Jste zde

Laická služba v církvi: teologické monstrum?

Nemůžeme diskutovat o úřadech v katolické církvi, aniž bychom nepodrobili analýze fenomén tzv. „laické služby"; a už jen klasifikovat laické spolupracovníky, natož je zařadit do tradičních představ o kněžské službě, vůbec není jednoduché. To je důvod, proč přicházím s otázkou, zda je laický spolupracovník či laická spolupracovnice „teologické monstrum". Přičemž monstrum samozřejmě nemusí být bezpodmínečně odporné (jak potvrdí každý, kdo viděl Angelinu Jolie v roli Grendelovy matky ve filmu Beowulf), ale v každém jde o bytost smíšenou, kentaura, bájné zvíře nebo sfingu. Monstrum působí často groteskně už jen tím, že se liší od toho, co je normální; možná dokonce platí, že každá genetická mutace - i ta, která nakonec přežije a prosadí se proti své původní formě - z počátku vyvolává děs. Co je nové, je často znepokojující, než se to stane normálním. Homo sapiens pravděpodobně narážel u vývojových druhů, které existovaly před ním, na odpor. Jiná, méně přirozeným způsobem vzniklá monstra, např. z laboratoře Dr. Frankensteina, budila strach, ošklivost, některá dokonce soucit (přestože byla umělá, mohla přece jen někomu připadat docela milá). Všechny tyto reakce na odchylky od tzv. „normálního" naznačují, že monstróznost - stejně jako krása - závisí na pohledu, na oku diváka. A že vůči všemu novému je třeba být opatrný. Takže laičtí spolupracovníci v církvi by mohli představovat pro některý jiný druh věřících, ať duchovní či laiky, ohrožení. Nebo také nemuseli.

Uvažujeme-li o vznikajícím fenoménu laické služby v církvi, máme sklon srovnávat laické spolupracovníky s duchovními (jejichž roli sice na sebe nestrhli, ale přece jen ji stále více přebírají). Zastávají řadu služeb, které byly ještě nedávno vyhrazeny vysvěceným osobám. Čtou při mši čtení nebo rozdělují eucharistii, vedou farní kroužky, věnují se katechizaci dospělých a jsou zodpovědni za farní obce, které nemají svého místního faráře. Na plný nebo částečný úvazek vykonávají placené nebo dobrovolné funkce v rámci místního společenství věřících. Při pohledu z tohoto úhlu se vnucuje otázka, jaký je jejich vztah vůči kněžím, jejichž úkoly mezi tím z velké části převzali. Opravdu se s nimi v této přechodné fázi, kdy je nedostatek kněží, jen „ucpávají díry", anebo mají skutečné povolání k církevnímu úřadu? Na jedné straně si církev nerada představuje, že by úbytek kněží mohl být nebo skutečně bude trvalý, a proto vidí v laických spolupracovnících, jak je dnes známe, jen jakýsi přechodný jev. Na druhé straně - jde-li skutečně o pravé církevní povolání, těžko si představit, že Duch povolává dotyčné osoby pouze na záskok. Jsou to náhradníci, kteří - ať už z jakéhokoli důvodu - zůstávají na hřišti déle, než se většinou čekalo? Anebo jsou, aniž to sami tuší, předzvěstí radikální strukturální změny nebo nových pravidel hry? Kdyby měl počet kněžských povolání nějakým zázrakem znovu začít stoupat, vrátí se poslušně na lavičku a budou znovu čekat v pohotovosti? A bude chtít církev od nich právě tohle, i kdyby - jak se skutečně děje - svoji službu vykonávali bez chyby? Když ale naopak počet mladých mužů, kteří se šlechetně dávají k dispozici pro celibátní kněžství, nezačne znovu stoupat, do jaké míry bude náhradník na lavičce uznáván jako skutečný člen týmu?

