Postoje k válkám v dějinách křesťanství

Předneseno na setkání praktického mezináboženského dialogu 12. 12. 1998, věnovanému tématu „Náboženství - zdroj válek nebo míru?" a pořádaného mezináboženskou skupinou Sdílení a Institutem ekumenických studií v Praze.

Dějiny vztahů mezi křesťanstvím a válkou jsou poznamenány zvláštním rozporem: i když všichni křesťané slovy vyznávají Toho, jejž ve víře nazýváme Knížetem míru, ve jménu Kristova jména byly současně vedeny i nesčetné „svaté války". . .

Vysvětlení tohoto rozporu je jednoduché a ohromující: za těmito válkami a vůbec všemi nelidskostmi církevních dějin nestojí Ježíš ani lidé věrní jeho evangeliu, ale - slovy Sebastiana Castelliona, patřícího k průkopníkům světové reformace 16. století i skutečně křesťanských vztahů mezi křesťany různých vyznání - zatvrzelá smělost lidí, odvažujících se „přisuzovat Kristu činy páchané z rozkazu a podnětu satanova".

V Novém zákoně (dále NZ) je skutečně násilí označováno za ďábelské, bez ohledu na to, zda se ho dopouštějí nepřátelé křesťanů anebo sami poblouznění křesťané (např. v L 9,55 Kristus jasně říká svým učedníků, navrhujícím zničení nevěřící samařské vesnice, že touha po záhubě nepřátel nevychází z ducha Božího, ale satanova). V Kázání na hoře - ale i na mnoha jiných místech evangelií - je také velmi důrazně vyjádřen ideál nenásilí (viz např. L 6,27).

Náboženská válka, válka „za Krista", je křesťanům v NZ jednoznačně zakázána. Synoptická evangelia uvádějí Ježíšovu odmítavou odpověď na otázku učedníků, zda jej ve chvíli, kdy je zatýkán, mají bránit mečem (např. Mt 26,52); v Janově evangeliu je nepopiratelný biblický fakt, že si Kristus nepřeje, aby se za něj bojovalo, vyjádřen třeba v Ježíšově rozhovoru s Pilátem (viz J 18,36).

O válce jako takové není v NZ řeč, a proto není výslovně zakázána ani povolena. Tradice prvotního křesťanství je nicméně vcelku jednoznačná. V prvních stoletích dějin církve žili křesťané ve víře, že jim Kristus zakázal válčit, zdráhali se nosit zbraň, byli přesvědčeni o zvrácenosti války a odmítali se jí účastnit bez ohledu na riziko postihu. Máme doloženy případy křesťanů, kteří se raději nechali popravit, než by zabíjeli ve válkách. Řada velkých církevních spisovatelů (Justin, Tatian, Tertullian) mluví o křesťanech a vojácích jako o rozdílných lidech a například Lactantius přímo píše, že „spravedlivý nemůže jíž nikdy do války".

Teprve po roce 313, kdy za římského císaře Konstantina poprvé dochází ke spojení církve se státem, byla křesťanská teologie postavena před nutnost hledání kompromisů mezi evangelním ideálem nenásilí a přikázáním lásky k bližním včetně nepřátel a reálnou politikou. Vzniká křesťanská válečná etika, která už nestaví radikálně otázku účasti křesťana ve válce, ale hovoří o oprávněnosti tzv. spravedlivé války. Zásady této spravedlivé války, které rozpracoval především sv. Augustin na přelomu 4. a 5. století, jsou tyto:

1) Válka smí být vyhlášena až po vyčerpání všech možností mírového řešení.

2) Válku smí vyhlásit jen nejvyšší státní autorita (např. král).

3) Smí tak učinit jen ze spravedlivého a závažného důvodu, např. kvůli znovudobytí vlastního území, uloupeného nepřítelem, odvrácení těžkého bezpráví, hrozícího státu apod. (válku vedenou jen za účelem rozšíření vlastního území Augustin naopak nazýval „velkou loupeží") a to jen za předpokladu, že tento závažný a spravedlivý důvod převyšuje všechna zla, která s sebou válka pravděpodobně přinese.

4) Válka musí být vedena patřičným způsobem, není přípustné svévolně zbavovat života „nepřátelské" civilisty.

5) Pokud nepřátelská strana přistoupí na spravedlivé ukončení války, je nutné válku okamžitě zastavit a poté bezpodmínečně dodržovat mírovou úmluvu, která byla s nepřítelem sjednána.

V církevním učení o spravedlivé válce se v podstatě jedná o pojetí, že válka může být za určitých krajních okolností menším zlem (jako jím byla např. v našem století válka proti Hitlerovi), nicméně v každém případě stále zůstává zlem. . . Tomuto z křesťanství vycházejícímu pojetí se ve středověku tzv. křesťanský Západ zpronevěřil, protože od obranných válek postupně přešel až k válkám útočným a dokonce k válkám vyhlašovaným a vedeným církví. Věrní mu ale naproti tomu zůstali východní křesťané.

