Ježíšovo vzkříšení

Američan Raymund E. Brown, S.S., patří k předním novozákonním teologům současnosti. Jeho instruktivně psaný úvod do novozákonní christologie, který připravuje k vydání nakladatelství Vyšehrad, obsahuje na velikonoční téma úvahu, kterou ve zkráceném znění přinášíme v překladu V. a J.  Roskovcových.

Ježíšovo zmrtvýchvstání se liší ode všech ostatních případů návratu k životu, které bible zmiňuje. V Novém zákoně je popsána resuscitace či znovuoživení Lazara, Jairovy dcery a syna naimské vdovy, kteří se navrátili do běžné lidské existence; avšak není ani zmínky o tom, že by byli oslaveni nebo že by už nemuseli znovu zemřít. Ježíš je naopak líčen jako vítěz nad smrtí, který povstal k odlišné formě života (životu věčnému) a navrací se nesmrtelný ve slávě a moci. Ježíšovo vzkříšení tedy bylo svrchovaným Božím zásahem do lidské existence, svrchovaným zázrakem. Není divu, že se vzkříšení na jedné straně stalo hlavním apologetickým argumentem pro pravdu křesťanství a že na druhé straně byla jeho skutečnost zpochybňována.

Nový zákon netvrdí, že by kdokoliv vzkříšení viděl, a nepokouší se je popsat, jak to činí apokryfní evangelium Petrovo (10, 39-42) z 2. století. Oporou pro skutečnost tělesného vzkříšení je tudíž chybějící tělo či prázdný hrob, a především hodnota zážitku těch, kdo prohlašovali, že vzkříšeného Ježíše viděli.  Proti jednomu nebo oběma těmto důvodům byly vznášeny námitky jednak na obecné rovině (vzkříšení z mrtvých nenastává, je z vědeckého hlediska nemožné atd.), jednak na základě nesrovnalostí v biblických zprávách.

Obecné námitky proti skutečnosti vzkříšení

Racionalistická či liberální kritika minulého století se snažila zpochybnit zprávy o vzkříšení jakožto projev buď lstivosti apoštolů (apoštolové si příběhy vymysleli; ukradli tělo, čímž podvodně vytvořili prázdný hrob), nebo důvěřivosti apoštolů (Ježíš nebyl mrtev, nýbrž jen v kómatu; spletli si hrob; zaměnili halucinace za skutečné zjevení). Křesťanští apologeté docela správně poukazovali na to, že v Novém zákoně není nic, co by takováto vykonstruovaná obvinění podporovalo. Není bez zajímavosti zde připomenout, že některé z těchto útoků se objevovaly již v 1. století a zanechaly stopy v pozdějších vrstvách novozákonních zpráv o vzkříšení, které se snažily se s nimi vyrovnat. Tvrzení, že apoštolové lžou, když prohlašují, že viděli vzkříšeného Ježíše, ačkoli ostatní ho neviděli, skrytě čelí Petrův výklad ve Sk 10,41. Obvinění, že apoštolové tělo ukradli, je v Mt 28,13 (srv. 27,62) připsáno velekněžím a farizeům a Matouš je odmítá příběhem o strážích u hrobu. Ačkoli prázdný hrob tvoří pozadí příběhů o velikonočním ránu, zdá se, že jeho přímá role v novozákonní apologetice byla malá; podle Jana (20,2) přivedla holá skutečnost prázdného hrobu Marii Magdalskou pouze na myšlenku, že tělo bylo ukradeno. Představa, že prázdný hrob si apoštolové podvodně vytvořili pro apologetické účely, tedy není příliš přesvědčivá. Dále je třeba říci, že tvrzení o pozdním vzniku vyprávění soustředěných okolo prázdného hrobu dostatečně nerozlišuje mezi skutečností prázdného hrobu a jejím využitím v příbězích jako prostředku k vystižení zjevení. Ona skutečnost byla nejspíše přijímána od počátku. Ani Židé, kteří se snažili prokázat omyl Ježíšových následovníků, nikdy nepřišli s tím, že by hrob nebyl prázdný; a myšlenka prázdného hrobu podle určitých náznaků zřejmě byla obsažena v prvotním kázání, např. ve zmínce o pohřbu v 1K 15,4 a ve srovnání, na něž se naráží ve Sk 2,29-32. Domněnka o přehnané důvěřivosti apoštolů pravděpodobně vedla k neustálému připomínání, že nejprve nevěřili, že Ježíš byl opravdu vzkříšen (Mt 28,17; L 24, 11.37; Mk 16, 11.14; J 20,25). Apologetický důraz na tělesné a hmatatelné vlastnosti vzkříšeného Ježíše je v pozadí výslovných zmínek o tom, že jedl (L 24, 41-43; Sk 10,41) a že apoštolové si mohli ověřit jeho rány (L 24,39; J 20, 24-28).  Nový útok na skutečnost vzkříšení byl podniknut počátkem 20. století ze strany srovnávací vědy náboženské. Byl vysloven názor, že první Ježíšovi stoupenci, buď vědomě, nebo nevědomě, přizpůsobili Ježíšův příběh pohanským legendám a mysterijním kultům soustředěným kolem umírajících a znovu povstávajích bohů (Attis, Adonis, Osiris, Dionýsos) - což byli obvykle přírodní bohové, jejichž smrt přicházela se zimou a jejich povstání s jarem a obnovou rostlinného života. Křesťanští apologeté však obratem poukázali na to, že Ježíš sice snad byl vzkříšen na jaře, avšak jeho smrt, kterou zakrátko následovaly projevy vzkříšení, naprosto neodpovídá ročnímu přírodnímu cyklu zimního spánku a jarního rozkvětu.

