Stalo se v poslední době jistou módou snižovat ekumenické hnutí, stěžovat si na nedostatečný pokrok, ukazovat na překážky blokující diskusi o naléhavých otázkách, která měla podle našich představ postupovat mnohem rychleji. Někteří se dokonce ptají, zda dialog mezi církvemi jako takový má smysl, a představují si jakési dočasné moratorium, kdy bychom se v očekávání lepších dnů mezitím zabývali aktuálnějšími problémy, například dialogem mezináboženským.
Je pochopitelné, že nadšení v jednotlivých církvích a komunitách křesťanů dnes již není stejné jako bezprostředně po druhém vatikánském koncilu, kdy se dlouhodobé úsilí průkopníků dostalo jako celek do povědomí křesťanů, a každý se cítil pozván k účasti na objevování, setkávání se a sdílení mezi sestrami a bratry v Kristu, tak dlouho oddělenými a odcizenými, nyní o to více okouzlenými z nově nabytého přátelství. Ekumenické hnutí skutečně ztratilo schopnost oslovit širší křesťanské prostředí, ale neplatí to v současnosti, přinejmenším ve světě západního křesťanství, pro všechny oblasti aktivity našich církví, které se vyrovnávají s masivní sekularizací moderní a postmoderní společnosti a bolestně zakoušejí úbytek životní síly a možností činnosti?
V tomto smyslu by se snad dalo říci, že krize ekumenismu - jedná-li se skutečně o krizi - je jen jedním z projevů celkového ochuzení církví, a zdá se nám o to citelnější, že představuje vlastně výslednici mnoha nahromaděných slabostí. Přimlouval bych se proto za to, abychom dnešní potíže ekumenismu nezveličovali - nejsou totiž ničím jiným než jednou z mnoha stran krize, která zasáhla nejen církve, ale samu víru, stále se vzdalující zájmům současného člověka, to vše v kontextu globalizace, která stírá regionální rozdíly existující v této oblasti.
Zní to možná překvapivě, ale ekumenické hnutí se v jistém smyslu stalo obětí vlastního úspěchu. Navzdory obecnému přesvědčení již dosažené výsledky jsou natolik významné, že vlastně dalece překonaly to, co tvořilo po dlouhou dobu, a ještě docela nedávno, samo jádro „ekumenismu" v nejširším smyslu - totiž osobní, neformální setkání, „rozbíjení ledů" a vzájemné objevování, poznávání a sbližování po staletích nezájmu a zapomnění či dokonce zášti a nepřátelství. Tento ekumenismus prostého setkávání, dobrovolný a nezištný, byl natolik úspěšný, že se mezitím stal čímsi samozřejmým. Již není třeba poněkud úředním či konvenčním způsobem iniciovat vzájemná setkání.
Křesťané odlišných vyznání již nečekají na pokyn ze strany svých duchovních pastýřů či na výjimečné příležitosti, aby navazovali pevné osobní vztahy, tak jak je přináší běžné soužití ve společnosti, sousedství, spolupráce v zaměstnání nebo různých spolcích a sdruženích, a samozřejmě i mezikonfesijní manželské svazky, dnes mnohem jednodušší než v minulosti. Křesťané se dobře naučili uznávat se navzájem a nečiní jim žádné potíže vzájemně se setkávat, kdykoli jim k tomu život poskytne příležitost. Mnohé z bariér padly samy od sebe, bezpochyby také díky přispění ekumenického hnutí, ale stejně tak v důsledku vývoje celé společnosti. V pluralistické a k náboženství značně lhostejné společnosti samotná příslušnost ke křesťanství, byť během dějin rozdělenému, poskytuje pro mnoho věřících pevnou základnu a zdroj jistoty a stálý podnět k navazování přátelských vztahů. V nich se spojuje vřelost v osobní, lidské stránce a jistý respekt vzhledem k odlišnostem daným jiným konfesním prostředím.
