Jste zde

Kairos 98

Jednota a dialog: úkol i dar

A. Ekumenické hnutí je úsilí o obnovení jednoty církví, i když opravdová jednota je především Božím darem. Radujeme se z toho, že i římskokatolická církev na II. vatikánském sněmu navázala na ekumenické snahy ostatních křesťanských církví a skupin a ve svých závažných dokumentech potvrdila svou aktivní účast na ekumenickém procesu.  

Mnozí křesťané si však dnes kýženou jednotu představují různě a kladou důraz na tu či onu stránku křesťanské nauky nebo praxe. Navíc, ze samotné povahy ekumenického hnutí vyplývá, že je dynamickým procesem, který se neustále vyvíjí a nabývá nových forem. Jedno je ale již jisté: jednota křesťanů nemůže být uniformním sjednocením (ve smyslu jediné „uniformy") legitimní a potřebné rozmanitosti v oblasti teologických důrazů, liturgických forem a organizačních podob jednotlivých obcí, ale spíše hledáním takové podoby jednoty, která by umožnila vzájemné obohacování křesťanů při zachování úcty a lásky. Žádné křesťanské společenství si již dnes nemůže činit nárok na to, že by představovalo jedinou pravou verzi křesťanství, kterou by ostatní museli přijmout.  

Úsilí o jednotu nemůže být pouze jedním z úkolů, nýbrž má pronikat veškerou činnost katolické církve. I v naší zemi je třeba podporovat a zejména předjímat vstřícné kroky vůči ostatním křesťanům - to vyplývá též z většinového charakteru římskokatolické církve u nás. V tomto úsilí je možné navázat nejen na významné události ve světové církvi (od II. vatikánského koncilu po nedávné vstřícné kroky k starým východním církvím a luteránům), ale také na sbližování křesťanů v době totalitního komunistického režimu (sdílená zkušenost ve vězeních, při utajených církevních aktivitách a v exilové práci).  

Již uskutečňovaný ekumenismus, který se objevuje i na oficiální úrovni ve formě vzájemných kontaktů církevních představitelů a který v žádném případě nemá být podceňován, má podobu spíše ekumenické zdvořilosti, která je sice důležitá, ale představuje pouze nepatrný dílčí krok na cestě: nelze dopustit stagnaci na této úrovni. Závažné problémy ukázaly, například v souvislosti se svatořečením Jana Sarkandera, jak je ekumenické společenství u nás prozatím křehké a jak takzvaná ekumenická zdvořilost nedostačuje a v důležitých momentech selhává, protože ve skutečnosti strany k ničemu mimo samu zdvořilost nezavazuje. Toužíme po tom, aby katolická církev byla i v českých zemích více ekumenicky iniciativní. Je třeba podpořit všechny pokusy poznávat v živých osobních kontaktech jiné církve, jejich vnitřní život, jejich ekumenickou vizi. Ekumenismus neohrožuje katolickou identitu, právě naopak. Má-li být jakákoli diskuse o tzv. katolické identitě a o jejím významu plodná, není možné ji vést bez ujasňování, čím nám mohou přispět jiní a čím my jim.  

Jeví se nám též velmi důležité, ba nezbytné, pečovat o věrohodnost a důvěryhodnost katolické církve jako ekumenického partnera i ve smyslu „vnitrocírkevního ekumenismu", tedy široké názorové plurality a svobody projevu uvnitř církve. Jsou to spojené nádoby: bez vnitrocírkevního ekumenismu není představitelný ekumenismus mezicírkevní. Je zapotřebí se také vyvarovat zdání ekumenismu v podobě pragmatického spojenectví proti komukoli třetímu, např. jiným náboženstvím, novým duchovním směrům či světské kultuře.  