V jádru dalšího pokusu vysvětlit vzkříšení jinak než jako skutečnou tělesnou obnovu stojí teorie, že původní víru židovských křesťanů v Ježíšovo vítězství nad smrtí bylo v hebrejském myšlení možno vyjádřit pouze jako tělesné vzkříšení, jelikož vzkříšení těla bylo jedinou formou nesmrtelnosti, kterou učedníci znali. Ježíš byl vskutku oslaven; ale protože duchovní blaženost si nikdo neuměl představit bez svého těla, bylo Ježíšovo oslavení popsáno jako vzkříšení. Tak se vzkříšení těla stává symbolem duchovní pravdy. Ve skutečnosti ovšem vzkříšení těla nebylo v judaismu jediným způsobem, jak vyjádřit vítězství nad smrtí; existovaly tam i představy o přežití duchovního principu a věčném životě, které vzkříšení nevyžadovaly. Proti čistě symbolickému přístupu ke vzkříšení navíc mluví značná myšlenková vytříbenost, která se předpokládá u učedníků, i to, jak těžko se tato teorie slučuje s velmi brzkým přesvědčením, že lidé viděli vzkříšeného Ježíše.  Ještě jiná námitka proti Ježíšovu vzkříšení se vyvozuje z fyzikální skutečnosti známé z lékařské vědy, že bezprostředně po smrti začínají nevratné rozkladné procesy. Tento argument by mohl zpochybnit znovuoživení nebo resuscitaci mrtvého těla, avšak nelze ho použít proti Ježíšovu vzkříšení, je-li správně pochopeno. Je třeba si uvědomit, že novozákonní chápání Ježíšova vzkříšení má dva prvky.

a)  Různí novozákonní autoři jasně mluví o tělesném vzkříšení Ježíše. Oba zdůrazněné prvky jsou důležité. Ten, kdo je vzkříšen a viděn při zjeveních jmenovitými očitými svědky (např. 1K 15, 5-7), je Ježíš, který chodil s mnoha z těchto lidí během svého veřejného působení a který byl ukřižován a pohřben. Vzkříšení se výslovně týká Ježíšova těla, které už není v hrobě; to podporuje tradice o prázdném hrobě, Pavlova terminologie zahrnující vzkříšené tělo (1K 15,44) i skutečnost, že žádný pochybovač se nikdy nedovolává možnosti prokázat, že Ježíšovo tělo je ještě v hrobě. Tento aspekt vzkříšení by mohl být zaměňován za znovuoživení.

