082 - březen 1998

Metoda a život

Jan Spousta

Přečetl jsem si materiály přípravných komisí plenárního sněmu katolické církve ČR, který má aktualizovat učení 2. vatikánského koncilu pro poměry této církve u nás. Příprava postupuje krajně systematicky a metodicky.  Vychází se z oficiálních koncilových a pokoncilních dokumentů; pak probíhá práce komisí, které jednají podle témat, stanovených většinou nadpisy kapitol koncilních dokumentů. Aktualizace na této úrovni pozůstává zejména v tom, že se všude přidává „český" nebo „náš". Tak se místo koncilního titulku Boží lid objeví téma Boží lid v ČR, namísto Všeobecné kněžství je Všeobecné kněžství českých věřících atd. (Dokonce najdeme i téma Eschatologie české církve, rozdělené na dvě témata dílčí: jednak Eschatologický ráz křesťanského života u nás, jednak Společenství mezi českou církví nebeskou a českou církví putující. Hlavně „česká církev nebeská" mi tu poněkud tone v nejasnosti. Věřil jsem vždy, že až se doufejme jednou dostaneme do nebe, budeme moci na všechny nacionalismy konečně zapomenout, protože všechno už bude skutečně Jedno; a teď tedy „česká církev nebeská". . . ) Metoda však pokračuje systematicky dále: vznikají podkladové materiály, konzultuje se, výstupy se dávají k dispozici různým okruhům osob, pak se zapracují i expertizy a reakce veřejnosti. Biskupská konference nakonec dostane předlohy, které bude moci zařadit k projednání.  Ale je třeba vědět, že dokonalá metoda sepisování textů nezaručí dokonalé zrcadlení života v nich. Nelze totiž nevidět slabosti rozbíhajícího se procesu:

• témata místního sněmu určují celocírkevní dokumenty často třicet let staré, nikoli přednostně situace a problémy české církve samotné;
• zpracování zůstává vyhrazeno především jmenovaným (t.j. konformním?) učitelům teologických fakult, už třeba jen proto, že na celodenní jednání ve všední den se těžko může uvolnit někdo jiný, a také hlasy např. historiků, sociologů, politologů a vůbec nekonsekrovaných mužů a žen, řeholnic a jáhnů, budou slabé;
• proces povede pravděpodobně k vytvoření velmi obecných a kompromisních dokumentů, které sice nikoho neurazí, ale ani nemusejí křesťanské veřejnosti dát dostatečný podnět kdiskusi a rozhodování. V Lidových novinách z 21. února se Antonín Pospíšil (kultivovaněji) a Jakub Holeček (nehledanými slovy) obávají, aby se na sněmu do diskuse nezapojili také radikálové, hlasatelé „addgiornamenta" (sic!) a intelektuálové, zkrátka nositelé zhoubné sekularizace. Jak se zdá, je to zbytečná úzkost. Na žádnou velkou diskusi to zatím nevypadá.