Jste zde

Daniel Herman ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů

Daniel Herman byl vysvěcen na kněze těsně před pádem komunistického režimu. Brzy poté si ho českobudějovický biskup Miloslav Vlk vybral za sekretáře. Hermanovi se podařilo (i díky svým rodičům novinářům) vytvořit Vlkovi dobrý mediální obraz, což spolu s příslušností ke vlivné církevně-mocenské skupině pomohlo ke jmenování pražským arcibiskupem. Inteligentní Herman dokázal Vlkovi pomoci nahoru.

Mezitím se Herman stal mluvčím České biskupské konference. Dlužno říci, že dobrým. Dokázal přesvědčivě obhajovat i velmi problematická stanoviska, která z konference a zejména z úst některých biskupů vzešla. Několikrát jsem si všiml metody, kterou používal, když dostal nepříjemný dotaz: 1. Dal tázajícímu za pravdu, 2. Poukázal na jiný (vůbec nesouvisející) případ, který biskupové uspokojivě vyřešili, 3. Vyjádřil přesvědčení, že podobně tomu bude i s kausou, na kterou se tazatel ptal.

Asi před pěti lety post mluvčího opustil. Jako důvod uvedl jednak neplnění závazku celibátu, jednak „jiné důvody". Je sympatické, že se Herman ke své partnerce přiznal. Ke věrohodnosti církve přispěl víc než řada jeho kolegů, kteří v celibátu rovněž nežijí, ale tají to, a tak jsou vikáři, kanovníky atd. Domnívám se, že rozhodujícím motivem k opuštění práce v církevních strukturách nebyl u Hermana celibát, ale „jiné důvody". Rozpoznal, že další postup (např. jmenování biskupem) není reálný. Možná ale poslední kapkou byl tzv. Plenární sněm katolické církve (1997-2005). Výsledky sněmu byly sice předvídatelné, ale opovrhování výsledky laické sněmovní práce většinou biskupů mohla být i pro Hermana (jako i pro mnohé jiné) příliš silná káva. Dovedu si představit, že dále už nemohl tuto instituci hájit. Není tak špatný - tvrdí o něm spolužáci ze semináře. Církev neopustil, křesťanem zůstává. Dovoluji si dodat, že ani neopustil kněžskou službu, neboť se jí prakticky nikdy plně nevěnoval...

Po hledání uplatnění na dvou ministerstvech Herman zakotvil jako šéf kanceláře prof. Švejnara, což považuji za projev dobrého vkusu. Úspěch v konkurzu na ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů odborníci neočekávali. Rada ústavu však zřejmě nepostupuje podle jednoznačných kritérií. Pak by nemohla propustit Pavla Žáčka a jmenovat Jiřího Pernese. Zřejmě dá více na bezprostřední dojem z kandidátů. V této kategorii je Herman silný - má talent, je k tomu vyškolen, a je tedy těžko porazitelný.

Budoucnost ústavu pod jeho vedením nemusí být špatná. Daniel Herman nebude osobností formátu Joachima Gaucka ani Jána Langoše. Ale může se mu podařit zklidnit situaci uvnitř ústavu i získat jeho respekt navenek. Jeho první personální výměny příliš šťastné nejsou, ale může prohlédnout a napravit je. Těžko může ovlivnit fakta uložená v archívech, ale může podstatnou měrou ovlivnit jejich interpretaci. Uvidíme, s jakou objektivitou bude ústav předkládat kauzy, které jsou řediteli známé z dřívějška - např. kolaborace církví s komunistickým režimem (např. spolupráce ostravsko-opavského biskupa s StB ještě na podzim 1989).