Rádi bychom uvedli několik konkrétních oblastí, kde vidíme deficity a současně možnosti rozvinout ekumenické snahy:  

1. Pozornost si zaslouží takzvaný ekumenismus zdola: například společné modlitby a rozhovory duchovních a dalších zástupců církví v obcích, vzájemné návštěvy a společná účast na bohoslužbách, společná evangelizace a služba potřebným. Je nutné vést členy církve k ekumenické vstřícnosti tam, kde jsou místní společenství křesťanů izolovaná, nebo dokonce mezi nimi přetrvává nedůvěra a staré spory. Stává se občas, že různá místní společenství nerespektují omezení formulovaná církevním právem prostě proto, že pro hledání správnější a přitom aktivní spolupráce s jinověrci nenalézají u svých představených žádné pochopení. Třebaže jde o formální přestupek, snahu těchto společenství je třeba ocenit a poučit se z jejich zkušenosti. Nepomůže zde zákonický, formálně právní přístup. Je dobré zvláště při prohlubování ekumenických vztahů pamatovat na to, že církevní právo nechce a nemůže překážet vanutí Ducha. Vyjadřují to kánony o 23-28 Kodexu kanonického práva (CIC) věnované protiprávním a mimoprávním obyčejům, jichž by mohli pastýři velkodušně využívat.  

2. Je třeba důsledně realizovat to, co partikulárním církvím ukládá Direktář k provádění ekumenických principů a norem. Z jeho podnětů jmenujeme alespoň tyto:  

a. Bylo by správné závazně uložit teologickým fakultám a jiným církevním školám, aby věnovaly dostatečný prostor vyučování ekumenických oborů (nejméně dvě hodiny týdně po dva semestry) a aby se vyučování všech předmětů konalo z ekumenického hlediska (Direktář, čl. 72-86);  

b. Bylo by dobré se pokusit o uzavření dohod o vzájemném uznání křtu a o společné pastoraci konfesně smíšených rodin s dalšími církvemi a se všemi obsah dohody prakticky naplňovat. Pomocí zásad vypracovaných biskupskou konferencí podle Direktáře, čl. 130, je třeba doširoka otevřít vzájemný přístup ke svátostem, přičemž toto sdílení nesmí být zdrojem proselytismu;  

c. Stálo by též za úvahu zahájit jednání o plném členství v Ekumenické radě církví v ČR. Ekumenické vztahy nelze omezovat pouze na církve s velkým počtem členů nebo na členské církve ERC ČR (Direktář, čl. 166-171);  

d. Prostředkem k vedení ekumenického dialogu na věroučné úrovni je podpora ekumenickým aktivitám, jako je např. teologická sekce České křesťanské akademie, Institut ekumenických studií a další podobné iniciativy, výměna vyučujících a studentů mezi teologickými fakultami a společná práce v České biblické společnosti (Direktář, čl. 172-182 a 191-203);  

e. Bylo by potřebné zabezpečit v souladu s Direktářem, čl. 185, používání ekumenického překladu bible v liturgii, alespoň alternativně. Současně by se měla zahájit jednání o společném znění liturgických textů a jiných modliteb podle Direktáře, čl. 187;  

f. Církve urazily už pěkný kus cesty při spolupráci ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. To, že toto společné dílo zůstává bez povšimnutí, na nás působí velmi tísnivě. Mohou církve, které už participují v realizačních týmech, s klidným svědomím prohlásit: Udělali jsme vše, aby církve ještě nezastoupené se na společné práci chtěly a mohly podílet? Příklad hodný následování představuje ekumenická pohostinnost katolické rozhlasové stanice Radio Proglas (Direktář, čl. 217-218).  

