Zlidštit nemocnou civilizaci

Duch dýchá otrávený vzduch

Nejdříve obraťme pozornost ke zlu a pokusme se přitom nebýt nespravedliví. Pedro Casaldáliga zlo pranýřuje, myslí však, že „lidstvo se vyvíjí a pohybuje ve směru pravdy a spravedlnosti".¹ René Girard tvrdí, že takzvaný vývoj by mohl být „pokryteckou komedií",² ale domnívá se, že myslíme -li v měřítku staletí, něco se v lidstvu mění: lidé se víc starají o oběti. To vše situaci nezjednodušuje, ale také neexistuje důvod propadat rezignaci.

Dnes na světě trpí hlady 850 milionů lidí a každých pět vteřin zemře hlady dítě. Od invaze USA do Iráku tam přišlo o život 1,2 milionu civilistů. To jsou dva příklady fyzického zla. Bylo by možné hlad ze světa vymýtit, a proto „když dnes zemře dítě hlady, je to vražda".³ To je mravní zlo. A ospravedlnění invaze v Iráku je vědomě plánovaná lež. Také to je mravní zlo.

Žijeme tedy ve světě vydaném smrti, fyzickému zlu, a ve světě nespravedlnosti a lži, což jsou mravní zla. Ale to není vše. Svět takovým zlům přeje, je podporována lhostejnost až pohrdání oběťmi hladu a válek, což celkově vytváří prostředí, v němž duch člověka ztrácí svoji lidskost. Na tato zla ducha se chceme podívat podrobněji. Začněme prostým výčtem masivních znečištění vzduchu, který lidský duchu dýchá.

I když jsou k tomu dostupné prostředky, svět nevydává život, tedy potravu, zdraví, vzdělání pro všechny. A způsob, jímž se pokouší hlad a chudobu překonat, často nebere vážně důstojnost postižených. To ukazují také příklady nových kapitalistických megapodniků. Nadnárodní firmy, vlády, strany, média zakrývají pravdu. Svobodě přesvědčení, kterou se svatouškovsky pyšní, dávají přednost před vůlí k pravdě. Zcela samozřejmě vládne mezinárodní nespravedlnost a práva národů jsou bezostyšně pošlapávána. Korupce prostupuje mnoho mocenských sfér. Všude je beztrestnost: krutým zločinům, ať už menšího rozsahu jako v El Salvadoru nebo velmi rozsáhlým jako v případě bombardování Afghánistánu a Iráku Spojenými státy a jejich spojenci, nikdo nebrání a nikdo je nestíhá. Taková beztrestnost před činem, během něho i po něm je výsměch obětem. Západní demokracie se fundamentalisticky vynáší do nebes a chválí, její hříchy jsou odpouštěny s krajní lehkomyslností. Úcta a poslušnost vůči impériu, moci - magnum latrocinium, „velké lupičství" tomu říká Augustin - je důležitější než demokracie a svoboda, neboť spása přichází skrze kapitalismus s proměnami, které požaduje trh.

To vše formuje v lidech postoje, které které je odvádějí od čestnosti vůči realitě a od lidského bratrství, a podporuje sklony k falši a egoismu. Ve světě nadbytku se to projevuje v podobě materialisticky dobrého života a snahy o úspěch za každou cenu. To jsou bůžkové našeho světa, kterých se nesmíme dotýkat, jak řekl arcibiskup Romero a dodal: „Běda těm, kdo se jich odváží dotknout: shoří!" Proto je lidé poslouchají.

Zakrývání bídy a neštěstí

Egoismus vede k tomu, že odmítáme vše, co neodpovídá našemu egu. Proto se tvrdí, že bída a neštěstí Třetího světa neexistují.

Zamlčování a zakrývání

Tragédie světa je zjevná, ale nakolik je to možné, je ignorována. Je to neuvěřitelné, ale je to pravda: zodpovědní lidé musí vytvářet seznamy „humanitárních katastrof nejvíce opomíjených mezinárodními médii". V roce 2005 byla na špičce jednoznačně Demokratická republika Kongo: „Miliony lidí byly přenechány extrémnímu nedostatku a každodenními násilí, které se v minulých měsících ještě zhoršilo. To všechno se stalo zcela bez povšimnutí zbytku světa."⁴

Zakrývání a přikrášlování: Když už tragédii nelze dále skrývat, tak ji přikrášlují, aby ji skryli. OSN, Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Světová obchodní organizace a G8 mluví o „potravinové krizi", aby zakryli, že smrt hladem je „vražda", že krize je „selhání lidstva" a že „potrava je nutná, aby bylo možno žít na zemi". Lidé pravdu zkrášlují, takto ji přijímají a dále předávají jako zvěst, že hlad sice není žádoucí, ale je nevyhnutelný, a tedy „normální".

