Z perspektivy chudých

Rozhovor s Timem Noblem

Jezuita Tim Noble (*1962 v Londýně) je mužem mnoha profesí: vystudoval angličtinu a němčinu, teorii komunikace a - jak bývá v jeho řádu zvykem - i filozofii a teologii. Po nějaký čas pracoval v tiskovém oddělení anglické a waleské biskupské konference. Nyní rediguje časopis Month, je v Londýně duchovním pro katolíky brazilského původu a učí teologii v Londýně a v Praze na Institutu ekumenických studií.

Getsemany: Jaká teologická témata tě nyní zajímají především? 

Noble: Předně teologie osvobození jako způsob, jak dělat teologii. Zabývám se v této souvislosti zejména christologií a křesťanskou antropologií. 

G: Jak bys z dnešního pohledu vyjádřil podstatu teologie osvobození? 

N: Dělat teologii osvobození znamená studovat teologii z perspektivy chudých, z perspektivy, že oni jsou obzvlášť vyvolení Bohem. Je to teologie, která se týká této jejich situace. Myslím, že ve světě, kde je tolik utrpení a chudoby, je třeba dělat teologii takto.

G: Teologie osvobození nezapře marxistickou inspiraci. Jak se na ní projevil krach marxismu ve střední a východní Evropě?

N: Často se vliv marxismu na teologii osvobození přeceňuje. Marxismus je typ analýzy společnosti, je to jazyk, jímž se společnost popisuje. Jeho další důsledky nejsou pro teologii osvobození podstatné. Jako způsob řeči o společenské situaci v Latinské Americe jsou jisté aspekty marxismu pořád užitečné. Pád komunismu má větší význam v tom, že došlo k vzestupu kapitalismu a neoliberalismu. Myslím, že teologie osvobození - jako mnoho politických filozofií - usiluje o nalezení jazyka, s jehož pomocí bychom se mohli postavit proti účinkům neoliberalismu. Politické alternativy jsou ovšem nyní mnohem omezenější.

Jeden z problémů, které teologie osvobození má a vždy měla, je dostat se za kritiku společenského zla k tomu, co konkrétně můžeme pozitivního udělat. Dobrá je jako teologie v situaci útisku. Ukazuje, že to, jak jsou lidé utlačováni, je protiklad k boží vůli. Méně úspěšná je ohledně věci božího království a toho, jak může být uskutečněno.

G: Právě nyní probíhá návštěva papeže na Kubě. Také on přiváží jistou vizi osvobození, osvobození od „osvoboditelů". Jak spolu souvisí jeho myšlení a teologie osvobození?

N: Nevím, jak papežův, ale vatikánský přístup k teologii osvobození byl ovlivněn názorem, že teologie osvobození je formou marxismu. Zčásti jde o následek strachu z komunismu, který cítí boháči Latinské Ameriky. Ale papežovo sociální učení je vůči neoliberalismu stejně kritické jako teologové osvobození v Latinské Americe. Snad tu tedy není takový rozdíl. 

G: Jak dnes vlastně žije hnutí základních církevních obcí v Latinské Americe? 

N: V červenci 1997 se v severní Brazílii konalo Deváté setkání základních církevních obcí. Bylo tam přes 2000 lidí a podle přátel, kteří tam byli, šlo o velmi pozitivní zkušenost. Přestože existují obtíže, především s letničními církvemi, zlepšily se ekumenické vztahy a hnutí již dávno není pouze katolické.  Jeho síla není všude stejná, ale v mnoha venkovských oblastech a na předměstích velkých měst, kde je hierarchická církev opírající se o farnosti slabá, je toto hnutí stále důležité. Jeho základní intuice, že víru zásadně nelze oddělovat od života, zůstává stejně zásadní a platná jako dříve. Totéž platí o poznání, že život a víra musí být žita ve společenství. 

G: Změnila teologie osvobození něco i v církvích Západní Evropy? 

N: Těžko říci, jaký vliv na západní církve měla. Ale snad v něčem ano: Za prvé se západní křesťané naučili kriticky vnímat sociální a kulturní předpoklady své víry; co je o Bohu a co je o západních společenských strukturách; ptát se, zda tyto struktury jsou vždy v souladu s boží vůlí. Jde tedy o kontext, v němž jsme církví. Za druhé došlo ke znovuobjevení bible, osvobozující moci Nového zákona, proměňující moci Ježíšova kázání a života v božím království. Za třetí jsme se naučili, že křesťanská víra není individualistická, ale je žita ve společenství, ve společenství často sdílejícím naději i utrpení.

G: Jak vnímáš jako cizinec situaci české církve a lidech, kteří tady žijí? 

N: Lidé se mě tu často ptají, co si myslím o situaci církve zde; a zdá se mi, že je velice zajímá brazilská teologie a teologie osvobození.  Tím nejdůležitějším pro mne během mých návštěv Prahy nepochybně jsou lidé, které jsem mohl potkat. Především kontakt s nimi. Dojímá mě jejich víra - narozená a dříve prožívaná pod komunistickým režimem, nyní, jak myslím, žitá ve společnosti většinou postrádající zájem o duchovní věci.  Stále znovu se mě dotýká síla a krása této víry. Vášnivě se zajímám o teologii, ne ani tak jako o akademickou disciplínu, ale jako o jazyk, kterým můžeme mluvit o tom, kdo je pro nás nejdůležitější, o Bohu. Takže touha po teologickém vzdělání, kterou jsem tu nalezl, je velmi podivuhodná. Jiná věc, která na mě dělá tím větší dojem, čím více ji poznávám, je česká kultura - je velmi bohatá a lidé mají hluboký cit pro kulturu a velkolepý smysl pro humor.

Situaci celé zdejší církve neznám zcela přesně, ale pokud mohu vidět, církev zde musí znovu objevit svoji roli. Ať byla minulost jakákoli, nemůže se již vrátit. Církev musí najít odvahu být církví pro nové tisíciletí, nikoli pro 19. století. To asi platí pro církev ve většině Evropy, nejen zde. Církev má často tendenci žít ve zfalšované minulosti, ignoruje skutečné výzvy dneška.  Ale abych skončil něčím nadějnějším, zkušenosti církve během komunismu mohou alespoň potenciálně přinést církvi v Evropě cosi pozitivního a nadějného: sílu společenství a blízkost některých částí církve lidem. 

G: Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor připravili JaS a ID