Neviditelné ruce

Etika podnikání za státního socialismu byla poměrně prostá a kdekdo dokázal citovat i prakticky používat maximy jako „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“ nebo „kdo maže, ten jede“. Sebekriticky nutno připustit, že ani my křesťané jsme často rozlišování mezi „moje“ a „cizí“ nebrali smrtelně vážně tam, kde šlo o „všelidové vlastnictví“. Koneckonců není divu – dost možná to někdy byla cesta skutečné mravnosti: například kolik hodnotných věcí se tehdy mohlo zachovat před zkázou anebo smysluplně využít jen tím, že je někdo zahnívajícímu eráru odcizil! Na druhou stranu tato zkušenost samozřejmě není nejlepší průpravou do situace, v níž se od bývalých Robinů Hoodů očekává, že se přerodí v nové Henry Fordy či Billy Gatese.

Revoluční optimisté sice tuto zázračnou přeměnu očekávali od něžného pohlazení neviditelné ruky trhu, bohužel však nepočítali s neviditelnou rukou tuneláře. Etické, a nikoli technologické problémy jsou teď jednou z hlavních překážek našeho civilizačního postupu: moderní počítače lze dovézt poměrně snadno, zato důvěru investorů v naše firmy hůře. Žijeme zkrátka v zemi, která má méně průhlednou ekonomiku než Rumunsko a jejíž kulturu podnikání v cizině proslavila jména jako Viktor Kožený nebo Vladimír Železný.

Je proto dobré si věci v této oblasti ujasňovat a pokoušet se případně vlastním dílem přispět ke zlepšení etického klimatu v oblasti podnikání a práce. Text Martina Šályho, uvádějící toto číslo Getseman, k tomu poskytuje několik užitečných podnětů. Abychom dokázali i v podnikání pustit k dílu neviditelnou ruku boží.

Další dva příspěvky se týkají praxe interkomunia s římskokatolickou církví. Římskokatoličtí biskupové dali svým ekumenickým partnerům k úvaze návrh nových interních směrnic, týkajících se této ožehavé problematiky. Přijímání svátostí v římskokatolické církvi by podle nich v zásadě mělo být umožněno i nečlenům této církve, ale pouze za přísně stanovených podmínek, spíše jen výjimečně. Zdá se, že klíčovým slovem návrhu je „nemožnost“: teprve nemožnost přijmout svátost od duchovního vlastní církve uschopní nekatolíka ke katolickému mysteriu. Smyslem zjevně je nevydírat svým odmítáním lidi ve vážné duchovní nouzi, ale zároveň zabránit praxi „přátelské svátostné pohostinnosti“ jako projevu sounáležitosti mezi křesťany různých vyznání.

Mírný pokrok v mezích zákona nutno přivítat, neboť je to přece jen pořád pokrok. Realisticky ani nelze od české místní katolické církve očekávat postoje skutečně radikální – v katolicismu musejí nejdříve puknout ledy na Tibeře, a pak bude snad splavná i Vltava. Nicméně i zde lze očekávat alespoň další krůčky, když ne už skoky. Ukazuje to příklad vztahů k sesterské starokatolické církvi, jak je osvětluje její stanovisko otištěné za ukázkou návrhu římskokatolické směrnice.

Johna Henryho Newmana, jehož výročí si letos připomínáme, dovedla životní pouť až k papežskému Římu. Přes svou proselytskou horlivost však tento velký polemik neodkázal budoucnosti ducha sváru, ale mnohem spíše přispěl k pozvolnému sblížení církví. „Konverze“ ve stylu 19. století již nejsou aktuální – ale dodnes žije statečnost a noblesa muže, který stál uprostřed mezi zákopy evangelikálů a „katolikálů“ a ve jménu pravdy snášel palbu z obou stran.