Kromě toho je nutno pohlížet na fenomén laické služby v církvi také v souvislosti s ostatními laiky. Pak vidíme, že v případě rozmanitých rolí, které laičtí spolupracovníci přebírají při službě obci (a to právě proto, že ostatní laici k tomu nejsou ochotni) jde skutečně o pravá duchovní povolání ke specifickým službám. Potom se ovšem dotyčné osoby liší od ostatních laiků právě tak, jako se liší od tradičně vysvěcených kněží. Nejsou (ještě) kněžími a (už) nejsou laiky - žijí v jakési kalné sféře, v šedé zóně kněžské dvojznačnosti, a jejich často vysoce oceňované nasazení pro církev Kristovu je právě tak často mnohými špatně chápáno. Ve Spojených státech jsou laičtí církevní spolupracovníci pevnou součástí katolických obcí; pro církev, pokud chce fungovat, jsou stále nepostradatelnější. Někteří lidé v nich vidí „pomocné apoštoly", jiní předzvěst nového chápání kněžské služby. Jak lze jejich roli přiměřeně hodnotit?

O analýzu a hodnocení tohoto šířícího se fenoménu se v minulých třiceti letech pokoušela ve svých dokumentech Biskupská konference Spojených států (USCCB). První dokument s názvem Called and Gifted: The American Catholic Laity byl vydán v roce 1980; patnáct let po něm následoval Called and Gifted for the Third Millenium a v roce 2005 Co-Workers in the Vineyard of the Lord: A Ressource for Guiding the Development of Lay Ecclesial Ministry. Všechny tyto dokumenty se zaměřují na laickou službu v církvi v souvislosti se skutečností, že křtem se dostalo povolání a poslání všem laikům. Text Co-Workers in the Vineyard of the Lord formuluje výslovně, čím se laičtí spolupracovníci vyznačují: Jsou církevní hierarchií oprávněni vykonávat v konkrétní obci veřejnou pastorační činnost; zastávají vedoucí funkci v určité oblasti služeb; úzce a všestranně spolupracují s pastoračním úřadem biskupů, kněží a jáhnů; jsou ke své službě připravováni a školeni v míře odpovídající rozsahu převzaté odpovědnosti. Tím se církevní laičtí spolupracovníci jasně odlišují od ostatních laiků (jimž se křtem dostalo povolání k evangelizaci sekulárního světa, aniž by k tomu byl nutný dohled ze strany církve) a zcela evidentně patří k okruhu nositelů církevního úřadu.

Na rozdíl od prvních dvou textů obsahuje dokument Co-Workers in the Vineyard of the Lord z roku 2005 rozsáhlý teologický rozbor otázky, jaké místo zaujímá laická služba v církvi. Diskuse se pohybuje mezi dvěma póly: Jedním je těsné spojení společenství a poslání k misionářské činnosti, které se týká všech pokřtěných; druhým „základní rozdíl mezi službou věřících laiků a službou osob vysvěcených, která je zvláštním apoštolským povoláním."1 Text pokračuje:

Oba druhy služby vycházejí ze svátostné iniciace, avšak osobám vysvěceným se skrze svátost kněžského svěcení dostává k pastorační službě jedinečné a podstatné plné moci. Jako nástupci apoštolů jsou biskupové ‚s pomocí kněží a jáhnů‘ pastýři své diecéze, ‚učiteli víry, kněžími pro svatou bohoslužbu a držiteli vedoucího úřadu‘. Toto uznání jedinečné role vysvěcených kněží není rozlišením na základě zásluh nebo hodnosti, nýbrž vychází z charakteru svátosti, udělené Duchem svatým, která příjemce svátosti připodobňuje Kristu jako hlavě církve, a ze zvláštního služebného vztahu, jejž kněžské svěcení nastoluje mezi církevním úřadem a společenstvím věřících. Úřad daný svěcením je pro církev v daném místě konstitutivní. Všechny ostatní služebné úřady se k němu vztahují."2