Selektivní vzpomínky: Tragédie se připomínají, pokud postihly bohaté, nikoli chudí. 11. září (2001) a 11. březen (2004) jsou známé: teroristické útoky na New York a Madrid. Data 7. říjen (2001: demokracie bombardují Afghánistán) a 20. březen (2003: další bombardování Iráku) nejsou připomínána: Chudí nemají kalendář.

Lhostejnost vůči nerovnosti

Samotná existence Prvního a Třetího světa by měla burcovat ještě před tím, než se začne mluvit o utlačovatelích a utlačovaných. Že stejní lidé mají nejbrutálnější měrou nestejný přístup k životním potřebám, se tedy normálně neprezentuje - ale rozhodně není dovoleno akceptovat jakýkoli rasismus. Produkovat rasismus je nelidské, být vůči němu lhostejný je odlidšťující.

Proti této lhostejnosti se obrací podobenství o boháči a chudém Lazarovi (Lk 16, 19-31). Je to podobenství našeho světa. Jeho původ je zřejmě v egyptské sáze, což ukazuje, že problém je to prastarý. Závěrečné poselství zřejmě říká, že v eschatologii se štěstí dobrých a zlých obrátí. Až podnes ohromuje brutalita té scény: bohatý muž a chudý žebrák. To není možné! A nejsilněji působí konec. Abraham říká boháči: „Tvoji bratři se nedají přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých." Slova, jež platí dodnes. Co se ještě musí stát, aby „mezinárodní společenství" přijalo tváří v tvář tragédii odpovědnost, aniž by se jí hned zbavovalo, a aby jednalo, aniž by zároveň hledalo výmluvy pro nezasahování?

Nerovnost je nestydatá, anglicky obscene. Místo aby se zmenšovala se propast mezi bohatými a chudými zvětšuje. Podle údajů rozvojového programu OSN byl tento poměr roku 1960 1:30, roku 1990 1:66 a roku 1997 1:74. Dnes to možná je 1:130. Eduardo Galeano napsal, že „jeden občan USA stojí zhruba za 50 Haiťanů". A zeptal se, „co by se stalo, kdyby jeden Haiťan stál za 50 občanů USA"? Tímto geniálním obratem chtěl naznačit nemyslitelné. Zároveň se ukazuje, že řešení neexistuje, a tak vzniká mentalita, která podobné formy absolutní nerovnosti přijímá jako téměř přirozené.

Občanka Salvadoru, pracující pro továrnu vyvážející na světové trhy, dostává 29 amerických centů za každé triko, které ušije. Nadnárodní podnik jako Nike toto triko prodá na NBA (americká národní soutěž v košíkové) za 45 dolarů. Ještě vyostřeno: únos bělocha je důležitější než mučení a vražda 1000 obyvatel Konga.

A to, jak bohatí utrácejí své prostředky, je urážka chudých. Tím, co stojí jedna raketa, nemluvě o letadlové lodi, by mohl být nasycen hlad milionů lidí. Takový výrok je zpravidla ještě přijímán jako skandální, pokud se nedotýká vlastních zájmů. Podobně šílené jevy v každodenním zábavním průmyslu, například ve vrcholovém sportu, však nebývají reflektovány s ohledem na nerovnosti ve světě. Před několika lety ohlásil sportovní tisk⁵ velmi spokojeně jakýsi fotbalový zápas, který na hřišti svedl 22 hráčů v celkové hodnotě asi 700 milionů amerických dolarů: věci se vyvíjejí velice dobře! Tady se člověk teprve nezdrží, aby tuto vysokou částku neporovnal s prostředky, které mají nejchudší země k dispozici pro výživu, zdravotnictví, vzdělání... Uvedená suma je vyšší než rozpočet tak mnoha zemí černé Afriky, například dvakrát vyšší než rozpočet Čadu.⁶ Tento nepoměr ve vrcholovém sportu a jiných oblastech zábavního průmyslu existuje dodnes, pokud se ještě nezvětšil.

