093 - březen 1999

Editorial

Jan Spousta

Kdyby oficiální církev věnovala získání ztracené důvěry takovou energii, jakou věnuje získání ztraceného majetku, možná by jí pak nakonec i ten majetek spadl do klína. Připouštím, že získat důvěru lidí je nesrovnatelně těžší, než přesvědčit ministra Dostála, aby zapomněl na katechetovu rákosku a vrátil nemovitosti řádům. Ale křesťané by měli vědět, že nehmotné věci jsou důležitější než ty hmotné. A měli by si často připomínat sarkasmus a pohrdání, které čiší z Ježíšových výroků o majetku. Samozřejmě za všechno nemohou jen církve. Zlovolní lidé rádi zneužijí situace: například i kdyby soudruzi z Haló novin nevypotili novou myšlenku už ani s kilem aspirinu, mohou se kdykoli opřít do touhy katolíků po majetku, a jejich p.t. čtenáři jim rádi zatleskají. S tím se ovšem musí počítat. Také komunisté se raději obírají třískou v oku bližního, aby nemuseli vyndavat trám z oka svého. Pro to všechno považuji za velice potřebné nové prohlášení iniciativy Kairos 98, které v tomto čísle přinášíme. Nehovoří o detailech, ale ukazuje směr, zásady, podle kterých by bylo dobré v této věci postupovat. Totiž zásady evangelia.

Náhodou či vyšším řízením vyšly skoro současně dvě historické knihy o té části podzemní církve za bývalého režimu, která se spojuje se jménem biskupa Felixe M. Davídka. A je dobře, že vznikly obě. Práce O. Lišky, podporovaná oficiálními církevními autoritami, naznačuje, že (přes některá pozitiva) přinesla Davídkova činnost hlavně problémy; práce P. Fialy a J. Hanuše, kteří naopak v „podzemí" sami žili, budí v čtenáři dojem, že (přes některé problémy) přinesl experiment Koinótés velmi pozitivní výsledky. Může si tedy každý vybrat podle svého. A zejména by tyto dva obrazy, negativ a pozitiv, měly vést k diskusi a vážení všech závěrů. I když se sám na základě vlastní zkušenosti jednoznačně přidávám k hodnocení, jaké přinášejí Fiala a Hanuš, připouštím, že celkový dojem je závislý na osobních zkušenostech hodnotícího, ale i na jeho na teologické pozici. Zjednodušeně řečeno jde o to, zda považujeme za důležitější udržet službu nebo udržet povinný celibát. Zda raději vykládáme kanonické právo evangeliem nebo evangelium kanonickým právem. Obě stanoviska mají své přívržence vybavené pádnými argumenty. - Přes tuto pochopitelnou subjektivitu celkového hodnocení bychom měli vyjasnit některé konkrétní rozpory a mýty. P. Hradilek ve svém osobním svědectví několik takových naznačuje. A do tohoto kontextu patří i článek J. Konzala o předsudcích v naší církvi.

V tomto čísle dále přinášíme dva příspěvky z mezináboženského dialogu konaného 12. prosince loňského roku na téma Náboženství - zdroj válek nebo míru? Autoři M. Abbas (Súdánec žijící trvale v ČR) a V. Machálek ukazují, že přes všechny historické hříchy jsou islám i křesťanství náboženství svou podstatou mírumilovná. Jejich nositelé by měli upřímně usilovat o mír vždy, když je to možné. Příspěvky bohužel neřeší palčivou otázku, co by se mělo dělat, aby se toto jednoznačné teoretické poznání přeneslo i do praxe například v Severním Irsku, bývalé Jugoslávii anebo Alžíru. Jen málo tradičních náboženství je vyloženě válkychtivých, a z velkých světových náboženství žádné. Přesto dějiny tak často vídaly věřící všech druhů se zbraněmi v rukou. Je pravda, že tito lidé často byli zneužiti a zmanipulováni mocichtivými vládci, světskými i duchovními. Proč se však tak snadno lidé dají zneužít i proti svému přesvědčení? Jak je možné, že to, co mělo být zdrojem míru, se stalo zdrojem tak mnoha válek? Nevím. Sám pro sebe to chápu jako apel: pečlivěji překládat do života etiku Horského kázání, odmítat „etiku" moci a majetku.