Byzanc neznala myšlenku tzv. svaté války, války s Araby a později Turky, kteří vpadli na její území, brala jen jako nutné zlo (nutnou sebeobranu) a byzantská církev rozhodně odmítla dát těmto válkám náboženské posvěcení. Východní církev přísně zakazovala válčit kněžím a jen velmi nerada to trpěla laikům (kánon sv. Basila na tři roky zakazoval přístup k sv. přijímání „těm, kteří se ve válce dopustili zabití").

Odlišný postoj k válce, který se ve stejné době prosadil na Západě, již nebyl určován evangeliem, ale válečnickou morálkou germánských kmenů, které navenek přijaly křesťanství, ale vůbec přitom nezměnily své dosavadní agresivní, válečnické smýšlení. Ze zcela protichůdných prvků - z ideálu následovníka Kristova na straně jedné a ideálu germánského válečníka a světského rytíře na straně druhé - se zrodila paradoxní představa tzv. křesťanského rytíře, který svou zbožnost projevuje pobíjením domnělých nepřátel Kristových. Současně se objevuje zvrácená myšlenka „svaté války", vylučující v naprostém rozporu s Kristovým učením „nepřátele církve" z přikázání lásky k bližnímu.

K nejvýznamnějším válkám evropského středověku patří války na šíření křesťanství jako nové, univerzálně závazné státní ideologie (šlo v nich na prvním místě o šíření moci „křesťanských" panovníků, pro které byla tzv. christianizace vynikající záminkou k ovládnutí sousedních, pohanských území) a především (zpočátku obranné) války proti muslimům, vrcholící v letech 1095-1270 výbojnými křižáckými výpravami.

Tyto výpravy měly celou řadu příčin, z nichž je nutno uvést alespoň společenské (přírůstek obyvatelstva, potřeba nových lén), církevně-politické (touha papežů po sjednocení křesťanstva pod svým vedením a po světovládě) a psychologické (válečnická mentalita středověkých feudálů a všeobecné rozšíření předsudků a nenávisti vůči všem nekatolíkům, které se projevilo neustále se opakujícími křižáckými masakry bezbranných židů, muslimů i „kacířů"). Roku 1159 papež Hadrián IV. vyhlásil, že křižácké výpravy jsou vedeny za účelem „rozšíření území křesťanského lidu" a „pokoření pohanů a odpadlických národů a těch, kteří se vzpěčují katolické víře a nepřijímají křesťanské jho".

O tom, že příčinou válek křesťanů proti muslimům nebyly náboženské rozdíly, ale mocenské choutky, výmluvně svědčí i slova jednoho z průkopníků křižáckých válek, papeže Řehoře VII., který současně roku 1076 severoafrickému muslimskému emíru al-Násirovi psal o víře křesťanů a muslimů v jediného Boha, která je závazkem vzájemné lásky: „A tak my i vy jsme touto láskou zavázáni spíše sobě než jiným národům, neboť věříme a vyznáváme jednoho Boha, byť rozdílným způsobem, neboť Stvořitele lidského pokolení a Správce tohoto světa každodenně chválíme a uctíváme." O nemnoho let později křesťané za Řehořova nástupce Viktora III. tuto „lásku" demonstrovali válečnou výpravou do severní Afriky, která tuniského emíra částečným zničením jeho hlavního města přinutila k přísaze, že bude svou zemi napříště držet jako léno svatého Petra a platit do Říma tribut. . .

Nejjednodušší a nejjasnější vysvětlení příčin dobyvačných válečných tažení, která papežové často neváhali označovat za „svaté války", vyhlašované prý jejich ústy samotným Kristem, můžeme nalézt už v božím slově Starého zákona:

„Toto praví Hospodin proti prorokům, kteří svádějí můj lid: když mají svými zuby co kousat, mluví o pokoji; když pak jim někdo do úst nic nedá, vyhlašují proti němu svatou válku. . ." (Mi 3,5)

Jestliže se křesťanství a islám v době vzájemných „svatých válek" zvrhly v ideologie, obhajující jen vlastní mocenské nároky, totéž přirozeně platí také o katolictví a protestantismu doby „náboženských válek" 16. a 17. století; také v nich se pod rouškou víry řešily čistě mocenské spory (jako doklad toho, že např. třicetiletá válka byla pro státníky, kteří ji vedli, ryze politickou záležitostí, postačí uvést příklad spojenectví katolické Francie a protestantského Švédska). Náboženství se v této době dostalo zcela do područí politiky, otázka náboženského vyznání byla totožná se zájmy dynasticko-politickými. Vrchnost měla právo určovat vyznání poddaných, takže např. obyvatelé Falce od počátku reformace do začátku 18. století šestkrát změnili vrchnost, která jim vládla, a tedy museli také šestkrát změnit svou víru (je jasné, že z opravdového náboženství tehdy nezůstalo nic).