Provokace chudých

Mnoho jiných věcí znečišťuje vzduch, který duch dýchá. Volání „konec s velkorysostí" nejen neutichá, ale dokonce se stává ještě hlasitější. Reálná pomoc subsaharským zemím je dnes menší než v roce 1990. Jsou propočítávány lhůty, během nichž se má překonat chudoba, dlouhé časy, které jsou již samy o sobě nelidské a strašné, i když mohou z perspektivy blahobytu vypadat jako přiměřené, takže se takovými časovými plány jejich autoři mohou pyšnit. Realita však vypadá tak, že pro některé subsaharské země se tyto lhůty ještě prodlužují, cíle se vzdalují.

V rámci tohoto odstraňování chudoby je ignorována lidská důstojnost, jako by jedna věc - jídlo - neměla nic společného s druhou věcí - jak se jedná s lidskou bytostí. A často se etika opomíjí. Ideál, tedy spojit dobro a spravedlnost, často mizí pod tupým pragmatismem. Vlády a mocipáni ztrácejí mravní kurs, budují fyzické, právní a ve velké míře lidské zdi v Mexiku a na jihu Evropy proti Jihoameričanům a Afričanům. Levnou a nezbytnou pracovní sílu ale chtějí. A migranti jsou nenahraditelní pro takové práce, které v Prvním světě nikdo nechce dělat.

Jazyk to proměňuje v nejsamozřejmější věc na světě. Mluví se o „neprivilegovaných zemích", o potřebě „politické vůle" k překonání hladu, jako by problém spočíval v adjektivu a nikoli v substantivu. Neexistuje žádná účinná lidská vůle k likvidaci hladu. Že se svět prý „globalizuje", bylo povýšeno na nenapadnutelné dogma. Tím se jazykovými prostředky velmi subtilním způsobem zavádí idea rovnosti, neboť zeměkoule je definována jako geometrické těleso, na němž jsou všichni stejně vzdáleni - ekvidistance zní ten pojem.⁷ Lze volit i jiné výrazy: „svět na cestě stát se světem" například, ale pak by člověk rychle narazil na otázku, jaký směr tento proces nabere a zda jde o stávání se světem nebo o dobývání. Lesk a nádhera - často glamour - je velkou urážkou světa bídy: nádhera slavností, svateb, mistrovství světa - a také náboženská nádhera, místa, umění, hudba, oděvy, procesí... je třeba podrobit vědomému přezkoumání. Sport se zbožňuje tím víc, čím víc je na prodej, slaví se liturgiemi v hollywoodském duchu a jeho skutečné centrum se nachází na Wall Street. Nejvíce obětí však se přináší v rámci zbožnění G8. V roce 2005 podporoval summit G8 koncerty v sedmi světových hlavních městech jako kampaň za účelem senzibilizace a solidarity s Afrikou - a přirozen aby se vybraly peníze. Největší užitek z toho však měl hudební průmysl.

Ospravedlnění takové posedlosti nádherou je známé: sociální význam hry, psychologická potřeba se uvolnit, tvorba pracovních míst... Někdy to dokonce zní cynicky: Během takových událostí se lidé ze všech zemí sbratřují. A triumfalisticky se říká: Chudým dělá radost, když se v televizi mohou podívat na mistrovství světa.

Důsledky: Otupění vůči tragédii Třetího světa

Když to vše shrneme: zamlčování a zakrývání tragédie; rozpad jazyka, který to ještě podporuje; samozřejmost nerovnosti; posedlost nádherou ve společnosti, která cítí horror vacui, děs z prázdnoty, to jest neví, jak má člověk jednoduše žít s druhým člověkem bez přídavného pozlátka. To vše vytváří prostředí skutečné a účinné citové vyprahlosti a necitelnosti vůči Třetímu světu a jeho tragédii. Můžeme žít jako by Třetí svět neexistoval - i když ho pro svůj blahobyt potřebujeme.

Podobně to formuloval po své latinskoamerické cestě také J. B. Metz.⁸ O Evropě a Severní Americe napsal: „Šíří se všední postmodernismus srdcí; bídu a utrpení takzvaného Třetího světa opět odsouvá do ještě větší vzdálenosti a zbavuje ho tváře." Svět utrpení se světa bohatství nedotýká, protože se „propadá do větší existenciální vzdálenosti". Důvodem by mohlo být, že takto - odsunut do dáli - nemůže nic zpochybnit ani soudit. Ale, dodáváme my, Třetí svět nám také nemůže pomoci rozpoznat, kdo jsme, nemůže nám nabídnout útočiště, odpuštění, naději ani vykoupení.

