Svátostné společenství

Stanovisko Starokatolické církve ke směrnici připravené Římskokatolickou církví

Starokatolická církev v České republice se považuje společně s ostatními církvemi Utrechtské unie za partikulární církev v širokém společenství jedné svaté, všeobecné (katolické) apoštolské církve. S některými dílčími církvemi, například římskokatolickou, pravoslavnými a starými východními je navíc ve stejném proudu apoštolské posloupnosti a má stejné nebo velmi podobné pojetí svátostí a také kněžské služby v církvi.

Starokatoličtí biskupové a ostatní služebníci církve nepokládají sebe za ty, kdo zvou jiné ke stolu Páně. Zve nás všechny sám Ježíš Kristus, když říká: „Vezměte a jezte z toho všichni…, vezměte a pijte z něho všichni…“ (podle současné západní liturgie). Ačkoli si to nezasloužíme, považujeme se společně s ostatními křesťany za zvané k témuž stolu. Přejeme si, aby ti, kteří tento Stůl s námi sdílejí, věřili spolu s námi také tomu, že „kalich požehnání, za nějž děkujeme“ je „účastí na krvi Kristově“ a podobně „chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově“ (1 Kor 10, 16). Nechceme a podle jasně vyjádřené vůle Kristovy ani nesmíme klást nikomu žádné překážky nad tento základní rámec.

Z hlediska naší společné katolické víry nic nebrání plnému svátostnému společenství starokatolíků s naší sesterskou římskokatolickou církví. Takové svátostné communio je v konkrétních společenstvích obou našich partikulárních církví vděčně přijímanou samozřejmostí. Má zatím spíše ráz iniciativy jednotlivců a konkrétních společenství. Tyto iniciativy „zdola“ ukazují oběma našim církvím cestu. Starokatolická církev v ČR je připravena jednotu ve svátostném životě i oficiálně vyhlásit společně s římskokatolickou církví reprezentovanou Českou biskupskou konferencí.

Starokatolická církev vyslovuje politování, jakož i hluboký a základní nesouhlas s tím, že mezi církve uvedené v kapitole II., odstavce 1 – 3, nezahrnují římskokatolické církevní autority církev starokatolickou, jak je o tom řeč v poznámce 9. Jeví se nám nemístné uvádět jako důvod této diskriminační praxe to, že existuje „velká církevní a pastorální rozdílnost (místních) starokatolických církví.“ My zásadně odmítáme uniformitu v církvi a pokládáme každé místní společenství za kompetentní, aby rozhodovalo o pastoračních a jiných prioritách. Všechny církve Utrechtské unie sdílejí společnou víru. Je to víra nerozdělené církve prvního tisíciletí. Ze své rozdílnosti se radujeme, protože nás může vzájemně obohatit, nebo ji aspoň v sesterské trpělivosti snášíme.

Překvapuje nás, že odchody kněží z římskokatolické církve do služeb církví starokatolických označuje návrh směrnice jako konverze. Konvertovat v teologickém smyslu znamená obrátit se s vírou k Bohu skrze Ježíše Krista v Duchu svatém a vydat se na cestu následování. Starokatolíky mrzí případné odchody jejich kněží do jiných církví, ale přiznávají těmto svým bratřím plné právo rozhodnout se podle svědomí a nic nebrání v pokračování svátostného společenství i s nimi a s obcemi, ve kterých slouží. Změna dílčí církevní příslušnosti některých členů a služebníků církve nemůže být překážkou svátostného společenství.

Některé starokatolické církve rozhodly, že je možné kněžské svěcení žen a svěcení udělily, jiné ordinaci žen zásadně odmítají a další nechávají tuto otázku otevřenou. To nebrání všem, aby setrvaly v Utrechtské unii. Všechny zúčastněné církve vědí, že hledat správné řešení této sporné otázky je třeba v Písmu svatém a v tradici. Víme však také, že naše chápání Boží vůle podle těchto pramenů nikdy není definitivní a je vždy nedokonalé. Máme za to, že i tuto otázku je třeba řešit trpělivě a v dialogu. Odmítat společenství stolu Páně kvůli různé praxi pokládáme za ukvapené a neuctivé k sesterským církvím. Starokatolická církev v ČR neuděluje ordinaci ženám a nejednala o této otázce. Není pravdou to, co je uvedeno v návrhu směrnice v poznámce 9, že by kdy v kterékoli starokatolické církvi bylo uděleno ženě biskupské svěcení.

Nelze-li, jak je v návrhu výslovně uvedeno, zahrnout starokatolíky k okruhu projednávanému v kapitole II., lze usoudit, že jsou kladeny mezi „ostatní církve“ uváděné v kapitole III. O těchto církvích se tam mj. tvrdí, že „nemají apoštolskou posloupnost, a tedy podle katolického chápání ani platné některé svátosti.“ Nic z toho není pravdivé o starokatolických církvích. Apoštolská posloupnost ani platnost svátostí nebyly z římskokatolické strany, pokud je známo, nikdy zpochybněny.

Nesdílíme římskokatolické stanovisko, že by svátosti měly „udělovatele“. Svátosti jako liturgické úkony slaví vždy církev. Biskup, kněz nebo jáhen, výjimečně (u křtu) i jiná osoba slavení předsedá. Nicméně vítáme, že členové naší církve jsou zváni ke společenství ve svátostech alespoň v případech uvedených v odstavcích B 1 a 2. Naléhavě žádáme, aby varování před proselytismem nebylo pouze v poznámce 17 v citaci z jiného dokumentu, nýbrž aby bylo výslovně uvedeno ve vlastním textu směrnice. Potěšila by nás však z římskokatolické strany větší pohostinnost.

Starokatolická církev v ČR nestanoví omezující podmínky pro účast členů jiných církví, tedy ani římskokatolické ve svém svátostném slavení. Všem tlumočí neomezené Kristovo pozvání. Vítá všechny pokřtěné věřící jako milé sestry a bratry v Kristu a je vděčna za jejich přítomnost. Důsledně se varuje proselytismu. Ponechává svobodnému rozhodnutí každému, ve kterém partikulárním společenství se cítí doma.

Starokatolická církev vítá tuto konzultaci římskokatolické církve se sesterskými církvemi o její vnitrocírkevní směrnici. Pokládá to za další krůček k uzdravení vztahů mezi našimi dvěma společenstvími Kristovy církve.

V Praze dne 15. března 2001