Petr Kozlík (1971 - 1998)

Mgr. Petr Kozlík se narodil 8. 7. 1971 v Litoměřicích. Do Prahy přišel z Děčína počátkem devadesátých let. Chtěl studovat psychologii, přijat ke studiu byl však až po roce, když mezitím pracoval v domově důchodců. Studium na Filosofické fakultě UK dokončil v r. 1996. Současně studoval Dálkový kurs teologie a navštěvoval vybrané přednášky na ETF. V roce 1995 vstoupil do ekumenického manželství. Ač sám katolík si vzal evangeličku. Vzápětí zakusil absurditu rozdělení křesťanů, když dostal z katolického farního úřadu dopis, který označil manželství za neplatné!, neboť chyběl podpis na prohlášení o katolické výchově dítek.

Nyní Petr vykonával civilní službu v saleziánské provincii Praha, byl členem nadací pro podporu postižených dětí a angažoval se v Institutu ekumenických studií v Praze od počátku jeho vzniku. Podílel se na výuce předmětu Úvod do psychologie a sociologie náboženství, a byl ročníkovým učitelem současného 2. ročníku.

Petr zemřel 6. 3. 1998, když se zřítil, spolu se svým kolegou, při horolezeckém sestupu na Kežmarské stěně v Tatrách.

Katolický pohřeb v evangelickém kostele u Martina ve zdi se konal 14. 3. 1998 za velké účasti lidu. Mezi těmi, kteří se přišli rozloučit, byli členové ekumenického fóra IES, řada katolických i evangelických služebníků, profesoři ETF.

Petr se staral o věci, které nebylo příliš vidět. Jako učitel IES jezdil do Plzně na Bory učit teologii vězně, vraha Václava Klímu. Ten na Petrovu smrt reagoval: „Píši jen zcela krátce, protože jsem stále otřesen sdělením o Petrově skonu. Byl mi velice blízký a moc jsme se těšili, že bude opět jezdit na konzultace. Říkal, že to bude otázka asi třech měsíců. Nedovedu svou lítost vyjádřit slovy."

Přátelé, dovolte mi dnes dialog s Biblí. Je tu dnes mnoho k vysvětlování a člověk se musí ptát.

Mladý muž, se kterým se v dnešním životním tempu přichází rozloučit tolik lidí, ten vskutku nežil nadarmo. Třebaže bylo jeho zralosti darováno jen několik málo let, stihl mnoho. Petr do posledních okamžiků zůstal plně zaměstnán odpovědností za bližního, kterého potřeboval stejně jako sebe dostat bezpečně dolů. Petr ani tentokrát neselhal, Petr byl přemožen.  Petrova osobnost bude citelně chybět. Jeho charisma se projevovalo na mnoha frontách. Všichni, ač přátelé, známe každý jen něco střípků, známe různé špičky ledovců Petrova společenského i personálního angažmá. V Institutu ekumenických studií a na Arcibiskupském gymnasiu učil, pracoval současně v redakčním kruhu Portálu a v nadacích. Bude chybět v mnoha interpersonálních vztazích, kde jeho charisma pomáhalo oživovat společenství katolíků i evangelíků, aktivistů i sportovců. Nic z toho však není ztrátou srovnatelnou s tou, kterou zakoušejí jeho Abigail a obě rodiny, protože Petr dokázal získávat a udržovat lásku obou stran.  A tak my všichni tedy přicházíme dnes nejen se rozloučit s Petrem, ale také nést s jeho rodinami břímě té ztráty. Právě k tomu také míří vybrané biblické úryvky.

Nebudeme se ptát, proč odchází zrovna on - víme, že přiměřené odpovědi chybí a musí chybět. Každý, kdo odchází milován a sám dokázal milovat, každý je absolutně nenahraditelný a nezastupitelný. Rád bych naopak všem smutným připomněl s Izajášem prorokem, že Hospodinova setba - i kdyby šlo o setbu tak zdánlivě nepatrnou, jakou jsou kapky deště nebo vločky sněhu - Hospodinova setba nepřijde nazmar. Taková setba se stává plodnou, třebaže to vůbec tak nevypadá. Dokonce i poušť se může zazelenat, i smrt může ztratit svůj osten.

„Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal." (Iz 55, 8-11)

Jen lidé sebestřední se ptají: Proč zrovna já musím platit? Nebo: Proč odchází zrovna ten, kterého přece tolik potřebuji? Ale i ti v Krista věřící se někdy ptají výčitkou - spolu s Marií evangelia o Lazarovi: .Pane, kdybys tu býval byl, můj bratr by žil. . ." Vyznávám, že moje víra v Ježíšovo známé logion: .. . . i kdyby zemřel, bude živ" není pro mne milosrdný opiát pro nejtěžší chvíle, ale že je to pro mne pravda, která se nejen stala, ale děje se a dodnes funguje. Nemíním vychvalovat bolest; i já dávám spolu s Ježíšem přednost životu a zdaru.  Ale musím se vší pokorou vyznat, že za zralost jistého typu vděčí člověk právě bolesti, kterou se podařilo jeho víře a naději nějak zvládnout. Zralost patří ke spáse člověka a jeho světa, tak to vyznáváme.  Ale . . . Je tu přece jen vážné .ale" a jistě jej cítíte.

Láska je ohromné tajemství a všichni my zmlklí přejeme Abigail i všem těm zraněným láskám rodičů a sourozenců, aby dokázali aspoň po nějakém čase zjistit, že tahle fatální krize je nakonec přece jen neokradla o všechno. Že krize přináší vedle slz i světlo, pokoj, zralejší šance.