V tomto teologickém pojednání o službě laiků v církvi se obrážejí dobře známé obavy Jana Pavla II. z dvojího nebezpečí - „klerikalizace laiků a laicizace kléru". Tuto starost vyjadřuje nejzřetelněji jeho apoštolský list Ecclesia in America (1999). V něm se nemluví výslovně o laických spolupracovnících; papež zde vedle posvěcování sekulárního světa uznává ještě „druhou oblast, v níž je mnoho laiků povoláno k činnosti a kterou by bylo možno nazvat ›vnitrocírkevní‹." Téma je zde pojednáno velmi opatrně a ve světle naděje, vyjádřené roku 1997 synodními otci v Římě, že „církev může některé z těchto oblastí činnosti uznávat jako laické úřady, přičemž však specifický charakter svátosti svěcení zůstává nedotčen." Uznání laického úřadu není sice přímo odmítnuto, ale papež Jan Pavel II. zdůrazňuje, že „jej nelze zaměňovat s úřady danými svěcením a oblastmi činnosti, jež jsou těmto úřadům vyhrazeny, a že je nutno jasně rozlišovat mezi společným kněžstvím věřících a kněžským úřadem." Je třeba, aby „laikům svěřené oblasti činnosti" - a teď papež cituje návrh, který mu předložili synodní otcové - „›byly jasně odlišovány od oněch, jež představují stupně ke kněžskému úřadu danému svěcením‹ a jsou kandidátům kněžství svěřovány ještě před jejich kněžským svěcením." Dále „je v každém případě nutno dbát, aby tento apoštolát náležel k vlastní oblasti laických aktivit, v níž laici ani nemohou být nahrazeni kněžími: totiž v oblasti věcí časných."3

Teologie laické služby v církvi se bude muset zabývat dalšími dalekosáhlými teologickými otázkami, které Vatikán nebo Americká biskupská konference dosud buď nepoložily, nebo se jimi zabývaly jen povrchně. Především se biskupům zjevně příčí mluvit v souvislosti s laickými úřady o „povolání". V textu Co-Workers in the Vineyard of the Lord používají pojem povolání podle vzoru apoštolského listu Christifideles Laici pro univerzální výzvu k následování a učednictví a zcela všeobecně pro povolání laiků. Otázku specifického povolání k laické službě v církvi však obcházejí a poukazují na to, že v této věci bude zapotřebí ještě dalšího uvažování. Jejich jasně formulované stanovisko je nicméně poněkud záhadné: „Služba laiků v církvi je vykonávána v souladu se specifickým povoláním laiků." Ale co to znamená, když se služba sama po všech stránkách podobá službě kněžské a rozhodně už nemůže být popisována jako vykonávání „sekulárního" apoštolátu ve světě? Je sice nabíledni, že biskupové nejsou ochotni anebo schopni rozloučit se s představou „kvalitativní odlišnosti" laické služby od úřadu daného svěcením, ale upírat pravé službě, k níž Duch konkrétního člověka zřejmě povolává, označení „povolání" také asi nebude správný způsob, jak zacházet s touto problematikou. Chtějí-li biskupové věrohodně trvat na tom, že mezi úřadem, jenž je dán svěcením, a laickým úřadem je zásadní rozdíl, pak by udělali lépe, kdyby to, co je pro ně zjevně tak důležité, opřeli o solidnější základ, než je nějaká pochybná sémantická diferenciace. A jestliže chtějí - jak říkají - zabránit dojmu, že rozdíl spočívá výhradně ve funkci, pak musejí k odůvodnění svého stanoviska najít důkazy, že úřad daný svěcením je povolání jiného druhu nebo vyššího stupně.

