Jednota a dialog: úkol i dar
A. Ekumenické hnutí je úsilí o obnovení jednoty církví, i když
opravdová jednota je především Božím darem. Radujeme se
z toho, že i římskokatolická církev na II. vatikánském sněmu navázala na
ekumenické snahy ostatních křesťanských církví a skupin a ve svých závažných
dokumentech potvrdila svou aktivní účast na ekumenickém procesu.
Mnozí křesťané si však dnes kýženou jednotu představují různě a kladou důraz
na tu či onu stránku křesťanské nauky nebo praxe. Navíc, ze samotné povahy
ekumenického hnutí vyplývá, že je dynamickým procesem, který se neustále vyvíjí
a nabývá nových forem. Jedno je ale již jisté: jednota křesťanů nemůže být
uniformním sjednocením (ve smyslu jediné „uniformy") legitimní a potřebné
rozmanitosti v oblasti teologických důrazů, liturgických forem a organizačních
podob jednotlivých obcí, ale spíše hledáním takové podoby jednoty, která by
umožnila vzájemné obohacování křesťanů při zachování úcty a lásky. Žádné
křesťanské společenství si již dnes nemůže činit nárok na to, že by
představovalo jedinou pravou verzi křesťanství, kterou by ostatní museli
přijmout.
Úsilí o jednotu nemůže být pouze jedním z úkolů, nýbrž má pronikat
veškerou činnost katolické církve. I v naší zemi je třeba podporovat a zejména předjímat
vstřícné kroky vůči ostatním křesťanům - to vyplývá též z většinového charakteru
římskokatolické církve u nás. V tomto úsilí je možné navázat nejen na významné
události ve světové církvi (od II. vatikánského koncilu po nedávné vstřícné
kroky k starým východním církvím a luteránům), ale také na sbližování křesťanů
v době totalitního komunistického režimu (sdílená zkušenost ve vězeních, při
utajených církevních aktivitách a v exilové práci).
Již uskutečňovaný ekumenismus, který se objevuje i na oficiální úrovni ve
formě vzájemných kontaktů církevních představitelů a který v žádném případě nemá
být podceňován, má podobu spíše ekumenické zdvořilosti, která je
sice důležitá, ale představuje pouze nepatrný dílčí krok na cestě: nelze
dopustit stagnaci na této úrovni. Závažné problémy ukázaly, například v
souvislosti se svatořečením Jana Sarkandera, jak je ekumenické společenství u
nás prozatím křehké a jak takzvaná ekumenická zdvořilost nedostačuje a v
důležitých momentech selhává, protože ve skutečnosti strany k ničemu mimo samu
zdvořilost nezavazuje. Toužíme po tom, aby katolická církev byla i v českých
zemích více ekumenicky iniciativní. Je třeba podpořit všechny pokusy poznávat v
živých osobních kontaktech jiné církve, jejich vnitřní život, jejich
ekumenickou vizi. Ekumenismus neohrožuje katolickou identitu, právě naopak.
Má-li být jakákoli diskuse o tzv. katolické identitě a o jejím významu plodná, není
možné ji vést bez ujasňování, čím nám mohou přispět jiní a čím my jim.
Jeví se nám též velmi důležité, ba nezbytné, pečovat o věrohodnost a
důvěryhodnost katolické církve jako ekumenického partnera i ve smyslu „vnitrocírkevního
ekumenismu", tedy široké názorové plurality a svobody projevu uvnitř
církve. Jsou to spojené nádoby: bez vnitrocírkevního ekumenismu není
představitelný ekumenismus mezicírkevní. Je zapotřebí se také vyvarovat zdání
ekumenismu v podobě pragmatického spojenectví proti komukoli třetímu, např. jiným
náboženstvím, novým duchovním směrům či světské kultuře.