Ačkoli se dosažený pokrok těm, kteří skutečně trpí rozdělením křesťanů, může zdát nedostatečný a neuspokojivý, ve skutečnosti platí, že dialog mezi církvemi dnes vstoupil do fáze v pravém slova smyslu teologické. Ke slovu přicházejí odborníci a zabývají se otázkami natolik komplikovanými, že by zbavily odvahy prosté lidi dobré vůle, kdyby byli náhle před podobné záležitosti postaveni. Ekumenický dialog se stává stále více věcí specialistů, zapojených do společného hledání teologických formulací, které by mohly snížit napětí plynoucí z rozdělení a zároveň by neubíraly z bohatství daného rozmanitostí jednotlivých tradic. Přiznejme si, že pro velkou většinu křesťanů, dokonce i těch vzdělaných, jsou takové diskuse dokonale temné a neprostupné, a může se jim zdát, že dialog se zadrhl, třebaže ve skutečnosti postupuje, byť pomalejším tempem než dříve. Díky úsilí předcházejících generací je totiž dnes možné a dokonce nutné věnovat se obtížným a složitým otázkám, na které se dříve nedostávalo.
Naléhavou se stává otázka, jak dosáhnout toho, aby výsledky práce specialistů nalezly konkrétní výraz v životě církví, i kdyby to měla být jen symbolická rovina, například v podobě slavnostních shromáždění, při jejichž příležitosti jsou vydávány texty dosvědčující dosaženou shodu, třeba jen v omezeném rozsahu. Skutečným problémem není ekumenický dialog jako takový - ten pokračuje svým stálým tempem, a zkušenost nás naučila obezřetnosti před uspěchanými projevy shody, které nemohou přinést užitek, protože nezasáhnou a neosloví větší množství křesťanů jednotlivých církví. Co je naléhavě potřeba, je skloubit práci teologů, která je o to více reálná, oč méně pozornosti vzbuzuje, a dokáže dosáhnout skutečné hloubky, se samotným životem církví, v jejichž jménu a pro jejichž prospěch se toto náročné hledání odehrává. Církví, jež jsou dnes oslabené a jsou nuceny válčit na stále více frontách.
Ekumenické hnutí se dnes také musí vyrovnávat s konkurencí v podobě mezináboženského dialogu, i když by se vlastně mělo jednat o dva směry navzájem se podporující. Pokud totiž křesťané nejsou schopni přijímat různost v prožívání téže náboženské příslušnosti, jen těžko by mohli kohokoli přesvědčit o tom, že jsou schopni dialogu s jinými náboženstvími a duchovními tradicemi. A naopak, ekumenický dialog křesťanů mezi sebou by jen těžko unikl jisté zahleděnosti do sebe sama, kdyby nebyl stále konfrontován s realitou okolního světa, především s mnohostí odpovědí na základní otázky po smyslu života, postoji vůči smrti, budoucnosti světa a lidstva, poskytované učením a praxí ostatních náboženství. Je tedy jasné, že ekumenický a mezináboženský dialog se od sebe nedají oddělovat. Již daleko méně jasné je to, co z těchto dvou naléhavých úkolů je na daném místě a s danými prostředky prioritou. Zdá se, že z mnoha důvodů je aktuálnější dialog mezi světovými náboženstvími, jejichž vzájemné vztahy v obrovské míře ovlivňují mezinárodní situaci a vztahy mezi národy a státy. Na mnoha místech světa mír ve společnosti do velké míře závisí na kvalitě poměru mezi náboženskými skupinami - což už díkybohu není případ vztahů mezi jednotlivými křesťanskými konfesemi.
Kulturní a sociální danosti, jež s sebou nese fenomén globalizace, mají za následek upření pozornosti na velké rozdíly a otázky, například vztah mezi „abrahámovskými" náboženstvími vzešlými z prostoru Středomoří a Blízkého východu (židovství, křesťanství, islám) na jedné straně a velkými duchovními tradicemi Asie (hinduismus, buddhismus) na straně druhé. V jejich stínu zůstávají méně výrazné rozdíly, jako například mezi jednotlivými proudy v křesťanství. Tato pozornost upřená k neznámému, či dokonce fascinace cizím a exotickým, je podporována snadností komunikace v dnešní „globální vesnici", a posilována stejně tak informačními technologiemi jako přesuny samotného obyvatelstva, ať již mají charakter turistiky, přesunu z důvodů ekonomických nebo migrace v pravém slova smyslu. Ať již jsou způsoby kontaktu s „cizím" jakékoli, cizí a exotické je dnes prostě v módě, a poskytuje jakési vytržení ze zajetí vlastního místa a tradice. Dokonce i pojem „spiritualita" jako takový se dnes spojuje s únikem z okovů každodenní skutečnosti, spíše než s proměnou uskutečňovanou v samém srdci konkrétního života s jeho sociálními, kulturními a náboženskými danostmi.
