Jste zde

Evropské pokoncilní národní synody

autor: 

Druhý vatikánský koncil (1962-65) vyslovil řadu požadavků, týkajících se obnovy církve a jejích struktur. Striktně hierarchický model, prosazující se stále více během celého novověkého vývoje, měl být doplněn synodálními strukturami. Jejich role sice byla především poradní, nikoli rozhodovací; nicméně tento pokrok, jakkoli nepatrný ze stanoviska sekulárních demokratických principů, se z hlediska moderního sebepochopení římskokatolické církve jeví právem jako přelom a mohutné rozevření nových možností života této církve. Specifickým a bezprecedentním krokem bylo svolání celostátních či celonárodních synod v některých zemích, jakýchsi „malých koncilů", které měly analyzovat, aplikovat a pro místní podmínky uzpůsobit pokyny koncilu velkého, aby se do místních církví prosadil duch koncilu, duch aggiornamenta. Odehrávaly se v prvním desetiletí po uzavření druhého vatikánského koncilu, poté se již žádné podobné synody v této podobě nekonaly. Česká církev, která tuto příhodnou dobu nikoli vlastní vinou propásla, se nyní připravuje na celonárodní sněm, jež jakoby se svým pojetím vracel o čtvrt století zpět, do doby bezprostřední recepce vatikánského koncilu. Je proto na místě připomenout si některé rysy a výsledky zmíněných národních synod. Následující text reprodukuje některá fakta a závěry z rozsáhlého článku německého teologa Bernarda Francka Erfahrungen mit nachkonziliaren Nationalsynoden in Europa, uveřejněný v časopise Concilium 28 (1992), sešit 5, str. 408-418.  

Holandský pastorační koncil

Takzvaný „holandský koncil" se uskutečnil ve třech fázích mezi roky 1968 a 1979. Na počátku se oficiálně nazýval „národní pastorační koncil", na žádost Vatikánu byl však postupně přejmenován na „pastorační radu" a nakonec a „národní pastorační konzultaci", aby nedošlo k nedorozumění a záměně se skutečným koncilem podle církevního práva. Plánovanou národní radu, která měla být v návaznosti na „koncil" ustavena, Řím odmítl, protože by byla usnášeníschopná i proti vůli biskupů, kteří měli jmenovat pouze menší část jejích členů.  

 „Holandský koncil", jehož cílem bylo umožnit v duchu II. vatikánského koncilu diskusi všech věřících včetně zástupců nekatolických církví, pracoval mimo rámec tehdy platného kanonického práva. Zpočátku se postupovalo bez přesných právních a organizačních směrnic, velmi spontánně, aby se nekladly překážky víře a myšlenkám účastníků. Brzy se však ukázalo, že bez pevných pravidel nemůže shromáždění takové velikosti vůbec fungovat. Následující národní synody se již poučily a přípravu jednacího řádu zahrnuly do své počáteční fáze.  

 „Přes své chyby a přehmaty, přehnanosti a slepé uličky," shrnuje B. Franck (str. 410), „které v Římě i jinde vzbudily nedůvěru a utlumily zájem, nelze „holandský koncil` hodnotit jako nezdařený či jen málo úspěšný experiment, jak si někteří snad myslí. Jasně ukázal, že se spoluodpovědnost všech pokřtěných plně uplatní tam, kde si církev váží příspěvku každého věřícího k dobru celého božího lidu a kde tuto iniciativu řídí a podporuje. Vznikla a rozvíjela se nová a vzájemná důvěra mezi biskupy, kleriky a laiky, byla snaha a podpora ve směru přijímání vzájemné odpovědnosti, zostřil a zjemnil se společný zájem o velké potřeby církve a světa. To vše jsou však typické rysy „křesťanského společenství`."  

Synodální proces v Nizozemí v podstatě skončil po řadě konfliktů mezi „konzervativci" a „progresisty" zákazy a zásahy papeže Jana Pavla II. v letech 1978/79.  