Rádi bychom uvedli několik konkrétních oblastí, kde vidíme deficity a
současně možnosti rozvinout ekumenické snahy:
1. Pozornost
si zaslouží takzvaný ekumenismus zdola: například společné modlitby
a rozhovory duchovních a dalších zástupců církví v obcích, vzájemné návštěvy a
společná účast na bohoslužbách, společná evangelizace a služba potřebným. Je
nutné vést členy církve k ekumenické vstřícnosti tam, kde jsou místní společenství
křesťanů izolovaná, nebo dokonce mezi nimi přetrvává nedůvěra a staré spory.
Stává se občas, že různá místní společenství nerespektují omezení formulovaná
církevním právem prostě proto, že pro hledání správnější a přitom aktivní
spolupráce s jinověrci nenalézají u svých představených žádné pochopení.
Třebaže jde o formální přestupek, snahu těchto společenství je
třeba ocenit a poučit se z jejich zkušenosti. Nepomůže zde zákonický, formálně
právní přístup. Je dobré zvláště při prohlubování ekumenických vztahů pamatovat
na to, že církevní právo nechce a nemůže překážet vanutí Ducha. Vyjadřují to
kánony o 23-28 Kodexu kanonického práva (CIC) věnované protiprávním a
mimoprávním obyčejům, jichž by mohli pastýři velkodušně využívat.
2. Je třeba
důsledně realizovat to, co partikulárním církvím ukládá Direktář k
provádění ekumenických principů a norem. Z jeho podnětů jmenujeme
alespoň tyto:
a. Bylo by správné závazně uložit teologickým fakultám a jiným církevním školám,
aby věnovaly dostatečný prostor vyučování ekumenických oborů (nejméně dvě
hodiny týdně po dva semestry) a aby se vyučování všech předmětů konalo z
ekumenického hlediska (Direktář, čl. 72-86);
b. Bylo by dobré se pokusit o uzavření dohod o vzájemném uznání křtu a o
společné pastoraci konfesně smíšených rodin s dalšími církvemi a se všemi obsah
dohody prakticky naplňovat. Pomocí zásad vypracovaných biskupskou konferencí
podle Direktáře, čl. 130, je třeba doširoka otevřít vzájemný
přístup ke svátostem, přičemž toto sdílení nesmí být zdrojem proselytismu;
c. Stálo by též za úvahu zahájit jednání o plném členství v Ekumenické
radě církví v ČR. Ekumenické vztahy nelze omezovat pouze na církve s velkým počtem
členů nebo na členské církve ERC ČR (Direktář, čl.
166-171);
d. Prostředkem k vedení ekumenického dialogu na věroučné úrovni je
podpora ekumenickým aktivitám, jako je např. teologická sekce České křesťanské akademie,
Institut ekumenických studií a další podobné iniciativy, výměna vyučujících a
studentů mezi teologickými fakultami a společná práce v České biblické
společnosti (Direktář, čl. 172-182 a 191-203);
e. Bylo by potřebné zabezpečit v souladu s Direktářem, čl. 185,
používání ekumenického překladu bible v liturgii, alespoň alternativně.
Současně by se měla zahájit jednání o společném znění liturgických textů a
jiných modliteb podle Direktáře, čl. 187;
f. Církve urazily už pěkný kus cesty při spolupráci ve veřejnoprávních
sdělovacích prostředcích. To, že toto společné dílo zůstává bez povšimnutí, na nás
působí velmi tísnivě. Mohou církve, které už participují v realizačních týmech,
s klidným svědomím prohlásit: Udělali jsme vše, aby církve ještě nezastoupené
se na společné práci chtěly a mohly podílet? Příklad hodný následování
představuje ekumenická pohostinnost katolické rozhlasové stanice Radio Proglas
(Direktář, čl. 217-218).
B. O ekumeně se však dnes - a zcela právem - nehovoří pouze v rámci křesťanských
směrů a konfesí, ale v souvislosti s mezináboženským dialogem. Pro tuto
důležitou oblast, která se projevuje ve zvažování problémů a témat, při kterém
je důležité již dnes uvažovat společně s jinými náboženskými skupinami a hledat
vzájemnou shodu (např. oblast etiky), jmenujeme následující priority:
1. Bylo by
žádoucí se na lokální úrovni připojit ke vztahům katolické církve k jiným
náboženstvím, které se rozvíjejí počínaje od prohlášení Nostra
aetate II. vatikánského koncilu po současné kroky Papežské rady pro
mezináboženský dialog a ostatní iniciativy, jako světový étos a světový parlament
náboženství. Významným praktickým motivem je globalizace současného světa a vědomí,
že spolupráce náboženství může přispět k míru (ostatně to všechna náboženství
světu dluží) a spolupráci národů a dát významné etické podněty světové politice
i hospodářství.