Zajisté, nemůžeme než s radostí přivítat živý zájem, který obyvatelé staré Evropy, ať již vědomě či nevědomě formovaní křesťanskými představami a tradicemi, projevují tváří v tvář náboženským směrům Dálného Východu. Takové vykročení ze soustředění na sebe sama svědčí o reálné možnosti přijímat druhé s vědomím, že sama rozdílnost může být vnímána jako něco pozitivního, jako zdroj obohacení. Na druhé straně snad je možné si postesknout nad tím, že tato záliba v jinakosti, typická pro postmoderní společnost, více zvědavou na vše nové než toužící po jednotě, přispívá k poklesu zájmu o ekumenické hnutí. To je považované často za pouhou hru jemných variant v rámci celku, který je nakonec mnohem homogennější, než by tomu nasvědčovaly oficiální projevy představitelů jednotlivých konfesních společenství. Obtíž přitáhnout pozornost k rozdílům vnímaným jako jemné a nepodstatné je o to obtížnější, jedná-li se o vztahy mezi církvemi vzešlými z téhož historického základu, vycházejícími z téhož kulturního dědictví, a prožívajícími své spory v rámci jednoho regionu. A tak evropský protestantismus a západní latinský katolicismus, navzdory oboustrannému úsilí vysvětlit a napravit (někdy však bohužel i prohloubit) příčiny a motivy rozdělení, jsou pro mnoho obyvatel západní Evropy natolik blízké, že prostě postrádají ono kouzlo neznámého, jež je základem živého zájmu o druhého.
Takové vytržení z vlastního prostředí je o to snadnější, když zakořeněnost v určité kultuře a historický vývoj zapříčinily hluboké a podstatné rozdíly. Pro křesťany evropského Západu v sobě tradice východních pravoslavných církví mají velkou přitažlivost, vycházející z jisté jinakosti a exotičnosti, projevující se v umění a liturgii. Tato přitažlivá síla přitom nemusí být nutně spojena se zároveň probíhajícím seriózním studiem spirituálního a teologického bohatství východních církví. Podobně je tomu v případě nových církví, které přinášejí novou tvář a podobu, spojenou často s jinými kulturními tradicemi, než je tomu u „starých" církví Evropy. Dá se říci, že ekumenismus trpí tím, že jednotlivé oddělené církve nejsou navzdory všem vzájemným odlišnostem schopny nabídnout takový typ „cizosti", který by byl schopen upoutat pozornost a zájem veřejnosti, zvyklé na širokou a pestrou škálu kultur a náboženství, nebo jinak řečeno - více prahnoucí po exotice než po žitém dialogu. I tady ale platí, že překážky, s nimiž se ekumenické hnutí musí vyrovnávat, lze také chápat z té lepší stránky: v éře globalizace médií a kulturní turistiky má možná dialog mezi církvemi úspěch o to menší, oč větší je reálná blízkost, kterou církve a křesťané ukazují těm „venku".
Nabízejí se tedy otázky. Máme se smířit s tímto jistým upozaděním ekumenického hnutí, které je redukováno na souhrn více či méně důvěrných setkání, jakýchsi expertních klubů, které projednávají specializované otázky, bez reálného dopadu na život věřících či na svět médií, pro něž je vždy přitažlivější široký horizont globalizace než dění chápané jako „pouze" regionální? Máme přijmout jako dané, že křesťanské konfese jsou dnes zapojeny do úsilí upevňovat vlastní kolektivní identitu, ať již definovanou nábožensky či jinak, v jisté protiváze globalizace, chápané jako ztráta specifických hodnot, národních a etnických, kulturních či spirituálních? Máme se přizpůsobit obecně přijímanému pohledu a uznat, že naléhavost mezináboženského dialogu si vyžaduje jisté „ekumenické moratorium", čekání na klidnější dobu, v níž by církve měly lepší podmínky k řešení svých vlastních otázek a rozporů?