Zdá se mi, že své poselství mají pro nás i tyto prostory. Toto loučení přece probíhá ve stejných prostorách, kde před necelými třemi lety spolu nahlas a s odvahou vyslovili Abigail i Petr jeden druhému závazně něco, co se dotýká nebes: že jejich láska není jen krásné vzplanutí mládí, ale cosi dobrovolně neodvolatelného, věčného. Tak tedy: Je možné, že náš milý Bůh nechal takovou šanci ladem?

Takové výkřiky se potlačovat nemají, naopak musí znít. Těsně totiž souvisejí se vtíravou otázkou: Kam to, Bože náš, vlastně směřujeme?  Mělo smysl vysvobodit lidi z Egypta, když umírají v poušti? Má to všechno nějaký smysl? Ztotožnil se s nimi i křižovaný Ježíš, jsou to nesporně legitimní otázky: Člověk pak bývá pokoušen uvěřit nesmyslnosti své existence.  Tak i náš žalm podobně uvažuje.

Rozumím takovému nářku. Většina z nás už sama nějak ochutnala, že i Bůh křesťanů někdy mlčí, jako kdyby ani on odpověď neznal. A mnozí jsme ochutnali trpkost naléhání kdesi v hlubinách srdce: co tedy potom vůbec dělá takový prý milující Bůh?!

Ten Bůh, jak věřím a jak jsem zakusil, zůstává s námi. Neopouští.  Jen lidé dosud životem nezvrásnění dost si pomyslí, že je to málo. Tak to přece dělá i ta nejspolehlivější lidská láska, třeba láska matky, když musí čelit beznadějné přesile: neopouští.

Neznám žádné universálně nosné vysvětlení lidského utrpení. Ale vím, že čelit velké bolesti znamená nad troskami svého štěstí donutit sebe sama napřed k naději a pak i k uzdravující víře, že ani moje budoucnost není z principu nepřátelská ani temná, že nabízí šance i po tom všem, co se událo a děje. K tomu hodně pomůže víra, že boží dlaň zůstává věrná a z ní nás nikdo nevyrve, jak říká evangelista Jan. Život je o tom, že s úspěchem větším nebo menším čelíme novým a novým podezřením o nesmyslnosti lidského údělu, lidských lásek, lidských nadějí. Bojujeme tak o přijatelný smysl toho, co musíme prožívat dnes a pozítří a co budou tak či onak prožívat i ti, které milujeme.

Proto jsem si dovolil připomenout dnes z Janova evangelia ještě oddíl o vzkříšení jedné těžce zraněné lásky, lásky Marie z Magdaly. I ta si patrně myslela, že pátkem před Paschou přišla nejen o všechno, ale i o samu schopnost ještě někdy něco krásného vytvořit nebo prožít. A nám je dodnes ten její drastický příběh evangeliem, dobrou a výbornou zprávou.  Tohle čtu za tím příběhem Marie smutné až k smrti: Pták s přeraženými křídly nežije, ten živoří a hyne. Přesto smysl té zdevastované lásky není ztracen, je nalezen a vzkříšen, funguje dál, křídla lidské duše nejsou ve skutečnosti přeražená. Všechno se zamotalo bolestně jinak než její ještě nedávné představy o štěstí. Ale kupodivu i pak je schopna ještě velkého štěstí rozhodujícího setkání.

Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: „Proč pláčeš?" Odpověděla jim: „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: „Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky „Rabbuni", to znamená ,Mistře‚. Ježíš jí řekl: .Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl." (J 20, 11-18)

Ježíš byl tenkrát podobně jako náš Petr násilně vyřazen z díla i ze života právě na prahu svých dospělých sil. Také Ježíšova smrt byla kdysi jakoby tím posledním slovem, tečkou za jeho životem. Přesto je tenhle Ježíš dodnes stále ještě plnohodnotně a osobně k dispozici všem, kdo mu chtějí důvěřovat jako živému, kdo jej potřebují do dialogu, do životní nepohody, do svých pokusů o vzpoury i do svých kapitulací. A doufám v tutéž schopnost i u těch, kdo byli na téhož Ježíše naroubováni, abych užil obrazu apoštola Pavla. V tom kmeni i v naroubovaných ratolestech pak proudí táž míza, v tom je základ naší divné naděje: To je jádro velikonoční víry křesťanů.

Nejde o to nalhávat si, že mrtvý Petr nebude chybět, anebo že se zase vrátí zpět. Nikoli. Přesto však Petr zůstane přítomen, kde jej bude potřebovat vaše víra, naděje a láska. Že tohle funguje, to zakusilo mnoho rodin dlouhá léta rozdělených třeba válkou nebo mnohaletým vězněním. Láska lidí nesená nadějí a vírou opravdu dokáže i takové zázraky, že touha se stane činem.

Nakonec mám k přítomným ještě jednu prosbu: Bolest zraňuje, bolest dokáže zmrzačit. Lidské srdce bývá utrpením nějaký čas uvězněno v pocitu nespravedlnosti, a možná pak i víc nebo méně nevědomky zbrojí na odvetu.  Takové srdce nadlouho onemocní a je ještě zranitelnější než jindy.  Nejde jen o to odpustit mrtvému, co se mu snad z jeho chybných kroků už nepovedlo napravit. Je třeba odpustit a smířit se s tím Otcem v nebesích, který nezasáhl, aby Petr přežil. Takové veskrze smířené srdce je teprve svobodné, znovu získá potřebnou imunitu. Žije v pokoji a s očima otevřenýma.

Věřím a doufám, že ty, Petře, odpočíváš v pokoji a světle, smířen s Bohem své víry, smířen i s církví, jejíž některé signály tě tak znepokojovaly, a smířen už konečně i sám se sebou. Doufám, že už také ty na Krista naroubovaný chutnáš pokoj, o kterém vzkříšený Ježíš svědčil každému z přátel na potkání. Amen, kéž to tak je.