Společná synoda německých diecézí

Zajímavé je, že ve Spolkové republice Německo iniciativa přišla zdola. Na Katolickém dni v Essenu v září 1968 požadovala skupina Kritické katolictví národní sněm po vzoru Nizozemí. Biskupská konference reagovala pozitivně a ustavila studijní skupinu, jež měla synodu připravit. Svatý stolec plán schválil a navíc svolil, aby předsednictví synodu převzal předseda německé biskupské konference, nikoli Římem jmenovaný legát, jak se u národních (podle terminologie tehdejšího církevního práva „plenárních") sněmů požadovalo. Vůbec se ukázalo, že stávající CIC z roku 1917 nedostačuje pastorační a eklesiologické situaci po II. vatikánském koncilu, a bylo třeba hledat cesty, jak nové myšlenky uplatnit v sněmovní praxi.  

Biskupové přijali synodálního ducha doby, ale byli odhodláni proces zřetelně řídit a zejména se nevzdávat práva veta, práva posledního slova. Sněm měl 317 plnoprávných členů (včetně 58 biskupů). Byla splněna zásadní podmínka Vatikánu, aby totiž počet duchovních členů přesáhl počet laiků: těch bylo jen 153 (včetně deseti řeholnic a dvou řeholních bratří) oproti 164 duchovním. Kromě zmíněného biskupského práva veta si byli delegáti rovni a jejich činná a svobodná účast byla podporována.  

Jako orgán zůstala synoda na půl cestě mezi suverénním rozhodovacím grémiem a poradním orgánem: směla sice přijímat rozhodnutí s váhou zákona, ta však byla vázána na následné schválení biskupské konference, Vatikánu a popř. i místních biskupů, na jejichž území měla být uplatněna. Přesto byla její rozhodovací kompetence zřetelně vyšší než u synod v Nizozemí, NDR, Rakousku a Švýcarsku: pokud nepřišlo veto „shora", byla rozhodnutí sněmu v církevněprávním smyslu závazná. Ke schválení závěrů stačila dvoutřetinová většina hlasů (zatímco tradice vyžaduje, aby koncily a podobná shromáždění schvalovaly svá usnesení téměř jednomyslně).  

Kromě rozhodnutí vydal synod i přání (vota), adresovaných biskupské konferenci či Svatému stolci. Jen menší část těchto přání však byla vyslyšena. Tak se papež žádal o zavedení nových eucharistických modliteb, o připuštění žen jako lektorek a ministrantek při mši, o obnovu církevního práva ve smyslu rovnoprávnosti mužů a žen, o přezkoumání možnosti připustit ženy k diakonátu, o přepracování pravidel laicizace oženivších se kněží včetně možnosti, aby konali diakonskou službu, o pravidelné konání podobného synodu každých deset let podle stejných pravidel, o umožnění smíšeného manželství (mezi katolíkem a příslušníkem nekatolické církve), a zavedení nových překážek manželství (oklamání budoucího partnera, neschopnost a nezralost k soužití). Sněm se konal mezi roky 1971 a 1975.  

NDR, Rakousko, Švýcarsko, Lucembursko

Pastorační synoda (bývalé) NDR byla pokoncilním národním sněmem na území bývalého východního bloku. Odlišná politická situace země měla za následek, že tento sněm důrazně odmítl zaujímat jakékoli „politické" postoje a omezil se výslovně na církevní a pastorační oblast. Biskupové si zachovali vedení pevně v rukou, vetovali návrh na zřízení stálé pastorační rady, v níž by laici měli početní převahu. Je však třeba říci, že nedůvěra k laikům měla v situaci NDR značné oprávnění, jak ukazuje zkušenost jiných tamních církví, prolezlých agenty státní bezpečnosti.

Na druhou stranu se hlas zdola nezanedbával: v rámci příprav provedená anketa mezi celým katolickým obyvatelstvem země přinesla celých 150 000 odpovědí.  