Titíž novozákonní autoři nicméně dávají jasně najevo, že mají na mysli proměnu, která je zcela odlišná od znovuoživení. Pavel, který vede těsnou analogii mezi vzkříšením Ježíšovým a budoucím vzkříšením mrtvých (1K 15,12), charakterizuje nastávající proměnu takto: to, co zemřelo, je pomíjitelné, slabé a smrtelné; to, co vstává, je nepomíjitelné, slavné a nesmrtelné (15, 42-43.52-54). Krátce: „Zasévá se tělo přirozené [psychikos], vstává tělo duchovní." (15,44) Evangelisté naznačují skutečnost a povahu této proměny tím, že u nich Ježíše nepoznávají lidé, kteří jej dobře znali (L 24,16; J 20,14; 21,4; Mk 16,12 [„zjevil se v jiné podobě"]), a líčením Ježíše, který nemusí dbát fyzikálních zákonů (prochází zamčenými dveřmi, náhle se objevuje a mizí). Význačný luterský teologW. Pannenberg píše: Událo se cosi, při čem se učedníci v těchto zjeveních střetli se skutečností, kterou ani naším jazykem nedokážeme vyjádřit jinak, než oním symbolickým a metaforickým výrazem naděje přesahující smrt, jímž je vzkříšení z mrtvých.  Rozumějte mi prosím správně: symbolické a metaforické je pouze pojmenování, které této události dáváme, nikoli skutečnost události samé. Ona událost je tak absolutně jedinečná, že pro ni nemáme jiné pojmenování, než metaforický výraz apokalyptického očekávání. V tomto smyslu je Ježíšovo vzkříšení historickou událostí, událostí, která se skutečně tehdy stala. Musíme přenechat teologům, aby zhodnotili, co je na těchto obecných pojmech „života" po smrti a vzkříšení těla analogickou, a co doslovnou řečí.

Nesrovnalosti vyplývající z biblických zpráv o vzkříšení

Citoval jsem to, co skutečně říkají biblické zprávy, abych ukázal, že většina výše uvedených námitek se nezakládá na biblických textech, nýbrž na jejich obcházení či nedbání toho, co z nich plyne. Je však rovněž třeba uvést, že některé nesnáze se vzkříšením vyplývají z toho, co je obsaženo v samotných novozákonních zprávách. Hlavní nesnáze lze rozdělit do dvou skupin: rozdíly mezi zprávami o zjeveních Vzkříšeného a rozdíly mezi zprávami o prázdném hrobu.