B. O ekumeně se však dnes - a zcela právem - nehovoří pouze v rámci křesťanských směrů a konfesí, ale v souvislosti s mezináboženským dialogem. Pro tuto důležitou oblast, která se projevuje ve zvažování problémů a témat, při kterém je důležité již dnes uvažovat společně s jinými náboženskými skupinami a hledat vzájemnou shodu (např. oblast etiky), jmenujeme následující priority:  

1. Bylo by žádoucí se na lokální úrovni připojit ke vztahům katolické církve k jiným náboženstvím, které se rozvíjejí počínaje od prohlášení Nostra aetate II. vatikánského koncilu po současné kroky Papežské rady pro mezináboženský dialog a ostatní iniciativy, jako světový étos a světový parlament náboženství. Významným praktickým motivem je globalizace současného světa a vědomí, že spolupráce náboženství může přispět k míru (ostatně to všechna náboženství světu dluží) a spolupráci národů a dát významné etické podněty světové politice i hospodářství.  

2. Je bezpodmínečně nutné překonat neinformovanost o jiných náboženstvích a nezájem o dialog s nimi. Teologické fakulty, případně jiná odborná pracoviště by měly důsledně mapovat českou náboženskou situaci, studovat a zveřejňovat informace o mezináboženských vztazích, též ve spolupráci s jinými církvemi.  

3. Bylo by potřebné zřídit komisi biskupské konference pro mezináboženský dialog a rozvinout její koordinační činnost též ve spolupráci s Papežskou radou pro mezináboženský dialog. Je třeba ocenit a podpořit pracovní skupiny pro mezináboženský dialog při různých institucích a jiné dosud rozptýlené subsidiární aktivity jednotlivců a skupin.  

4. Bylo by vhodné, aby představitelé katolické církve vstoupili do oficiálních, nikoli pouze zdvořilostních kontaktů s Federací židovských obcí. Sněm by měl podpořit katolickou účast ve Společnosti křesťanů a židů. Je nutno se jasně distancovat od jakýchkoli projevů antijudaismu, zejména ze strany lidí, kteří se označují za věrné katolíky. Z vyučování teologie a náboženství je třeba vymýtit chybná antijudaistická pojetí.  

5. Bylo by dobré počítat vzhledem k migraci a předpokládanému volnému pohybu pracovních sil v prostoru Evropské unie s početním růstem muslimů. Katolická církev by měla podpořit zřizování mešit pro spoluobčany muslimského vyznání, aniž by se vzdala svého práva požadovat plnou náboženskou svobodu pro křesťany v muslimských zemích. Pokud při veřejné diskusi o stavbě mešit zůstává katolická reprezentace stranou, škodí důvěryhodnosti prohlášení o náboženské svobodě a jiných lidských právech.  

6. Je nutno prodiskutovat, přijmout a v praxi uplatňovat zásady dialogu též vůči novým náboženským hnutím. Katolická církev plně respektuje zásady náboženské svobody podle Ústavy ČR a Listiny práv a svobod. Kde i při ochotě z katolické strany není možný skutečný dialog, je třeba usilovat, aby vztahy byly aspoň korektní a respektovalo se přesvědčení druhých. Studium náboženského a pseudonáboženského extrémismu (sektářství), jakož i pastorační poradenství pro lidi zasažené jeho vlivem musí být kvalifikované, nezaujaté, sebekritické a musí se vyvarovat proselytismu.

Během dvoutisícileté historie se v křesťanství nakupilo mnoho rozporů. Dříve než byly překonány, vstoupil svět do období globalizace. Společnost je pluralitní a ekumenismus se nemůže omezit jen na překonávání bariér mezi křesťanskými církvemi a na uznání vlastních chyb. To jsou jen předpoklady k tomu, abychom uměli mobilizovat ochotu ke změně smýšlení a dostát výzvám dneška. Ekumenismus tedy není organizační záležitostí, nýbrž jeho prostřednictvím mohou a mají křesťané osvědčit, že se nezříkají odpovědnosti za vznikající globální obec. Jde hlavně o otevřenost vůči druhým. Jsme přesvědčeni, že Pán dějin vyzývá všechny křesťany, tedy i církev římskokatolickou, aby uměli naslouchat druhým natolik, aby ve vzájemné důvěře vykročili na nové, třebaže neznámé cesty.

6. 1. 1999 Jiří Hanuš, Hana Holcnerová, Odilo Ivan Štampach