Metz to formuluje jiným způsobem: Zakoušíme „duchovní strategii imunizace Evropy", „tíhnutí k mentálnímu izolacionismu", „myšlení přivyklé krizím a utrpení". Není pro nás ranou do břicha, nýbrž ho přijímáme „s pokrčením ramen". A co se týče nezbytných změn, diagnostikuje „tajný triumfalismus", určitou aroganci, která se staví proti změně perspektivy. Abychom si nemuseli přiznat pravdu o sobě samých, vzniká „nový provincionalismus", budujeme si „mentalitu čumilů" vůči situaci světa. A Metz se ptá: „Nepředurčuje takové působení k rezignaci? Nebo k útěku do mýtu a jeho nečinným snům o nevinnosti?"

Tyto formulace, které volně reprodukujeme, jsou dvacet let staré. Tehdy také Ellacuría napsal s brutální otevřeností: „Naše civilizace" - tedy nikoli jen naše ekonomika nebo politika - „je vážně nemocná".⁹ Prožíváme „lidské a mravní ztroskotání". „Civilizace bohatství" světa nadbytku staví na principu „hromadění kapitálu jako motoru dějin a vlastnění a užívání si bohatství jako principu humanizace".¹⁰ „Civilizace chudoby" naproti tomu může být vykupující, protože ona „činí všeobecné uspokojování základních potřeb rozvojovým principem a růst vzájemné solidarity základnou humanizace".¹¹

Tato slova jsou dvacet let stará. A dnes? Pokud jde o naše téma, je třeba uvážit dvě věci. Za prvé dnes člověk může nepochybně získat snáze informace o tragédii Třetího světa. Za druhé vzrostla solidarita v podobě dobrovolníků a nevládních organizací, i když to s sebou přineslo známé problémy. Co se týče oficiální pomoci, je situace vcelku viděno hanebná. Zde jen tři citáty z minulých deseti let: „Oficiální rozvojová pomoc se dnes nachází na nejnižší úrovni za poledních padesát let" (Kofi Annan, 1999). „Západní pomoc Třetímu světu se nezvýšila, ale snížila" (James Wolfenson, 2000). „Pomoc bohatých zemí se během 15 let zmenšila o 25 procent" (Prohlášení proti hladu, Madrid 2006).

Vraťme se tedy zpět k hladu, jímž jme započali tento článek. Rozšířil se v Třetím světě a zdá se, že tam bude ještě dlouho. V uvedeném Prohlášení se můžeme dočíst: „Cíl snížit počet hladovějících o polovinu se dosáhne za 145 let, a ne v roce 2015, jak slíbilo 185 hlav států."

Přes některá zlepšení nemůže vývoj posledních dvaceti let vyvrátit Metzova a Ellacuríova slova. I nadále oddělujeme „svou realitu od Třetího světa", žijeme i nadále ve „vážně nemocné civilizaci". Podle našeho názoru jsou dvě věci zároveň příčinami i následky vládnoucího odlidšťování.

Jednou je banalizace posledních skutečností.¹² Pro Ivana Karamazova byla vražda nevinných dětí poslední skutečností, kterou nelze spasit na tomto světě ani na onom, v nebi, kde bude znovu nastolena univerzální harmonie. Nic nemůže tyto vraždy sospravedlnit a učinit přijatelnými, proto jeho slavná odpověď: „Kdyby mne do tohoto nebe pozvali, budu se bránit vstoupit."¹³ Získat odstup od dětí, které dnes umírají hlady, aby jim nebylo vidět do obličeje, není nikdy slušné. Děje se to, ale je to radikálně nelidské.

Druhou je specifická arogance. Svět nadbytku - ukazuje se to otevřeně v USA, poněkud skrytěji v Evropě - jakoby se domníval, že dobře si žít je prostě jeho osudem - na základě výkonnosti, píle a schopností anebo na základě božího vyvolení - a tedy privilegiem, kterého se chudým na tomto světě nedostalo. Toto přesvědčení ohledně vlastního osudu přináší - vědomě nebo nevědomky - metafyzickou aroganci, dalo by se říci. Pro svět nadbytku je sice politováníhodné, že existují chudí a utrpení Třetího světa, ale neotřásá to základy existence. Jistě by se otřásaly, kdyby stejná bída existovala v Prvním světě. Postoj v duchu motta „realita, to jsme my" sice nemusí nutně být arogancí v etickém smyslu nebo šílenstvím, ale je velmi účinný. Působí, že žijeme v nekonečném odstupu od sebe navzájem a domníváme se, že věci prostě „jsou jaké jsou" a že je to normální.