Za druhé biskupové výslovně popírají, že by laická služba byla v církvi novou hodností nebo stavem. „Laický spolupracovník není označení žádné specifické pozice. Tento pojem není používán s úmyslem zavést mezi laiky nějakou novou hodnost nebo stav." Chápou tento pojem čistě popisně jako označení pro ony četné vnitrocírkevní služby, které vykonávají oficiálně jmenovaní laici. Protože americký model laického úřadu není jevem univerzálním a i tam, kde existuje, je často popisován dosti různě, zdá se, že se biskupové pohybují na pevné půdě. Představíme-li si na druhé straně laickou službu v církvi jako fenomén vznikající, jehož teologický význam se ukáže teprve v průběhu času, mohlo by být skutečně ještě příliš brzy na to, aby se dalo spolehlivě určit, co přesně laický úřad je. Možná, že nová pozice, kterou laický spolupracovník získá tím, že je jmenován nebo pověřen, aby vykonával určitou činnost, bude mít po delší době dokonce nějaké důsledky na hierarchické uspořádání. Jestliže ovšem hierarchii nechápeme ve smyslu „neměnný stav" a pořádek, nýbrž pouze ve smyslu pořadí funkcí, pak by šlo v případě laické služby v církvi skutečně o vznik nové formy nebo nějakého hybridu mezi laiky a klérem.

Za třetí vyvstává otázka, zda tatáž práce, je-li vykonávána vysvěceným nositelem úřadu, dostává jiný význam, než když ji koná nevysvěcený nositel úřadu. V souvislosti s prací jáhnů (to je další církevní skupina, jejíž status a kompetence v žádném případě nejsou jasné) píší biskupové, že „i když jáhni někdy vykonávají úkoly identické s úkoly laických spolupracovníků, je třeba zabránit tomu, aby byla svátostná identita jáhna chápána čistě funkčně." O rozlišování jáhna od laického spolupracovníka říkají, že „jakkoli mohou být vykonávané funkce identické s těmi, jež vykonávají i laici nebo kněží, má úřad jáhna přesto vlastní svátostnou bázi, vycházející ze svátosti svěcení." Je nanejvýš obtížné rozpoznat, co tato „vlastní svátostná báze" může oněm identickým funkcím přidávat. Jaký je v tom rozdíl, vykonávám-li nějaký úřad jako vysvěcený jáhen, nebo jako pověřený laický spolupracovník?

Protože se Biskupská konference Spojených států s problematikou církevní laické služby v celé její teologické složitosti ještě zcela nevyrovnala, měli bychom možná hledat pomoc jinde. Nabízí se Congarovo celoživotní uvažovaní o teologii laictví právě tak jako Rahnerovy úvahy o otázce, kdy je nositel úřadu laik, a kdy ne. Za zmínku stojí i pojednání o vedoucí roli laiků v knize Leonarda Boffa Znovuobjevení církve. „Základní obce" v Jižní Americe.

Yves Congar napsal svoji velkolepou knihu Laik. Nástin teologie laikátu4 čtyřicet let před vznikem laické služby v církvi. Přesto se v tomto rozsáhlém díle mezi jiným důkladně zabývá tím, co znamená „spolupráce laiků na hierarchickém apoštolátu" (tak popsal Pius XI. Katolickou akci). I v Congarových pozdější spisech se znovu objevuje návrh, abychom laický úřad při úvahách o jeho konotacích chápali jako „spolupráci" na hierarchickém apoštolátu.

Měli bychom tyto úvahy okolo úřadu služby vidět v celém jejich kontextu. Ve třech důležitých článcích ze šedesátých let se Congar rozhodně vzdaluje od dualismu klérus - laici, jímž byla ještě prodchnuta kniha Laik (její nové vydání z let koncilu autor už v tomto směru částečně přepracoval).5 Svůj myšlenkový obrat shrnuje Congars sám v roce 1972 takto: „Ježíš zřídil strukturované společenství, jež je ve své celistvosti svaté, kněžské, prorocké, misionářské, apoštolské; v centru života tohoto společenství jsou úřady; některé z nich vycházejí ze svobodného působení Ducha, jiné jsou skrze vkládání rukou spojeny s ustanovením a vysláním dvanácti."6 A po koncilu, jak zní jeho proslulý dodatek, „nevyžaduje už definici pojem laik, nýbrž kněz."7

