Vtělená a promyšlená láska k lidem

Louis-Joseph Lebret (1897-1966)

Před nedávnem jsme si mohli připomenout 100 let od narození L. J. Lebreta, který proslul svým přínosem ke křesťanskému přístupu k lidským právům, k boji za sociální spravedlnost a k lidsky solidárnímu řešení problémů rozvojových států.

Narodil se v Bretani, nadchlo jej moře, stal se námořním důstojníkem a ve 25 letech měl před sebou skvělou kariéru. V roce 1923 ale změnil náhle směr své plavby a vstoupil k dominikánům, kde začal teologická studia.  Po těžké nemoci byl nucen odpočívat v Saint Malo, kde došlo k jeho další opravdové konverzi. Při dlouhých procházkách po pobřeží rozmlouval, ale již ne s admirály a kapitány, nýbrž s prostými námořníky, s jejich ženami a dětmi a objevil náhle celou nahotu obrovského utrpení a strádání chudáků, kteří čerpají své bídné živobytí z toho, co získají z moře. Nepovažoval však za dostatečné konat skutky milosrdenství pro chudé rybáře, ale chtěl poznat příčiny jejich utrpení a s těmi bojovat. Hledání jej posléze přivádí ke slovu „angažovanost", které se stalo klíčovým pojmem v jeho díle. V jeho pohledu může být spoluúčast na lidském utrpení pouze aktivní a nutně se musí projevovat i v ekonomice, odborovém hnutí a v politice.

Poválečná rekonstrukce Francie jej přivedla k dalším oblastem působení.  Zakládá revue „Ekonomie a humanismus" a od roku 1947 se začíná angažovat v problémech zemí třetího světa. V roce 1958 zakládá Institut pro výzkumy a formaci harmonického rozvoje (IRFED) a osobně se účastní na zpracovávání rozvojových plánů pro Senegal, Libanon, Benin, Vietnam a pro Rwandu. Jeho dílo bylo korunováno - dalo-li by se to tak říci - papežskou encyklikou „Populorum progressio" (1967), jejíž pracovní znění připomínkoval a jež vzešla z jeho dlouhých rozhovorů s papežem Pavlem VI.

Základem myšlenek L. J. Lebrata byla etika založená na následujících stupních:

• Osobní etika sloužící korientaci každého člověka ke stále lidštějšímu životu, ke stále širšímu rozhledu, směřující kpřekonání vlastního komfortu ve prospěch potřebných
• Etika zodpovědných a solidárních skupin prostřednictvím jejich formace a animací, držící se osvědčených hodnot a otevírající se novým pohledům stále větší solidarity.
• Etika moci, překračující stranictví a demagogii, zabývající se vládou a administrativou schopnou řídit rozdělování hodnot a zvětšující roli účasti obyvatelstva na společném národním blahu spřihlédnutím ksousedním zemím
• Mezinárodní etika, vybízející rozvojové země překročit etapu pasivního přijímání materiální pomoci a směřující kvyužívání vlastního potenciálu, ksolidárnímu a rozumnému využívání světových zdrojů, vytvářející nové praktické možnosti ekonomické a kulturní výměny L. J. Lebret byl velkou postavou křesťanského humanismu, který ve svých vizích světového rozvoje dalece předstihl dobu, vníž tvořil. Ačkoli některé jeho vize jsou dnes již překonané, můžeme jen litovat, že nemáme možnost se snimi seznámit včeské verzi.

Podle COTMEC INFO 12/97 zprac. Pavel Kouba

„Ti, kdo planou láskou, mohou zemi učinit lidštější a dát jí novou krásu, nepopsatelnou nádheru života, prostoupit ji božským pokojem a učinit z ní rovněž dar pro Boha tím, že z ní učiní nejkrásnější zemi prostřednictvím nejlepší humanity."

L. J. Lebret, Dimensions de la Charité, 1958

„Hřích je ve své podstatě odmítnutím Boha, pohrdáním jeho láskou, urážkou jeho osoby. Ale stejně tak je i více či méně vědomou volbou proti tomu, co se staví proti lidskému rozvoji, svému vlastnímu i druhých, a sice nějakým konkrétním způsobem. Hřích je vždy odmítnutím lidského dobra a odmítnutím Božího plánu. Hřích ničí člověka, mrzačí jej a bere mu jeho lidství."

L. J. Lebret, Civilisation, 1953

Boj za spravedlnost je „opakovaným skokem do neznáma, putováním za hvězdou; je to naděje, která je živena pouhou vírou, je to podnik, který začíná každou další etapou s prostředky štěstěny, protože Kristus řekl, že je třeba se vydat na cestu a že s ním lze přenášet hory. Jak je možné spolu s vědomím vlastní slabosti otevírat stále nová staveniště, zabývat se lidmi na jejich dobrodružných cestách, zvyknout si, že se budeme vždy snažit žít tím, co bude nerealizovatelné a nemožné? V nejhlubších hlubinách srdce hoří malý plamének, který často skomírá, ale který nikdy nezhasne, lehký dech, který nikdy nepřestává vanout, boží tlak vůči tomu, co je nemožné vykonat člověku, neboť co není možné vykonat člověku, zůstává možným pro Boha."

L. J. Lebret, Action, marche vers Dieu, 1949