Vzduch, který zlidšťuje:
dát obětem jména, jednat soucitně a projevit vděčnost

V tomto nemocném světě se dějí i dobré věci ve prospěch Třetího světa a pro chudé: Jedinci a organizace se namáhají, aby dostali potraviny, přístřeší, zdravotní péči, úřadovny pro lidská práva. Nespravedlivé struktury se sice nemění, ale přesto se děje mnoho vážných pokusů.

I když to je významné, je ke „zlidštění nemocné civilizace" třeba jiných ctností a dober, která dialekticky překonají nelidskost: Kde se mlčí, je třeba vyslovit jména, kde je citový chlad, je třeba soucitu, kde dominuje pohrdání, musí přijít vděk. Pak vznikne sounáležitost a doprovázení, jež může zničit egoismus, a vděčnost a milost, jež může zničit aroganci. Abychom to řekli jinak: V prvním okamžení je třeba od-odlidštění, a to není jednoduché. Podívejme se na úkoly, které jsou s tím spojeny.

Dát chudým a obětem jména: To prolomí mlčení nad aktivně zatajovanými válkami, nespravedlností a pohrdáním. Ale základní význam tkví v tom, že se obětem přizná existence. Proto hned zkraje pevně trváme na něčem, co se zdá banální: aby chudí a oběti dostali „kalendář", aby se podíleli na „časové" oblasti existence.

Dát jim jména také znamená vrátit jim důstojnost. Výborným příkladem toho jsou kázání biskupa Romera. Jsou plná jmen. Myslím si, že Romero vlastně započal to, čemu se pak začalo říkat „rozpomínání na dějiny", a sice nejen v právním smyslu, ale i v lidském. Důležitý přitom je základní princip, kterým se řídil: Každá jedna oběť musí být označena jménem. Pokud možno také okolnosti zločinů a kdo je spáchal. A tak dlouho, jak toto pojmenování trvalo, trvalo i kázání.

„Dát jim jména" přisuzuje obětem existenci. Prošly světem božím, a to jim vrací základní důstojnost. Nadto ale monsignor Romero o nich často hovořil slovy hlubokého křesťanského významu: „vy jste boží dar," „trpící služebník Hospodinův". Tak jim přisoudil křesťanskou a náboženskou důstojnost ve světě mlčení a pohrdání.

Důsledný soucit a milosrdenství: léčit rány a ničit struktury smrti je absolutně nezbytné: současně je však potřeba praktikovat soucit a milosrdenství. To je re-akce milosrdného Samaritána, jehož samotné nitro se pohne při pohledu na utrpení. To humanizuje vzduch, který dýcháme.

Aniž bychom zapomínali na všechny ostatní, chceme v této souvislosti připomenout mučedníky spravedlnosti a jejich fundamentální přínos k humanizaci. Na mnoha místech to není jednoduché, slovo „mučedník" zní po hrůze a prolévání krve. U nás je to jiné: „mučedník" zní po velké lásce, která je ochotna dát a vydat vše, i když přitom může ztratit všechno. A toto žije až do konce. Mučedníci jsou „důsledně soucitní" jako Ježíš, až na kříž. Proto mluvíme o „ježíšovských mučednících".

Každý soucit a milosrdenství zlidšťuje, ale soucit, který vede k odevzdání vlastního života, když jde o obranu obětí nespravedlnosti, je něčím zvláštním. Je to láska, která je současně obranou obětí. Shromáždění biskupů v Pueblu zdůraznilo v souvislosti s opcí pro chudé charakter boží lásky jako daru (gratuitu): „bez ohledu na jejich mravní a osobní situaci" (č. 1142). Tím však zdůraznilo také něco ještě základnějšího, co se za normálních okolností přechází mlčením: „Bůh přebírá jejich ochranu a miluje je." Bránit oběti vždy také znamená se sám vystavovat nebezpečí z strany útočníků a pachatelů. To je milosrdenství a soucit mučedníků. A to humanizuje, vytváří naději a radost. A děje se to.

Být vděčný obětem: To, co děláme pro chudé a pro oběti, zlidšťuje. Ale nic nečiní nemocnou společnost lidštější než když se nechá uzdravit oběťmi a je jim za to vděčná. To je vykoupení, které pochází od ukřižovaných národů. Tím, čím jsou, nám otevírají oči pro to, čím jsme my, pro naši vlastní pravdu, kterou bychom tak rádi ututlali. Někdy nám dokonce odpouštějí a přátelsky nás přijímají. A tím zakládají naději, že soužití lidského pokolení je možné.