Rozdíly mezi zprávami o zjeveních

Všechna evangelia předkládají souvislý pašijový příběh, jehož obecný průběh je ve všech čtyřech neobvykle shodný. (Z tohoto důvodu se předpokládá, že pašijový příběh je jednou z nejdříve zformovaných částí evangelijní tradice.) Tradici o vzkříšení však tvoří izolovaná zjevení a mezi jednotlivými evangelii jen máloco z jejich okolností i podrobností souhlasí. Podrobné zkoumání zpráv v jednotlivých evangeliích ukazuje, jak četné tyto odchylky jsou. Komu se zjevil? Mt 28, 9-10; J 20, 14-18 a Mk 16, 9-11 podávají zprávu o zjevení za časného nedělního rána Marii Magdalské, někdy s dalšími ženami, v okolí hrobu. U Mk 16, 1-8 a L 24, 1-11.22-23 toto vyprávění není a je pro něj ponecháno malé nebo vůbec žádné místo. Zprávy se mnohem více, explicitně nebo implicitně, shodují v tom, že se vzkříšený Ježíš zjevil Petrovi a dalším z Dvanácti. Kde? Soustředíme-li se na zjevení (jedno nebo více) Dvanácti, tradice se pojí ke dvěma různým lokalitám. Zjevení v Jeruzalémě dosvědčují Lukáš, Jan 20 a Markův dodatek; zjevení v Galileji dosvědčují Matouš, Jan 21 a nepřímo Marek. Ani jedna z obou tradic nenaznačuje jakékoli povědomí o tradici zjevení na druhém místě. Jeruzalémské zprávy ponechávají malý nebo žádný prostor pro zjevení v Galileji.  L 24, 50-51 líčí Ježíšův odchod od učedníků na nebesa v Betanii, blízko Jeruzaléma, v noci po Velikonocích; z markovského dodatku vyplývá téměř stejný obraz. Zkoumáme-li, jak L 24,6 mění smysl Mk 16,7, vypadá to, že Lukáš se snaží zmínkám o zjeveních v Galileji vyhnout. Ve Sk 1,3 je ovšem doloženo, že Lukáš věděl o delším období, kdy se Ježíš po vzkříšení zjevoval; avšak o Galileji není ani zmínka a nanebevstoupení se odehrává v oblasti Jeruzaléma (1,12). U Jana probíhají zjevení po vzkříšení v období osmi dnů (20, 19.26), a pak evangelium končí (20, 30-31). Na druhé straně se zdá, že galilejské zprávy vylučují předchozí jeruzalémská zjevení Dvanácti.  Andělský pokyn v Mk 16,7 a Mt 28,7 nabádá učedníky, aby šli do Galileje, kde spatří Ježíše - takový příkaz by neměl velký smysl, kdyby ho měli nejprve vidět v Jeruzalémě. Když se Ježíš učedníkům skutečně ukáže na hoře v Galileji (Mt 28, 16-17), vyjadřují učedníci pochybnosti; pro pochybnosti by nebyl příliš důvod, pokud ho již viděli v Jeruzalémě. Redaktor, který připojil J 21, vytvořil dojem, že galilejská zjevení následovala po jeruzalémských, vložením veršů, které obě zprávy spojují dohromady (21, 1.14).  Avšak ze samotného příběhu o zjevení v Galileji (21,4.7) je zcela zřejmé, že učedníci vidí Ježíše poprvé.

Autoři harmonizujících spisů o Ježíšově životě vytvořili vlastní pořadí evangelijní látky: Ježíš se nejprve týden zjevoval Dvanácti v Jeruzalémě; ti pak z nějakého nevysvětlitelného důvodu odešli do Galileje, kde se jim Ježíš zjevil na břehu jezera a na hoře; nakonec se vrátili do Jeruzaléma, kde se jim Ježíš zjevil před nanebevstoupením. Takovéto pořadí činí evangelijní látce násilí. Když už bychom se museli odvážit zajít za to, co je doloženo, a vytvářet nějaké pořadí, pak bychom (po objevení prázdného hrobu v Jeruzalémě a snad po Ježíšově zjevení ženám v Jeruzalémě a „menším" učedníkům na cestě do Emauz) mohli umístit zjevení Dvanácti v Galileji před zjevení Dvanácti v Jeruzalémě - což je pořadí, které galilejské zprávy nevylučují. Lukášovský a janovský pokus umístit hlavní zjevení Dvanácti do velikonočního týdne je pravděpodobně konstrukce, kterou diktovaly spíše teologické než historické zájmy. Biblicky věrnější však je uznat, že doklady nám nedovolují s jistotou určit žádné pořadí. Všechny evangelijní tradice se soustřeďují na nejvýznamnější zjevení Dvanácti, kteří jsou při něm zmocněni ke svému budoucímu poslání. Všechny tradice působí dojmem, že se Ježíš Dvanácti zjevuje poprvé, proto pochybnosti i opětovné ujištění. V jistém smyslu tedy, pokud jde o podstatu věci, vyprávějí všechna evangelia o tomtéž zjevení Dvanácti.

