Eucharistie a přijímání, eucharistie a kněžství

Pravidla pro slavení bohoslužby bez kněze nedávno vydala biskupská konference Anglie a Walesu. Nad jejich teologickou oprávněností a nad vztahem a závislostí eucharistie a kněžství se zamýšlí Thomas O'Loughlin, učitel teologie na University of Wales v Lampeteru. Protože je to téma aktuální i v české církvi, vybíráme podstatnou část z jeho článku.

Je zcela zřejmé, že ač byl příchod těchto instrukcí ještě před několika desítiletími nepředstavitelný, dnes nebyl vítán fanfárami. Za prvé, liturgie, kterou představuje, není ničím novým, neboť úzce navazuje na latinský model těchto liturgií, který byl publikován v roce 1988.[1] Navíc se její forma podobá obecnému modelu bohoslužby slova pro zvláštní ritus, vytvořený po Druhém Vatikánu. Za druhé, tyto formy jsou již v mnoha farnostech běžné ve všedních dnech a na kontinentě se široce používají po mnoho let i o nedělích. Kdy se objeví v Anglii, bylo jen otázkou času. Za třetí, za skutečností, že se nové pokyny objevily v tichosti, stojí určité znepokojení a smutek části hierarchie: nemožnost poskytnout lidem nedělní mši pociťují jako jisté selhání nebo přinejmenším nešťastný obrat událostí s nadcházejícím koncem druhého křesťanského milénia. Po mnoho let v diecézích nepozorovaně klesá počet kněží, ale k uznání této situace dochází právě při nahrazení nedělní eucharistie, a to je okamžik, který vyžaduje výslovné přezkoumání jistého nedopatření!

Teologický trend?

Pro mnohé jsou tyto změny jednoduše záležitostí buď liturgie nebo kanonického práva. Nicméně, vezměme v úvahu unikátní místo eucharistie v katolické teologii, a zvláště rozvoj teologie eucharistie od Druhého Vatikánu, a srovnejme je s dnešní situací, kdy se z určitých důvodů klade do popředí svaté přijímání místo eucharistie, což jistě odráží určité důležité trendy v určující teologii hierarchie církve. Na jednu stranu je tato liturgie výsledkem vývoje v šedesátých letech. Na druhou stranu ale představa, že se lokálním církvím shromážděným k nedělní eucharistii nabízí pouze přijímání (třebaže jen jako výjimka), je založena na dřívější teologii, která rozdělovala „oběť" a „svátost" a od které se v teologii i praxi výslovně upustilo. Toto jistě volá po úvaze o trendech, které tyto skutečnosti označují.

Mnozí poukázali na fakt, že církev by neměla být připravena o eucharistii jen kvůli nedostatku kněží, které přece může získat posvěcením mužů, kteří prokázali schopnosti k vedení svých společenství, ale nějak nevyhovují kanonickým podmínkám (např. jsou ženatí či nechtějí přijmout celibát jako podmínku pro svěcení). Podobně si někteří všimli, že nahrazení společného „lámání chleba" „přijímáním" pěstuje legalistický individualismus, který postrádá něco z ústředního přesvědčení o tom, co děláme, a obrací nás k modelu svátostí jako ,věcí`. S tím kontrastují odpovědi Říma na tyto připomínky, které jakoby stále určitěji tvrdily, že jakékoliv změny v podmínkách nabytí kněžského svěcení jsou nemožné.

Žádný kněz, tedy žádná eucharistie

Náhražky za nedělní eucharistií nejsou ničím novým. Myšlenka, že by společenství mohlo být připraveno o eucharistii kvůli nedostatku kněží, sahá do poloviny šestnáctého století. Tam, kde nemohli kněží působit kvůli perzekuci, byla obvyklou náhražkou společná modlitba růžence. Tatáž praxe se týkala i dalších míst, kde byl z důvodů zeměpisných nebo finančních nedostatek kněží, jako např. „misií" a zvláště komunit emigrantů během velkých migrací v posledních dvou století. Nedostatek kněží a následné náhražky za eucharistii jsou mnohým důvěrně známé, často byly a jsou citovány ve výzvách k zájemcům o kněžství. Misionářské kampaně se dlouze snaží přesvědčit mladé muže, aby „se přidali", vyprávějí příběhy o obřích farnostech, kam kněz přichází „jednou za mnoho týdnů", zatímco mezitím fungují „jen katecheté". Poselství je jasné: eucharistie je funkcí kněžství, kněz je jedinečným prvkem shromažďování, bez kněze není mše.

Kněz nebo eucharistie jako střed v životě společenství?