Podle mého názoru si všechny tyto otázky zaslouží rozhodnou odpověď - ne. Začněme s onou tendencí k jistému „stažení se do sebe", ať již etnické či kulturní. Zamyslíme-li se skutečně do hloubky nad našimi dějinami, například nad nedávným osvobozením církví a národů dlouho odsouzených k mlčení a snažících se znovu nabýt samostatnosti a možnosti rozvíjet bez omezení svou identitu, jakýkoli „útěk k sobě" se ukazuje jako neslučitelný se samým základem křesťanství, jež přirozeně a nutně přesahuje všechna rozdělení, podle principu univerzality vyjádřeného apoštolem Pavlem: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou." (Ga 3, 27-28)
Z tohoto důvodu není možné nijak omluvit prodlevu či dokonce zastavení v ekumenickém hnutí. Ať již jsou důvody jakkoli ušlechtilé, inspirované nepopiratelnou lidskou moudrostí, neměly by nikdy převážit absolutní imperativ daný samotným Pánem Ježíšem, jak je vyjádřen v modlitbě za učedníky, jíž vrcholí Janovo evangelium, a sjež má váhu skutečného testamentu, poslední vůle. V pohledu čtvrtého evangelia Ježíšův odkaz učedníkům, jeho poslední vůle, v sobě spojuje tři navzájem neoddělitelné důrazy: poznání božského mystéria, zjevené skrze vzájemné společenství Otce a Syna; jednotu učedníků, nejenom jako příklad, ale v plném a živém spojení s nekonečnou láskou Otce a Syna; a konečně zvěstování a dosvědčování tohoto mystéria lásky celému lidstvu, dosvědčování o to důvěryhodnější, když je zviditelněno také jednotou mezi učedníky.
Ekumenismus jako naléhavý úkol není proto ani plodem strategie s cílem naklonit si veřejné mínění dnešní sekularizované Evropy, ani metodou jak si získat moderního člověka strádajícího nedostatkem spirituality. Před jakoukoli takovou kalkulací, třeba by i sloužila dobré věci, je ekumenické hnutí přímým odkazem Pána Ježíše Krista, který učinil v předvečer své velikonoční oběti. Jako takové zavazuje všechny křesťany všech církví. Jedná se o dvě navzájem spojená dění, na jedné straně oslavu bez naší zásluhy darované milosti, božské lásky, jak se projevuje v životě Trojice, a zároveň o dosvědčování této božské lásky před všemi lidmi, bez jakéhokoli rozlišování mezi nimi a s jediným cílem, totiž přivést je k tomu, aby i oni žili touto láskou. Ekumenické hnutí není politický projekt, který by měl za cíl zlepšit vzájemné vztahy mezi oddělenými církvemi či ještě spíše jejich vztahy k dnešnímu světu, poznamenanému sekularizací a náboženským pluralismem, ale prostě a jednoduše odpověď na Kristovu výzvu a příkaz. Z perspektivy samotného Krista, podle svědectví čtvrtého evangelia a se vší vážností poslední, slavnostní modlitby adresované Otci, není ekumenické hnutí ničím jiným než nezbytnou podmínkou pro uskutečňování dvojího povolání křesťana, být svědkem Boha lásky a rozhlašovat jej až do posledních konců země.
Dovedeno ke svému vlastnímu christologickému a trojičnímu zdroji, mystickému a biblickému, ekumenické hnutí si plně zaslouží adjektivum „spirituální", a to ne ve významu neviditelné skutečnosti, vzdálené od vší konkrétní realizace, ale v tom smyslu, že se jedná o komunio se samým bytím trojjediného Boha, zjeveným skrze vtělení Syna a jím uvedeným ve známost všem lidem. Ekumenické hnutí se účastní na Tajemství, v plném teologickém významu slova: ačkoli se týká člověka a předpokládá jeho aktivní spoluúčast, je to především Boží dar, poznání milosti, díky níž nám Bůh umožnil podílet se na své lásce, a to jednak v sobě samém skrze společenství Otce a Syna, jednak mimo sebe sama prostřednictvím misijního působení mezi lidmi. Proto by bylo mylné, ne-li dokonce rouhavé, snižovat ekumenické hnutí pouze na jeho konkrétní výsledky (společné deklarace, shody v jednotlivých věroučných otázkách, vzájemná gesta pokoje a usmíření). Jde totiž o tajemství, či jinak řečeno o pomalou cestu lidstva k plnosti božské jednoty. Jejím znamením, bez něhož se nelze obejít, jsou církve usilující o jednotu, tato jednota však zároveň kruh křesťanských církví překračuje, vždyť v Božím plánu není nic menšího než celek lidského rodu, zasazený do jednoty universa.