Už jsme řekli, že pro přetvoření struktur jsou naléhavě „zapotřebí ekonomické, politické a kulturní modely, které umožní nahradit civilizaci kapitálu civilizací práce."¹⁴ K uzdravení nemocné společnosti se však musí změnit i jiné věci. Egoismus se musí změnit ve velkorysost, lež v pravdu a arogance v milost. A chudí a oběti se musí stát těmi, kdo určují orientaci.

To je úkolem všech. Politické ideologie formulují lidské blaho pojmy jako pokrok, demokracie a svoboda; dnes se ještě přidává globalizace a jistota - a hle, svět pluje na této vlně, ovšem nikoli ve smyslu zlidštění proti odlidštění. Tím se zabývají spíše náboženské tradice. Hovoří o fundamentálním zlu v člověku: Ezechiel mluvil o „srdcích z kamene", Maria z Nazaretu v chvalozpěvu Magnificat o „pýše mocných", Antonio de Montesinos o „hlubokém spánku lhostejnosti". To vše tvoří zamořený vzduch. Čistý vzduch naproti tomu vychází ze srdcí z masa, z prostoty a z pravdivosti vůči realitě.

A o to se snažil Ježíš z Nazareta. Během svého života konal dobro, věrný vůči pravdě a vždy plný soucitu a slitování. Takto vydržel až do konce, do smrti. Tím, že tento Ježíš, lidský i boží syn, takto žil a zemřel, pročistil vzduch, který jako lidé můžeme dýchat.

Může znít poněkud troufale chtít v tom spatřovat pojmový model toho, jak se má chápat vykoupení, jež nám Bůh skrze svého Krista přislíbil. Jistě to nenahrazuje klasické modely tradice, theopoiesis, redemptio. Ale i když tento model pojmově vychází spíše skromně, mohl by snad pomoci prohloubit teologický význam toho, co jsme chtěli říci: Bůh chce humanizovat nemocnou civilizaci. Ježíš - a ti, kdo následují v jeho stopách, především mučedníci - mohou způsobit, aby lidé dýchali čistý vzduch. To vytváří naději. Můžeme žít lidštěji, jako sourozenci, kteří mají Boha za otce.

Z německé verze Eine Kranke Zivilisation vermenschlichen, Concilium 45/1 (2009), str. 55-65 přeložil JaS

1 Pedro Casaldáliga, Utopia necesaria como el pan de cada día.

2 René Girard, Ich sah den Satan vom Himmel fallen wie einen Blitz, München 2002, 209.

3 Jean Ziegler, in El País, 9. 5. 2005. James Wolfenson, exprezident Světové banky, hovořil v souvislosti s krácením pomoci Západu Třetímu světu o „zločinu". Odkazy na mnoho informací v tomto článku se nacházejí v mé knize Fuera de los pobres no hay salvación, Madrid 2007.

4 Zenit, 23. 1. 2006

5 http://www.marca.es.futbol/champions, 12. února 2001

6 Odpočinek a sport jsou základní lidské potřeby, kapitalismus je však změnil v průmysl a komercializoval. Trh má přednost před lidstvím, které se sportem manifestuje.

7 Srov. k tomu můj text Die Erlösung der Globalisierung. Die Opfer, in Concilium 37 (2001), 628-637.

8 Navázal na to v článku Lateinamerika mit den Augen eines europäischen Theologen gesehen, in: Concilium 26 (1990), 519-522. Citáty jsou ze strany 520.

9 Ignacio Ellacuría, El desafio de las mayorías pobres, in: ECA 493-494 (1989). 1079.

10 Týž, Utopía y profetismo desde América Latina, in: Revista Latinoamericana de Teología 17 (1989), 172.

11 Tamtéž, 170.

12 Neobracím se zde k otázce Boha, což však nemá znamenat, že by tato otázka byla v kontextu zlidšťování a odlidšťování nepodstatná.

13 O otázce teodiceje jsem psal v Der Glaube an Jesus Christus, Eine Christologie aus der Perspektive der Opfer, Ostfildern 2008, a v Terremoto, terrorismo, barberie y utopía, San Salvador 2003, 63-67.

14 Ellacuría, El desafio de las mayorías pobres, 1078.