Je úpadek místní církve způsoben tím, že nemá kněze, nebo je to následek stavu, kdy je připravena o ústřední svátostné tajemství, eucharistii? Pokud platí první, potom tajemství církve tkví ve svatém služebníku, který svými činy navozuje církev. Pokud platí druhé, pak je církev tajemstvím společenství pokřtěných, kteří, jakožto pokřtění, chtějí mít účast na eucharistické oběti, aby dovedli své společenství k dokonalosti. Zde leží nerozřešená otázka v diskusi o kněžství: upíráme své oči na kněze nebo na eucharistii coby ohnisko společenství? Lze si představit ideální situaci, ve které si otázku po prioritě vůbec nepoložíme, ale v reálné církvi je jedna či druhá pozice vždy startovní metou.

Od tridentského koncilu odpověď zní, že je třeba mít přesně definovaného kněze. Toho je pak možné poslat do společenství, kde následně mohou mít eucharistii. Tedy ať je více kněží! Jak je zde kněz definován? Podle těchto kritérií se totiž dále řeší problém poskytování eucharistie. Hledají se muži s trojí kvalifikací: zaprvé je třeba být připraven k celibátu, neboť je zde již dlouho spojení mezi celibátem a požadavky na „cestu dokonalosti", za druhé je nutné vzdělání pro úkoly tradičně spojené s kněžstvím[2], za třetí pak rozhodnutí být na plný úvazek služebníkem církve a mít silný pocit příslušnosti ke kléru. Tato agenda produkuje církev s klérem v centru, a to bylo dlouho jádrem zájmu evangelizace a administrativy.

Alternativním ohniskem je eucharistie. Začínáme u základní otázky: co dělal Ježíš se svými učedníky a co oni dělali s církvemi, které se kolem nich shromáždily, když ho napodobovali (1 K 11, 23)? Tradice této startovní mety je vyjádřena v písemné formě příkazem „To čiňte na mou památku" u Pavla a Lukáše. Zde je pro křesťanský život ústřední eucharistie a její ustanovení je tím, co povolává člověka, který jedná v Kristu jako její předsedající. Princip této situace je následující: pokud je zde skupina učedníků, potom potřebují sdílet eucharistii, aby se stali církví a aby byli sjednoceni s církví. To znamená, že potřebují předsedajícího, a toto se týká církve, neboť ta zajišťuje, aby takového člověka ve společenství měli. Kněžství bylo založeno s eucharistií. Společný původ eucharistie a kněžství se zdůrazňuje např. v liturgii Zeleného čtvrtku.

Pokud dnes uvažujeme o faktu, že nemáme nedělní eucharistii, je třeba, aby si biskupové položili otázku: co je prvotní skutečností, kněžství, nebo eucharistie? Vždyť odpovědností biskupů je zajistit, aby měly místní církve kněze, které potřebují k životu podle Kristova přání.

Příčiny slepé uličky

Dosti běžnou částí zdůvodňování je poukaz, že ke mši je třeba kněze, a že tedy eucharistie je funkcí kněžství. Navíc se zdá být jednoznačné, někdy až absolutně, že všechny premisy tohoto zdůvodňování jsou platné. Bohužel se zde objevuje největší slabost scholastické metody: nebere v úvahu historickou následnost a prioritu. A v eschatologickém náboženství, kterým křesťanství bezpochyby je, jde o selhání v základním porozumění. Linearita času je jádrem teologie stvoření a vykoupení. Byla zde Alfa, Kristus přišel, a my očekáváme Omegu. Nemůžeme v této situaci zaměnit posloupnost skutečností, ale musíme začít s fakty v jejich časové následnosti, tak, jak se opravdu vytvořily. Kristus dal společenství učedníků eucharistii, následkem čehož zde má být člověk, který by ho zastupoval. Kněžství vychází z eucharistie, a ne obráceně. Jestliže přehodnocujeme situaci, musíme vždy začít touhou po eucharistii, ne dostupností kněží. Větší ze scholastiků si jasně uvědomili, že je to eucharistie, která definuje kněžství, a ne naopak.

Tridentinská praxe a analýzy scholastického typu nám společně zastírají skutečnost, takže si přestáváme uvědomovat, jak je nepřiměřené omezovat dostupnost eucharistie dostupností „nezávisle definované skupiny" kněží. Proč ale tento sebeklam pokračuje v dnešním rozhodování? Myslím, že odpověď spočívá v neteologických faktorech. Ti, kteří rozhodují, jsou obklopeni kněžstvím: stále jednají s kněžími, kněžský svět je jejich světem. Být knězem se natolik stalo součástí jejich identity, že přemýšlet o podstatných posunech v kněžské praxi je pro ně lidsky ohrožující. Člověk zkrátka je knězem a jednou z věcí, které dělá, je „sloužit mši". Časem se toto pořadí priorit (kněžství od Krista, a poté mše pro lidi) tiše stane pevnou součástí myšlení. Běžný dojem ve společnosti, že kněží jsou jádrem církve, zatímco obřady, včetně mše, mají v popisu práce, tuto skutečnost podporuje. Co je „posvěceno", je kněžství, zatímco eucharistii, která je „jednou z funkcí kněžství", lze v případě nutnosti redukovat.

