Ekumenicky závazný život nemůže vyloučit ekonomický rozměr. To plyne již z Nového zákona, je to však dosud tabu. . . Není důvod, proč by se společenství církví nemělo vztahovat i na finance. Ve Švýcarsku jsou nejvyšší instancí rozhodující o financích farní obce, je třeba proto začít tam: aby se v téže vesnici katolická a reformovaná obec snažily o vyrovnání finančních rozdílů.

SN: Měla by se katolická církev oficiálně distancovat od anatématu nad Lutherem?

Koch: To by se mělo vyjádřit stejně oficiálně jako by reformační církve měly vzít zpět anatémata a odsouzení katolické církve. Ve vyznavačských spisech závazných pro evangelicko-reformované církve totiž stále ještě stojí, že papež je Antikrist a slavnost mše ohavné modlářství.  SN: Záleží vám na vzájemnosti.

Koch: Přesně tak. Hlavní problém vidím v tom, jak máme společně slavit eucharistii jakoby s nabitými pistolemi na stole. Odvolání by se muselo udát společně.

SN: To je patová situace stejně jako v rozhovorech o odzbrojení. Každý má strach učinit první krok.

Koch: Ano, ekumenismus je otázkou odzbrojení.

SN: Jako první musí táhnout ten silnější.

Koch: Ano, samozřejmě.

SN: Kdo je silnější?

Koch: Jako katolický biskup bych řekl, že katolická církev. Ale důvěřuji reformovaným, že jsou ještě silnější.

SN: Co pro vás osobně znamená Martin Luther?

Koch: Martina Luthera jsem vždy rád četl a studoval, protože mi pomohl prohloubit podstatné aspekty křesťanské víry. Podařilo se mu v jeho době vyložit křesťanskou víru a soustředit to rozhodující do jednoho ohniska.  Luther je ovšem také dítětem své doby, např. ve svém odporném antisemitismu.

SN: Co z Luthera je nepostradatelné pro katolickou církev?  Koch: Nepostradatelné je z reformační tradice učení o ospravedlnění, které stále odkazuje na to, že všechny formy církevního zprostředkování - svátosti, úřad, církevní právo - nemají jiný smysl než vést jednotlivého křesťana k bezprostřednímu vztahu ke Kristu.

Podstatným impulsem z Luthera je: mnohem důležitější než církev je Bůh.  Kardinál Ratzinger to nedávno formuloval takto: Církev není samoúčel, ale je tu jen pro to, aby byl viděn Bůh.

SN: Kde jsou rozhodující křižovatky v dnešní teologii? 

Koch: Největší výzvou je pluralistická teologie náboženství, která vede ke zcela novému pohledu v christologii a teologii zjevení. V multireligiózní společnosti jde o otázku, jak je možné zvěstovat víru v Krista otevřeně, dialogicky a současně závazně. To se dotýká fundamentů křesťanské víry a její teologie.

SN: Není nakonec nutno uznat rovnocennost Ježíše, Mohameda a Budhy? 

Koch: Nemyslím, že je možné zaujímat tuto pozici, je-li člověk přesvědčeným členem společenství víry. Mezináboženský dialog se daří tam, kde je veden mezi přesvědčenými. S hinduistou, který mi řekne, že by mohl již zítra být katolíkem, si rád vypiji kávu. Ale hinduista, který mi řekne, že jeho náboženství je to pravé náboženství - od toho se mohu něčemu naučit.

SN 23. 11. 1996 - Vybral a přeložil jv