207 - léto 2009

Tomáš Akvinský (1225 Roccasecca - 1274 Fossanuova) se narodil na hradě Roccasecca v dnešním regionu Lazio, tehdy na území štaufského sicilského království. Jeho otcem byl hrabě Landolf z Aquina, jehož babička byla sestrou císaře Fridricha Barabarossy. Tomášova matka Theodora pocházela ze sicilského normanského rodu. V 1. polovině 13. stol. byli sicilský panovník Fridrich II. a papež v neustálých bojích, do nichž se zapojil Landolf se svými syny. V nejmladším Tomášovi viděl otec budoucího opata staroslavného benediktinského kláštera montecassinského, který byl nejen věrný císaři, ale pro svoji polohu byl též důležitou strategickou pevností. Tomáš byl do kláštera odevzdán v pěti letech na vychování. S ohledem na eskalující válečný konflikt však r. 1239 odchází do Neapole.

Ve městském prostředí na Tomáše čekalo dvojí klíčové setkání - s žebravými řády a hnutím chudoby a s Aristotelem. K dominikánům vstoupil pravděpodobně bez vědomí rodiny v 19 letech a obratem byl poslán na studia do Paříže. Po cestě se ho však zmocnili bratři a snažili se jej odvrátit od úmyslu stát se řeholníkem. Odvezli jej na rodové sídlo, kde byl vězněn více než rok. Aby vyčerpali všechny možnosti nátlaku, poslali mu do cely i prodejnou děvu. Tomáš ji ale rázně vykázal. Rok domácího vězení využil Tomáš ke studiu Aristotela. Když matka viděla, že synovo rozhodnutí již nic nezmění, zaranžovala jeho útěk do Říma, odkud se již neprodleně vydal do Paříže.

Na pařížském vysokém učení v té době působil dominikánský mistr Albert Veliký, který se stal Tomášovým učitelem. R. 1248 odcházejí oba do Kolína nad Rýnem, kde je Albert pověřen vybudováním řádových studií. V Kolíně se Tomáš seznámil s učením Pseudodionýsia Areopagity, který jako jediný zdroj, zaštítěn fiktivní autoritou žáka sv. Pavla, poskytoval tehdejší filosofii ve stoupajícím moři aristotelismu poznání (novo)platonismu. Pro svůj mohutný zjev, uzavřenost a původ si Tomáš od kolegů vysloužil nikoli hanlivě míněnou přezdívku „němý vůl sicilský". Albert ovšem předpověděl, že „až promluví, jeho učení bude slyšet v celém světě."

V r. 1252 se vrátil do Paříže, pokračoval ve studiích a dosáhl titulu doktora teologie. Proti jeho činnosti se však postavili světští scholárové, kteří v rostoucím vlivu žebravých řádů viděli ohrožení univerzitních svobod. Zasáhnout musel až papež, který potvrdil jak pozici Tomášovu, tak úřad jeho o málo staršího souputníka, františkána Bonaventury. R. 1259 opustil Tomáš Paříž a vrátil se do Itálie. Nějaký čas strávil na dvoře papeže Urbana IV. v Orivetu, kde spolupracoval s překladatelem Aristotelových děl Vilémem z Moerbeku. Uniatské snahy Urbanovy přiměly Tomáše ke studiu východních teologů a akt řeckých sněmů, na jejichž základě sepsal spis Contra errores graecorum. Následující léta strávil Tomáš v Římě, kde začal sepisovat obě svá gigantická díla - komentáře k Aristotelovi a Teologickou sumu.

R. 1269 odchází opět do Paříže, kde vrcholil odpor proti mendikantům, který se odehrával také v rovině naukové - mezi dvěma krajními polohami výkladu Aristotela: „averroismem" a „radikálním aristotelismem". Zejména první směr, který se v Paříži šířil působením Sigera z Brabantu, považoval Tomáš za zhoubné a s křesťanskou vírou neslučitelné učení. Vedle vyostřené polemiky se Tomáš věnoval se zvýšeným úsilím i psaní. V této době vzniká 2. díl Sumy či komentáře k mnoha biblickým knihám. R. 1272 odchází do Říma, aby se zde účastnil dominikánské generální kapituly, a pokračuje do Neapole založit řádová studia. 6. prosince 1273 se mu během mše dostalo blíže nekonkretizovaného vidění a v tento den naráz přerušil veškerou svoji spisovatelskou činnost, zanechav hlavní dílo nedokončené. Když na něj jeho přítel Reginladus naléhal, odpověděl mu Tomáš: „Již nemohu. Vše, co jsem dosud napsal, se mi zdá pouhou slámou proti tomu, co mi bylo zjeveno." Zde se vyjevuje druhá strana Tomášovy osobnosti - nebyl jenom nejbystřejším duchem své doby, kterému bylo dopřáno syntetizovat křesťanskou nauku a představit ji jako klíč k porozumění světu a lidské existenci těsně před tím, než se jednota tehdejšího univerza rozpadne v turbulencích podzimu středověku - byl také vášnivým a hlubokým mystikem a světcem.

Jan Klípa