Nedostatek kněží versus krize povolání

Jedním z fenoménů, dnes široce diskutovaných, je „nedostatek kněží" nebo „krize povolání": oba pojmy se používají zaměnitelně a považují se za totožné. Ale je tomu tak? Konkrétní formy duchovního života, jako např. klášterní život, jsou individuální odpovědí na Kristovo tajemství a lze je nazývat „povoláními" v přísném smyslu, a zde snad krize existuje. Nicméně slavení mše náleží k základní stavební jednotce církve. Proto není nalezení odpovídajících mužů, kteří by slavili eucharistii, záležitostí jednotlivců, kteří pocítí osobní volání, ale objektivní volbou církve, která hledá ty, kteří by nejvíce vyhovovali tomuto úkolu, osloví je a jmenuje. Tento pohled na kněžství znovu ožívá od II. vatikánského koncilu, ale bohužel ho nedokážeme přijmout do své praxe a ponecháváme místní církve bez kněží. Pokud je zde skupina křesťanů, pak je třeba se spolehnout, že Duch uschopnil jednoho z nich, aby předsedal eucharistii. Je úkolem církve nalézt takového člověka a zplnomocnit ho. Pokud tak nečiní, přetrvává falešná teologie služby, která redukuje kněžství na životní cestu analogickou k duchovnímu životu pro ty, kteří si ho zvolili. Také tím zanedbáváme uvědomování si jednoty církve plynoucí z Kristova příslibu Ducha a jeho vlastní přítomnosti tam, kde se schází i ta nejmenší církev. Jednoduše řečeno, v katolické eklesiologii je kněžská ,krize povolání` nemožná.

Přijímání versus sdílení na Kristově hostině

Před Druhým Vatikánem existovalo nejen praktické rozdělení mše a přijímání, ale i teologické rozlišení oběti a svátosti. Koncilu se podařilo opět spojit tyto rozštěpené části v teorii a do jisté míry i v praxi. Uchovávání Nejsvětější svátosti se začalo považovat ze odvozené od vlastního slavení (primárně kvůli nemocným a sekundárně pro osobní úctu). Vytratila se pobožnost požehnání a koncil vyjádřil touhu, aby se chléb posvěcoval při té mši, při které je rozdílen. Tomuto vývoji ovšem škodí úmyslně posvěcovat částky pro pozdější slavení, kdy „můžeš mít, kolik potřebuješ", pro bohoslužbu slova s přijímáním. Nevyhnutelně se tím obnovuje staré rozlišení mezi „přijímáním" a tajemstvím Kristova díla. Neplatíme tu vysokou cenu za to, že nedomýšlíme jasně kněžství?

Pastorační úpadek

Jednoduché pravidlo odhalující špatnou teologii je, že vede ke schvalování utrpení nebo k pastoračnímu úpadku. Vezměme v úvahu tuto situaci: pokud není dostatek kněží, biskupové musí nevyhnutelně koncentrovat lidské zdroje do centrálních oblastí. Pro malá, rozptýlená a izolovaná společenství je setkání k eucharistii jediným shromážděním a oslavou své identity. Tato společenství jsou nejvíce zasažena nemožností slavit eucharistii, a ironií osudu právě zde je eucharistie pro udržení života víry nejdůležitější. Od byrokracie jsou na takové jednání tato malá či vesnická společenství zvyklá, ale neměla by od církve očekávat něco lepšího?

Nevyhnutelně se děje, že se zde kněží jen zastaví, aby si odsloužili své, místo aby byli částí společenství (což je dnes hodně těžké). Stávají se z nich vnější experti, kteří se objeví, když mohou. Pokud dnes mnoho politiků znepokojuje image těch, kdo jsou daleko od lidí, které reprezentují, je nesmyslné, že plánujeme situaci, kdy návštěvy kněze na eucharistii se budou podobat návštěvám obvodního doktora. Potom totiž tyto služby, zamýšlející zachovat stávající formu kněžství, spíše kněžství podrývají.

[1] U nás vydala Směrnice Posvátné kongregace pro bohoslužbu pro Slavení neděle bez 35 kněze Matice cyrilometodějská v Olomouci v roce 1990.

[2] Volání po odstranění podmínky univerzitního vzdělání a vytvoření diecézních  kněžských učilišť je u nás poměrně časté i mezi běžnými katolíky.