Religionistická allotria

Asi bych měl nejdřív vysvětlit slůvko allotria. Dnes to obvykle znamená asi tolik jako uličnictví, něco, co dělám, ačkoli bych neměl. Důstojný Ottův slovník naučný (I,928) říká: Allotria (z řeckého allotrios - cizí) znamená všeliké k určitému účelu nepříslušné snahy a činy, a tedy vůbec věci k podstatě něčeho nenáležité. Tropiti allotria - úmyslně něčím jiným se zabývati, než náleží, konati věci nemístné.

Nuže, říkají někteří přátelé, když ty, biblista, se na fakultě jednou obíráš Buberem, pak čteš se studenty Gilgameše a dokonce vykládáš Tao-te-ťing, tak to jsou allotria. Měl bys se držet svého kopyta - Bible! Ale ono je to těžké.  Kluci rádi tlápnou do louže, lezou na vysoké stromy a skáčí přes potoky.  I ve mně je kus dobrodružného podnikavce, kterého to táhne do nebezpečí, třeba až do .končin země" (afse-erec), kde pevná půda pod nohama spadá prudce přímo do rozbouřených hlubin Chaosu, tedy mýtického Moře, sídla tajemných netvorů, tánínů a livjátánů.

Nejsem první. Nejeden z těch, kdo psal Starý zákon, zápasil na ztracených vartách s přízraky a démony, s pochybnostmi a pověrami. Či jinak řečeno s náboženskými představami, proudy a systémy svého okolí. Bývali svůdné a mocné, objímaly a pohlcovaly. Takže religionistika, srovnávací věda náboženská je - ovšemže svého druhu a sit venia verbo - jakási zamlžená zoologická zahrada, plná divných a ne vždy krotkých jevů. Utkávat se s nimi, ba vlastně často už i jen zabývat se s nimi je napínavé dobrodružství.  Čím pak jsou tyto jevy mohutnější, vznešenější a úctyhodnější, tím je to dobrodružnější a nebezpečnější. Dokud zůstaneme jen u systémů teistických, jako je třeba islám nebo mazdaismus, jsme stále ještě více méně na známé půdě. Ta se nám však začne hýbat pod nohama, když se vydáme do jižní a východní Asie, tedy do domény systémů neteistických, nepřesně panteistických, přesněji karmánových. Bůh je v nich nahražen neosobním a všeobsáhlým kosmickým řádem, kterému se v sanskrtu říká karmán, a proto systémy karmánové.

Je jich samozřejmě víc. V Indii jsou to především různé podoby hinduismu a z něho odvozený džinismus a buddhismus, v Číně pak konfucianismus a taoismus. Nejhlubší z nich jsou zřejmě buddhismus a taoismus, které oba budou v budoucnu také nejzávažnějšími intelektuálními protivníky či rozhovorovými partnery systémů teistických.

Oč v těchto dvou proudech jde? Není snadné vyjádřit to stručně, ale pokusme se o to i za cenu nezbytného zjednodušení. V buddhismu jde v podstatě o sebezřeknutí. K němu nepotřebuji žádné .Ty" - na rozdíl od křesťanství.  Jádrem křesťanství je sebeodevzdání, ovšem nejdříve Boží člověku, a pak teprve naše Bohu. A k tomu je ovšem nějaké „Ty" nutně zapotřebí.

Taoismus je sice buddhismu v lecčem podobný, ale v lecčem i jiný. Je nepochybně nejdynamičtější ze všech karmánových systémů. A jeho podstata zase velice zjednodušeně řečeno - je sebeztotožnění s vnitřní spontáností dění, které se nazývá tao. Vše, co tuto spontánost, toto plynutí jsoucna ruší, je neblahé „zasahování", znásilňování, které plodí destrukci a zánik. Proto je podstatou taoistické etiky nezasahování čili vu-vei, blízké myšlence nenásilí. A hle, už je na obzoru náš Chelčický, stará Jednota, pacifisté, Ghándí, Martin Luther King a mnoho naléhavých a svrchovaně aktuálních otázek dneška. Samozřejmě jsou tu závažné rozdíly, vtaoismu se myslí i mluví vjiných souřadnicích nežli u nás. Ale když pozorný čtenář začne srovnávat krystalický hymnus na nenásilí vTao-te-ťingu sněkterými drsnými příběhy Starého zákona, najednou ho napadne, zdali neplatí, že synové světa jsou možná i zde prozíravější nežli synové světla. Povydechne pak až nad známým hexametrem Komenského „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus" čili všecko volně ať plyne, buď násilí vzdáleno věcem. Takže - shrnuto a spočteno - stojí-li za to, dát se sněkým ztěch cizinců, kterým staří Řekové říkali allotrioi, přece jen do rozhovoru, pak je to mezi karmánovými systémy právě Lao-c‚,vpřekladu .Starý mistr", údajný autor Tao-te-ťingu. A to právě proto, že obhájit křesťanské stanovisko zde nebude zdaleka tak snadné, jako když si vybereme za partnera krozhovoru nějaký pokleslý východní proud, halící nutkavou touhu po náboženské seberealizaci do pestrého sárí či dýmu vonných tyčinek.

Takže na závěr - jak je to vlastně s tím religionistickým allotriem? Prostě jsem si vybral, když teď čtu na fakultě se studenty Tao-te-ťing, za protivníka na religionistickém turnaji toho nejsilnějšího, koho jsem našel na druhé straně kolbiště.

Kritici mi možná řeknou: Na takové kolbiště nemáš vůbec co lézt. Třeba kousek pravdy mají. Ale už jsem tam vlezl. Tak mi teď nezbývá, než se chopit dřevce a před náročnými diváky, svými studenty, podstoupit souboj.