2. Je
bezpodmínečně nutné překonat neinformovanost o jiných náboženstvích a nezájem o
dialog s nimi. Teologické fakulty, případně jiná odborná pracoviště by měly
důsledně mapovat českou náboženskou situaci, studovat a zveřejňovat informace o
mezináboženských vztazích, též ve spolupráci s jinými církvemi.
3. Bylo by
potřebné zřídit komisi biskupské konference pro mezináboženský dialog a
rozvinout její koordinační činnost též ve spolupráci s Papežskou radou pro
mezináboženský dialog. Je třeba ocenit a podpořit pracovní skupiny pro
mezináboženský dialog při různých institucích a jiné dosud rozptýlené subsidiární
aktivity jednotlivců a skupin.
4. Bylo by
vhodné, aby představitelé katolické církve vstoupili do oficiálních, nikoli
pouze zdvořilostních kontaktů s Federací židovských obcí. Sněm by měl podpořit
katolickou účast ve Společnosti křesťanů a židů. Je nutno se jasně distancovat
od jakýchkoli projevů antijudaismu, zejména ze strany lidí, kteří se označují
za věrné katolíky. Z vyučování teologie a náboženství je třeba vymýtit chybná
antijudaistická pojetí.
5. Bylo by
dobré počítat vzhledem k migraci a předpokládanému volnému pohybu pracovních
sil v prostoru Evropské unie s početním růstem muslimů. Katolická církev by
měla podpořit zřizování mešit pro spoluobčany muslimského vyznání, aniž by se
vzdala svého práva požadovat plnou náboženskou svobodu pro křesťany v
muslimských zemích. Pokud při veřejné diskusi o stavbě mešit zůstává katolická
reprezentace stranou, škodí důvěryhodnosti prohlášení o náboženské svobodě a
jiných lidských právech.
6. Je nutno prodiskutovat,
přijmout a v praxi uplatňovat zásady dialogu též vůči novým náboženským hnutím.
Katolická církev plně respektuje zásady náboženské svobody podle Ústavy ČR a
Listiny práv a svobod. Kde i při ochotě z katolické strany není možný skutečný
dialog, je třeba usilovat, aby vztahy byly aspoň korektní a respektovalo se
přesvědčení druhých. Studium náboženského a pseudonáboženského extrémismu
(sektářství), jakož i pastorační poradenství pro lidi zasažené jeho vlivem musí
být kvalifikované, nezaujaté, sebekritické a musí se vyvarovat proselytismu.
Během
dvoutisícileté historie se v křesťanství nakupilo mnoho rozporů. Dříve než byly
překonány, vstoupil svět do období globalizace. Společnost je pluralitní a
ekumenismus se nemůže omezit jen na překonávání bariér mezi křesťanskými
církvemi a na uznání vlastních chyb. To jsou jen předpoklady k tomu, abychom
uměli mobilizovat ochotu ke změně smýšlení a dostát výzvám dneška. Ekumenismus
tedy není organizační záležitostí, nýbrž jeho prostřednictvím mohou a mají
křesťané osvědčit, že se nezříkají odpovědnosti za vznikající globální obec.
Jde hlavně o otevřenost vůči druhým. Jsme přesvědčeni, že Pán dějin vyzývá
všechny křesťany, tedy i církev římskokatolickou, aby uměli naslouchat druhým
natolik, aby ve vzájemné důvěře vykročili na nové, třebaže neznámé cesty.
6. 1. 1999 Jiří Hanuš, Hana Holcnerová, Odilo Ivan
Štampach
Poslední komentáře