Jako každé tajemství, ekumenické hnutí má svou tvář neviditelnou, již je schopen zachytit jen Bůh sám, a tvář viditelnou, svěřenou odpovědnosti jednotlivých církví a povolanou k tomu vyjadřovat se nejen v rovině právní a instituční, ale, a snad především, v rovině symbolické. Jak již bylo řečeno, právě tato symbolická úroveň je dnes obzvláště ohrožena a potýká se s nesnázemi, tak jak se z myslí křesťanů vytrácí vědomí mystická dimenze jednoty, která je bezpochyby hlubší a podstatnější než všechny naše ekumenické počiny a aktivity. To nic nemění na tom, že tyto jsou nezbytné, a dokonce i negativní zkušenosti, zablokování dialogu či slepé uličky, mohou pomoci v cestě vpřed, vezmeme-li si z nich náležité poučení.
To, že dnes mluvíme o spirituálním, duchovním ekumenismu, není pouze odkazem k místní lyonské tradici, na jejímž počátku stál abbé Paul Couturier, a nejvíce ji posunula vpřed zapálenost a metodičnost komunity z Dombes, ale je to především proto, že se tím vyjadřuje sama povaha ekumenického hnutí. Není to totiž jen lidské dílo, závislé zcela na našem počínání, a proto tak zásadně ovlivnitelné našimi selháními a zradami, ale dílo samotného Boha, uskutečňované v nás a skrze nás, a to za předpokladu, že poskytneme sami sebe jako prostředky vhodné a ochotné k tomuto božskému dílu, jež je čirou milostí a zároveň svěřeno našemu jednání. Jednota křesťanů a ekumenické hnutí, jež je nástrojem k jejímu dosažení, jsou spojené s obrácením, vyzývají ke skutečné zkoušce svědomí, stejně tak každého z nás jako těch institucí a organizací, jimž se pokoušíme sloužit, a ovšem i našich církví. A to na všech úrovních jejich hierarchie včetně těch nejvyšších. Jim bychom neměli připisovat veškeré obtíže, s nimiž se naše úsilí setkává, ani očekávat, že ony samy budou schopny zastat úkol svěřený Božímu lidu v jeho celku.
Ekumenismus je tedy především spojen s vírou, jinak řečeno se schopností být otevřený k přijetí Božího daru, který je nyní přítomen částečně a v budoucnosti se naplní bezezbytku. To předpokládá, že každý křesťan, každá církev taková, jaká skutečně je, podstoupí úkol obrácení, návratu k sobě samé - podle významu řeckého slova metanoia - a v sobě samé, ve své tradici nalezne ty vpravdě evangelijní vlastnosti. Ty pak jako takové budou moci rozpoznat i druzí, pokud ovšem budou sdělovány jako vstřícné, otevřené poselství, bez výlučnosti a křečovitosti.
Připomíná to dávný symbol kola s paprsky na obvodu: každá z konfesních tradic jakoby zaujímá místo po obvodu tohoto kruhu, a Kristus, jediný pán všech církví, je jeho středem. Každý z bodů po obvodu kruhu se může přiblížit k jeho středu jen tak, že vyšle paprsek, který směřuje ke středu kruhu. Když takto každá tradice, každá církev vyšle svůj paprsek ke středu kruhu, zjistí možná s překvapením, že se tím dostává také stále blíž k paprskům ostatních. A tak se dá také říci, že skutečné setkávání bodů na obvodu kruhu (jednotlivých, od sebe oddělených tradic) se děje nikoli jejich vzájemnými kompromisy a přibližováním po povrchu, ale tím, že se společně vydají na cestu obrácení, do pohybu k jejich společnému středu, ke Kristu a pravdě evangelia, a budou tak zároveň věrné i samy sobě, svému nejvlastnějšímu určení.
Takové obrácení, metanoia, církví předpokládá u každé z nich vysokou vnímavost k podnětům vycházejícím z jiných tradic, ať již se to děje přímo ve formě upřímného a poctivě vedeného dialogu, nebo nepřímo pouhým uvědomováním si vzájemných rozdílností, které ovlivňují způsob prožívání věrnosti evangeliu, tak jak každá z církví má svůj vlastní a specifický. Bylo by něčím podivným a nesprávným, kdyby se jakákoli z církví stavěla zcela nevšímavě k základním otázkám a problémům, s nimiž se vyrovnávají jiné církve, nebo kdyby si na základě vlastní tradice osobovala právo soudit zvnějšku druhé. Zdravé ekumenické vztahy, jak nás poučuje výše načrtnutý obrázek kola s paprsky, znamenají tolik, že když se jedna z církví ocitne tváří v tvář změnám probíhajícím v církvi jiné, měla by se nejprve ptát sama sebe, co v této konkrétní situaci a vývoji druhé církve může být pro ni samu pomocí, inspirací. Takto všechny naše církve neustrnou ve sterilní obraně již dobytých pozic na obvodu kruhu, ale budou se navzájem povzbuzovat a podněcovat na cestě obrácení, návratu do středu. Cesty jednotlivých církví přitom nebudou čistě paralelní, protože začínají z odlišných výchozích bodů, a přibližují se sobě navzájem, jak jsou stále blíže svému společnému cíli a středu.