V Rakousku se v letech 1973 a 1974 konala tři zasedání Rakouského synodálního procesu, který měl koordinovat pastorační obnovu, jež osud probíhala a úrovni diecézí. Do jisté míry se zdařilo do „synodálního procesu" zapojit i základnu, ale právě události posledních let v Rakousku ukázaly, jak málo trvalé byly dobré úmysly a spolupráci všech složek Božího lidu.

Ve Švýcarsku se mezi lety 1972 a 1975 odehrál proces, který byl z formálního hlediska jakousi synchronizací šesti diecézních synod doplněných sedmi společnými zasedáními. Šlo o poučení z Rakouska, kdy se ukázalo, že diecézní synody je třeba koordinovat a nepřipustit zcela izolovaný průběh. Zároveň se považovalo za vhodné umožnit konání synody v každé diecézi, a tím se dospělo k tomuto zajímavému modelu. Jeho vhodnost v daných podmínkách podtrhuje jazyková rozdrobenost a lokální patriotismus švýcarského obyvatelstva. Organizátoři procesu se snažili nevycházet ani tak z dokumentů II. vatikánského koncilu, ale ze zkušeností místních věřících. (Poznamenejme, že by taková orientace byla velmi namístě i pro chystaný sněm české katolické církve, který již zpočátku hrozí zadusit stohy od šedesátých let nakupených „závazných a závažných" textů oficiálních církevních míst, jež je údajně třeba nastudovat a rozpracovat.) O rozsáhlé účasti věřících svědčí, že na synodální anketu odpovědělo 350 000 respondentů! Velkým úspěchem bylo i zřízení Mezidiecézního pastoračního fóra, periodicky zasedajícího poradního orgánu, který představuje jakési prodloužení synodálního procesu, a který byl Římem nakonec schválen.  

Lucembursko sice má jedinou „celostátní" diecézi, její pokoncilní synodu lze však zařadit do popisované souvislosti. Byla časově absolutně nejdelší (1972-1981) a odpovědí na anketu se na ní podílelo téměř 30 % obyvatelstva. Zajímavostí byla povinná účast přinejmenším třetiny žen na synodě. B. Franck hodnotí tuto synodu kladně i pro její dlouhodobé působení.  

Shrnutí výsledků synodálních experimentů

Poprvé v novodobé historii katolické církve se mohly konat „národní" synody, a to s požehnáním Svatého stolce. Byl to však časově i regionálně (západní a střední Evropa) omezený experiment. Nynější kodex kanonického práva na tyto synody nenavazuje (třebaže tehdejší zkušenosti v něm zanechaly stopy, zejména co se týče účasti laiků v poradních orgánech) a Řím zřejmě podobné synodální procesy nepodporuje. Významné bylo jedinečné zapojení celého katolického obyvatelstva, jehož formy sahaly od přímé účasti až po podporu modlitbou, účastí v synodních kroužcích či vyplněním ankety. Synody se staly impulsem ekumenické spolupráce zajímala se o ně i média.  

Společné všem synodám bylo, že všichni členové měli plné právo svobodně se projevit a rovnoprávně hlasovat, že však vždy klérus tvořil většinu členů pléna a biskupové vždy zachovali své právo sněm řídit a popřípadě vetovat pro ně nepřijatelná usnesení. Významné bylo, že se biskupové, kněží i laici naučili vzájemně jednat a spolupracovat v otázkách, týkajících se společného zájmu. A nakonec si všichni účastníci museli uvědomit, že přes podobnost vnějších forem není rozhodování v církvi totožné s procesy rozhodování ve světských demokratických institucích (ať již tuto nestejnost vnímáme někdy pozitivně a jindy negativně, dodali bychom). Problém správného pojetí a spojení obou pořádajících principů církve, hierarchického a synodálního, však nebyl dosud zcela dořešen.