Jste zde

Ekumenický dialog

autor: 

Jezuité v německy mluvicích zemích hodlají v letošním roce soustředit své úsilí na ekumenismus a dialog mezi náboženstvími. Rakouský provinciál jesuitského řádu P. Alois Riedlsperger představil počátkem února na tiskové konferenci ve Vídni iniciativy řádu zaměřené na podporu sbližování mezi náboženstvími a kulturami. Ve vídeňském domě kardinála Königa se pod záštitou rakouského ministerstva zahraničí uskuteční kurz věnovaný světovým náboženstvím. Tento kurz si klade za cíl šířit ekumenickou osvětu mezi odborníky různých profesí – školství a vzdělávání, pastorační péče, sociální sféra, média. Zároveň proběhne též smíšený křesťansko-muslimský seminář o otázkách přípravy na manželství.

Světící biskup vídeňský Helmut Krätzl, člen rakouské biskupské konference a referent pro náboženský dialog, označil sbližování se s jinými náboženstvími za „prvořadý úkol dneška“. Už 2. vatikánský koncil upozornil na nutnost věnovat těmto vztahů zvýšenou pozornost vzhledem ke stále těsnějšímu sepjetí lidstva. Dnes stojí Evropa „prakticky nepřipravena“ před otázkou pokojného soužití s příslušníky jiných náboženství, a to především s muslimy. Zároveň dochází ke všeobecnému nárůstu zájmu o východní náboženství. Jedni v této skutečnosti spatřují hrozbu „křesťanskému západu“, pro druhé je to zase důvod k domněnce, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná a že k „pravému náboženství“ lze syntézou těch existujících. „K tomu, aby bylo možno vést plodný dialog s jinými náboženstvími, je nejprve potřeba vycházet z vlastní pevné křesťanské pozice,“ říká biskup Krätzl. Podle něj pramení strach ze střetávání se s jinými náboženstvími a kulturami, tak jej dnes můžeme v Evropě pozorovat, především z vlastní nejistoty.

Respekt bez relativismu

K dialogu s jinými náboženstvími musíme přistupovat s respektem a s uznáním, že v nich lze rovněž nalézt pravdy a náboženské zkušenosti, ze kterých se sami můžeme poučit. Až doposud vychází křesťanská teologie ve své tradici především z řecké filozofie. Dialog s náboženstvími a kulturami Asie a Afriky by tak mohl výrazně příspět k obohacení křesťanství o nové myšlenkové proudy. To ovšem podle biskupa Krätzla působí určité starosti Vatikánu, který se obává o jednotu víry. V církvi často diskutovaný dokument „Dominus Jesus“ se právem obrací proti snahám o relativizaci Krista a jeho stavění na stejnou úroveň se zakladately ostatních náboženství. Křesťanské církve musí i přes popularitu těchto relativizujích názorových proudů společně usilovat o to, aby víra v Krista zůstala neporušena. Musí tedy existovat určité hranice, ale zároveň nesmí být přehlíženy mnohé plody, které může náboženský dialog přinést. V Rakousku stojí podle biskupa Krätzla dialog s jinými náboženstvími teprve na počátku. Ve vztahu k židovství bude nutné vyrovnat se s těžkým břemenem minulosti, než bude vůbec možno zahájit diskusi o teologických otázkách. Teologický dialog s islámem se zdá ještě komplikovanější. Zde by bylo možno začít zaujímáním společných stanovisek k různým společenským otázkám.

Jiná náboženství napomáhají vlastní víře

Jesuita Luis Gutheinz, rodák z Tyrolska působící jako misionář v Číně, připomíná fakt, že první věc, o niž jesuité od počátku svého misijního díla v Asii usilovali, bylo navázání kontaktů s tamějšími náboženstvími. Dnes už existuje spolupráce v mnoha oblastech, vědeckou činností počínaje a sociálními programy konče. Jesuité se zúčastňují meditačních cvičení v buddhistických klášterech. Mnoho řádových misionářů se též uplatňuje při duchovní správě farností, kde je zapotřebí nějakým způsobem vést každodenní náboženský dialog, např. při pastoraci smíšených manželství. Zároveň je ale ze všech těchto snah patrné, že křesťanství na straně jedné a východní náboženství na straně druhé zaujímají výrazně odlišný pohled na svět. Gutheinz zmiňuje např. rozdílný přístup v oblasti rodinných vztahů, příbuzenských svazků, vztahu k přírodě, k životu jako celku i k lidské individualitě. Vést plodný dialog v tak různorodém prostředí vyžaduje mnohdy notnou dávku intelektuálního úsilí. V této souvislosti obhajuje Gutheinz belgicko-indického teologa P. Jacquese Dupuise, rovněž jesuity, který byl za své názory na vztah křesťanství a jiných náboženství v roce 1998 kritizován vatikánskou kongregací pro jednotu víry. Vatikán v dokumentu Dominus Iesus zastává model, podle nějž mají jiná náboženství „docházet naplnění v Ježíši“. Dupuis hájí svůj „doplňkový model“: Ježíš Kristus byl jednou provždy zvěstován a jiná náboženství mohou pomoci učinit tuto zvěst srozumitelnější. V každém případě ale stojí Dupuis před množstvím problémů, jejichž řešení „může trvat celá staletí.“

Dialog mnoha způsoby

Jak podotkl P. Riedlsperger, nasazení jesuitského řádu v oblasti mezináboženského dialogu je ve shodě s poselstvím papeže Jana Pavla II., jenž v dialogu mezi církvemi a náboženstvími spatřuje prioritu apoštolského stolce pro třetí tisíciletí. Sbližování může probíhat mnoha způsoby: otevřené, přátelské soužití, v němž lidé společně sdílejí radosti i bolesti, společná odpovědnost křesťanů a nekřesťanů za vývoj lidstva a jeho směřování ke svobodě, sdílení náboženské zkušenosti či výměna odborníků v oblasti teologie. Přitom je nutné, aby aktivity zaměřené na porozumění mezi církvemi vždy vycházely z obou stran. Fanatismus, radikalismus a partikulární zájmy mohou náboženský dialog těžce poškodit. Ještě i dnes jsou patrné škody, které napáchal kolonialismus se svou panovačnou povýšeností a despektem ve vztahu k ostatním náboženstvím. „Snaha o hlubší sblížení mezi náboženstvími je velmi důležitá pro pokojnou společnou budoucnost lidstva,“ říká P. Riedlsperger.