Jak došlo k tomu, že některý evangelista zaznamenal zjevení pouze v Jeruzalémě nebo v Galileji a že nebyl učiněn pokus uspořádat všechna Ježíšova zjevení v době po vzkříšení? Zajímavé řešení navrhl V. Taylor. Při zvěstování vzkříšení bylo podstatné svědectví, že známý apoštolský svědek viděl Ježíše. Ke vzkříšení nepatří řetězec navzájem souvisejících událostí jako k pašijím. V Pavlově prvotním kérygmatu o vzkříšení (1 K 15, 5-7) jsou proto pouze uvedena jména těch, kterým se Ježíš zjevil, a není zmíněno žádné místní určení. Každé společenství zřejmě uchovávalo vzpomínku na zjevení té osobě, kterou toto společenství znalo. Významné palestinské křesťanské obce v Jeruzalémě a v Galileji podržely v paměti zjevení související s daným místem, nebo snad místním podmínkám přizpůsobily tradici základního zjevení Dvanácti. Jednotliví evangelisté vycházeli z té či oné místní tradice, kterou měli k dispozici, aniž možná věděli o existenci tradic jiných. Porozumíme-li funkci podání o zjeveních, rozmanitost těchto zpráv o zjevení nebude argumentem proti jejich historicitě.

Rozdíly mezi zprávami o prázdném hrobu

Zde musíme rozlišovat mezi vlastní událostí (faktem, že v hrobě nebylo Ježíšovo tělo) a podávanou interpretací této události. Všechna evangelijní svědectví, která zmiňují hrob, se shodují v tom, že když skončil šabat, šla Marie Magdalská (zmiňovaná jako jediná u Jana 20 a v markovském dodatku; spolu s jinými ženami v Mk 16,1-8; Mt a L) buď v pozdní sobotní noci nebo velmi brzy v neděli ráno ke hrobu, a Ježíšovo tělo tam nenašla.  Shodují se rovněž v tom, že tělo tam nebylo proto, že Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Všechna svědectví souhlasí i v tom, že toto vysvětlení prázdného hrobu pochází ze zjevení.

Evangelijní svědectví se široce rozcházejí v popisu okolností tohoto zjevení.  Například: setkala se Marie Magdalská (sama nebo s jinými ženami) s jedním andělem či andělským mužem (Mk 16, 5-7; Mt), nebo se dvěma (L; J 20,12)? Seděl anděl (či andělé) (Mk 16,5; Mt; J 20,12), nebo stál (L)? Byl (byli) venku (Mt) nebo uvnitř (Mk 16,5; L; J)? Znění andělského poselství se rovněž liší. Nejprostší vysvětlení je to, že podle nejstarší tradice samotný objev prázdného hrobu nevnukl těm, kteří to zjistili, poznání, že se jedná o vzkříšení. Teprve později, když se vzkříšený Ježíš zjevil, se objasnilo, proč byl hrob prázdný. Když se objev prázdného hrobu stal součástí podání, bylo do něj začleněno také zjevené vysvětlení, aby čtenář porozuměl významu hrobu. Anděl Páně podávající výklad byl standardním starozákonním způsobem, jak popsat zjevení, a synoptikové tohoto způsobu použili, přičemž J 20,14 a Mk 16,9 podrželi, ať už úmyslně nebo ne, původní pojetí, že zjevení přišlo od Ježíše samého. Rozdíly mezi zprávami o hrobu, pokud je správně pochopíme, tedy nezpochybňují fakticitu prázdného hrobu ani jeho význam pro tělesnou povahu vzkříšení.