Tak jako každé přirovnání, je i právě vykreslený obrázek nedokonalý a je možné jej za leccos kritizovat. Dovolím si ale s pevnou vírou tvrdit, že ani často příliš odbornický charakter teologických diskusí, ani zděděné a pevně zakořeněné tradiční postoje, poskytující v nejisté době jako je ta naše jakýsi pocit jistoty, ani strach z toho, že se rozkolísají křehké vnitřní rovnováhy mezi jednotlivými pozicemi v církvích, nic z toho nás nemůže odradit od toho prožívat naši ekumenickou budoucnost jako duchovní proces, jehož průběh nemůžeme mít plně ve své moci, a tím méně jsme schopni rozhodovat o jeho cíli. Tak jako při obrácení: nevíme, kam směřujeme, a nemůžeme dopředu znát, jaké budou etapy naší cesty. Boží iniciativa, Boží dar nás předchází, povolává nás a zároveň nás překvapuje. Odhaluje nám, kolik toho v nás samých neznáme, a učí nás poznávat se v nových, překvapujících souvislostech. Kéž by takové bylo i skutečně duchovní, spirituální ekumenické hnutí!
A taková cesta je opravdu možná. Dosvědčuje nám to zkušenost komunity z Dombes, která neměla a nemá jinou ambici než být jakousi laboratoří ve službě církví, nechce posuzovat jejich kroky a rozhodnutí ani si osobovat jakoukoli formu církevní autority. Nejde v ní o nic jiného než společně vstoupit do atmosféry modlitby, která je jako taková otevřená pro druhého a směřuje ke skutečnému společenství, komuniu. Pak je možné začít vést skutečný dialog, vedený dvojím zájmem - přiblížit a objasnit partnerovi v dialogu, kdo jsem a o co mi jde, a otevřít se pochopení toho, co mi partner představuje jako svou vlastní identitu. Takový dialog ovšem není možný bez náročné a zároveň účinné metody a jistého řádu. Pochopíme to lépe, podíváme-li se povahu prací, vydaných úsilím skupiny z Dombes.
1. Přednost má přístup historický, který spočívá v tom, nechat před sebou probíhat společnou, mnohdy tak odlišnou minulost, s pozorností upřenou jak na okamžiky společenství a shody, tak na období krizí a střetnutí.
2. Konfrontace takto nabytých zkušeností s biblickými texty, které mají kritickou a zkušební funkci, a pomáhají k přesnějšímu rozeznávání a rozlišování sporných bodů, stejně jako k nalézání a rozpoznávání klíčových spojujících skutečností, jež mohou pomoci překonat rozpory a nedorozumění.
3. Pokus o společnou teologickou formulaci problémů, která je objasňována pomocí faktů získaných ze studia dějin a stimulována a posouvána vpřed biblickým poselstvím. Nelze ovšem ztrácet ze zřetele nutnost náročné hermeneutické metody, která spočívá v nalezení společného jazyka, jenž by dokázal smířit bohatství jednotlivých tradic a společnou touhu po obnově.
4. Nebojácné vznášení výzev směřujících k obrácení církví, počínaje zcela konkrétními a jasně formulovanými body, s cílem rozpohybovat proces vzájemného přibližování, vycházející ze samotného základu společné víry.