Největší tehdejší myslitelé křesťanské Evropy, ať katolíci nebo stoupenci reformace, si byli dobře vědomi toho, že zneužívání náboženství k vedení válek nemá se skutečným křesťanstvím nic společného; odsuzovali teology, kteří se nestyděli být „podněcovateli a hybnými silami toho, co Kristus tak velmi a tak hluboce nenáviděl" (Erasmus Rotterdamský), nazývali zápolení zbraněmi a rykem nejjistějším způsobem, jak docílit, aby právě nejlepší náboženství bylo „pro různé nejprázdnější vnějšnosti zavaleno jako osení mezi trním a křovím" (sv. Thomas More) a označovali „rozněcování válek, nenávisti, různic a hádek" za „dílo ďáblovo" (J. A. Komenský).

O návratu ke křesťanštějším církevním stanoviskům v otázkách války a míru můžeme hovořit u obou světových válek 20. století. Papežové se v obou případech ze všech sil snažili jejich vypuknutí zabránit a po ztroskotání svých snah alespoň neúnavně apelovali na uzavření spravedlivého míru a všemožně pomáhali všem, které válka či násilnické ideologie existenčně ohrožovaly. Také všichni skuteční křesťané se nedávali strhnout nepřátelstvím a nenávistí mezi proti sobě válčícími národy, ale podle příkladu milosrdného Samaritána, který v evangeliu nezištně pomohl zraněnému Židovi (tedy muži z nepřátelského národa a cizího náboženství), se snažili pomáhat trpícím na obou stranách fronty.

Po druhé světové válce křesťanství významně napomohlo k usmíření mezi válečnými nepřáteli, a to jak na Západě (zlomovou událostí ve vztazích mezi Francouzi a Němci se stala bohoslužba v Remeši roku 1962, při níž se k modlitbě za mír a smíření mezi svými národy spojili prezident de Gaulle a kancléř Adenauer), tak také na Východě (smíření mezi Němci a Rusy, Poláky a Čechy připravily mj. statečná výzva berlínského biskupa a pozdějšího mnichovského kardinála Julia Döpfnera z konce padesátých let a memorandum Německé evangelické církve z roku 1965).

Ve válečných konfliktech ve jménu křesťanství, odehrávajících se v posledních letech v bývalé Jugoslávii či Severním Irsku, hraje náboženství výlučně roli nálepky, označující příslušnost k jedné národnostní skupině, spojenou s nepřátelství vůči skupinám druhým. Např. při válce v Jugoslávii každá válčící skupina vyznávala svého vlastního boha, který jí měl zajistit vítězství nad nepřáteli (podobně jako za druhé světové války nacističtí vojáci válčili s opasky opatřenými nápisem „Gott mit uns" - bůh s námi), přičemž šlo o bohy, kteří neměli nic společného s jediným skutečným Bohem všech národů a celého světa, který nejenže nestaví lidi různých národů a vyznání proti sobě, ale naopak z nich dělá bratry a sestry (podle slov Franjo Komarici, biskupa z Banja Luky v nešťastné Bosně a Hercegovině, jsou si „lidé vyznávající jediného Boha navzájem bližší než nejbližší příbuzní").

Závěrem můžeme ještě jednou shrnout, že u všech tzv. náboženských válek od křižáckých výprav přes války ve jménu reformace a protireformace až po boje v bývalé Jugoslávii šlo o náboženstvím maskovaný konflikt mocenských a skupinových zájmů. Pro lidi se sklonem k násilí a agresivitě představuje náboženské odůvodnění válek vítané ospravedlnění jejich zvrácených sklonů, pro politické vůdce pak je ideálním prostředkem k mobilizaci mas.

Zločiny, spáchané v křižáckých výpravách a ve všech dalších válkách ve jménu křesťanství nejsou důkazem zvrácenosti křesťanství, ale důkazem zvrácenosti lidí, kteří se křesťanství zcela neprávem bezostyšně dovolávali. Skutečné křesťanství je náboženstvím míru a lásky k bližnímu; lidé, kteří opravdu naslouchají Kristu, touží po míru a pokoji.

Vztah náboženství a války snad nejlépe vyjadřují slova prohlášení ze setkání v Assisi roku 1994, v němž zástupci světových náboženství konstatují, že „Svatá válka neexistuje. Jedině mír je svatý!", ale i výroky dvou nejvýznamnějších církevních představitelů dneška:

„Každá náboženská válka je válkou proti náboženství." (pravoslavný ekumenický patriarcha Bartholomaios)

„Víra a mír jdou ruku v ruce. Vést válku ve jménu víry je očividný protimluv." (papež Jan Pavel II.)

Písemná forma příspěvku předneseného na setkání praktického mezináboženského dialogu 12. 12. 1998 věnovanému tématu „Náboženství - zdroj válek nebo míru?" pořádaného mezináboženskou skupinou Sdílení a Institutem ekumenických studií v Praze. Setkání se zúčastnili zástupci tří monoteistických náboženství - judaismu, křesťanství a islámu.

Příští setkání se bude konat v sobotu 13. 2. 1999 (o týden později, než bylo původně inzerováno) v 11 hod ve Vyšehradské 41, Praha 2, zvonek IES. Bude věnováno tématu „Vztah jednotlivec - rodina - národ v pohledu různých náboženství".