Cílem přitom není vymazat všechny rozdíly, ale pochopit, proč a jak se staly tím, co působí rozdělení, a společně cestou studia a dialogu pracovat pro to, aby tyto odlišnosti již více nerozdělovaly. Tento přístup nepředstírá, že již existuje dokonalá jednota. Snaží se jen o překonávání toho, co rozděluje, pokouší se zařadit odlišnosti do reálných souvislostí, tím je učinit pochopitelnějšími a ukázat, co vše se za nimi skrývá. Takový postup vlastně není ničím jiným než autentickým obrácením, konverzí realizovanou v rovině teologického uvažování. Jde mu o to odstranit překážky, jež se nahromadily během staletí, a tak vyčistit cestu, po níž k nám přichází božský dar jednoty, v takové podobě, kterou si nejsme schopni ani představit, a s velkomyslností, jež nás zanechává v němém úžasu. Skutečnost, že jednota není plodem naší snahy, ale je nepředstavitelnou a úžasnou budoucností, nás ani na okamžik nezbavuje vpravdě prorockého úkolu, po vzoru Jana Křtitele připravovat cestu, jako neúnavní stavební dělníci, pokoušející se přemístit celé hory, tak aby jednoho dne, kterého se oni sami již jistě nedočkají, tudy mohla projít vytoužená cesta.
Naše církve jsou samozřejmě pozemské instituce, nemohou se obejít bez své historicky dané podoby, která vždy do značné míry odpovídá společnostem je obklopujícím. To platí pro způsoby řízení a organizační strukturu církví. Bylo by jistě svůdné pokoušet se vytvořit v představách institucionální podobu očekávané církevní jednoty, jak by asi vypadala podle dosavadního historického vývoje. Nemůže být zakázáno snít, dokonce může být i inspirující představovat si různé potenciální modely... Popravdě řečeno však nejen že toho nejsme schopni, ale ani bychom neměli předjímat to, co nám Bůh daruje na konci naší cesty. Máme se soustředit na urovnávání cest, narovnávat příliš klikaté zatáčky, snižovat příliš vysoké pahorky, vztyčovat mosty přes propasti, upevňovat nestabilní podloží. To znamená neustávající práci, často neviditelnou a s omezeným bezprostředním efektem. To také znamená, že žádná příležitost a žádný podnět, ani ten nejnenápadnější, nesmí zůstat nevyužit. A znamená to také, že přešlapy a neobratnosti, pokud již k nim dojde, budou neprodleně vysvětleny, omluveny a odpuštěny.
Není přijatelné jakkoli přispívat k rozmnožení počtu překážek oddělujících od sebe jednotlivé církve, ať již vinou hlouposti či prosté nevědomosti. Tak jako vztah lásky, dialog mezi církvemi je prožíván každý den v těch nejběžnějších situacích a skutečnostech, a skládá se z vzájemných projevů něžnosti a pozornosti. Předpokládá trpělivost a shovívavost k druhému. Živí se a sílí z hlubokého zájmu o druhého. Tak jako v lásce, odlišnost je přijímána jako obohacení. Vždy je přítomná touha lépe poznat a hlouběji pochopit druhého, a to s vědomím, že druhý zůstává vposledu tajemstvím, které není možné zcela objasnit. Lépe poznat a hlouběji pochopit, abychom mohli lépe a více milovat. Bez tohoto mystického a spirituálního rozměru, který není ničím jiným než láskou samou, v nejplnějším významu agapé, prožívané v Kristu a skrze Ducha svatého, je dialog mezi církvemi vždy v nebezpečí, že se omezí na věci tohoto světa a bude nakonec sloužit jen lidským zájmům.
Odvážím se říci, že ekumenismus nemůže být jiný než „duchovní". To je bezpochyby příčinou jeho slabosti ve srovnání s velkými plány a představami v dnešní éře globalizace. Ale zároveň je to zdrojem jeho síly. Tak jako zde v Lyonu Paul Couturier, neúnavný a odhodlaný přinášet pochodeň evangelijního poselství kamkoli přišel, který nevyhledával příležitost k provokování církevní hierarchie a netlačil násilně události dopředu, ale snažil se především prožívat setkání v každodenním životě, v rodinách a sousedstvích, v komunitách a farnostech, regionech a zemích, a na všech místech, kde by konfesní rozdílnost mohla být nejen příčinou pohoršení a utrpení, ale možná spíš příležitostí, výzvou, důvodem, proč žít a přinášet svědectví!
Y.-M. Blanchard je členem ekumenické skupiny z Dombes. Jako teolog se specializuje na biblické jazyky, řečtinu, hebrejštinu, syrštinu a aramejštinu, dále na patristickou a ekumenickou teologii. Je profesorem na Katolickém institutu v Paříži a katolickým knězem v diecézi Poitiers.
Písemnou verzi přednášky na 40. konferenci Mezinárodního ekumenického sdružení přeložil Filip Outrata.
Poslední komentáře