Congar se sice nedožil rozvoje laických úřadů ve formálním smyslu, ale nepochybně by jej byl uvítal. Jedním z aspektů jeho hlubokého přesvědčení o apoštolském charakteru celé církve bylo, že rostoucí spolupráci laiků v církvi neinterpretoval jako důsledek úbytku kněží. Naopak: Skrze úbytek kněží nám Duch zřetelněji ukazuje, že plnosti apoštolského působení může být dosaženo jedině za spoluúčasti laiků. V minulosti vedl relativně velký počet kněží k tomu, že apoštolství laiků začalo být opomíjeno. Dnes je vidět, že i uvnitř církve je dost prostoru pro pravou apoštolskou práci nevysvěcených osob, zatímco Congar zastával názor, že tato potřeba je naplňována v pravém slova smyslu pastorační činností mimo církev. Apoštololát je rysem celého společenství věřících a laikům je dáno křtem, a nikoli proto, že by jim je svěřil klérus v důsledku krátkodobé nebo dokonce dlouhodobé nutnosti. Ale to znamená, že bychom se měli znovu vrátit k výroku z dokumentu Co-Workers in the Vineyard of the Lord a položit si otázku, zda je skutečně přiměřené vyvozovat zvláštní charakter kněžského úřadu z jeho apoštolských počátků.

Ale jsou nevysvěcené osoby, které převzaly uvnitř církve nějaký úřad, skutečnými laiky? O této otázce důkladně uvažoval Karl Rahner.8 Z jeho pohledu končí „skutečné laictví tam, kde nositel úřadu v pravém slova smyslu participuje habituálním způsobem na pravomocích, jež jsou vlastní hierarchii, takže výkon těchto pravomocí je pro jeho život charakteristický, tj. místo a stav určující," přičemž je „teologicky nepodstatné," jsou-li tyto pravomoci „předávány" svěcením, „nebo bez něho".9 Takové hierarchické pověření, které nemůže být jednotlivci nařízeno, je „apoštolátem úředního poslání," aktem, který „ruší původní místo ve světě a zakládá pro apoštola a jeho vlastní život nové, stavem a povoláním charakterizované místo ve světě, které je mu vykázáno skrze poslání jako takové."10 Rahnerovy příklady takových osob jsou názorné (str. 340): „Laik, který je zaměstnán jako katecheta, profesionální pomocnice na faře, placený kostelník pracující na plný úvazek atd. nejsou sice vysvěceni, ale přesto to už vlastně nejsou laici." Podle Rahnera nedělá církevní pověření z dotyčných osob - jejichž činnost přesně odpovídá tomu, co dnes označujeme jako laickou službu v církvi - sice členy hierarchie, ale rozhodně z nich dělá kleriky. Zdá se, že je Rahner de facto považuje za protějšek ženatých jáhnů (text pochází z doby před znovuzavedením této možnosti na Druhém Vatikánu) nebo dokonce za variantu diakonátu. Píše: „V celé oblasti apoštolátu církve existuje mnoho úkolů, které nemohou být plněny na úrovni laického apoštolátu a pro něž bude nutno vytvořit spíše nový teologický, psychologický a právní prostor na úrovni hierarchického apoštolátu."11

Rahner naprosto jasně rozpoznal, že službu nevysvěcených osob většinou nelze zahrnout do oblasti laického apoštolátu, protože zde se právě nejedná o onen výlučně „sekulární" apoštolát oněch, kdo jsou skrze křest a biřmování zmocněni dosvědčovat ve světě evangelium svým životem. Nepoužívá sice terminologii nového uspořádání, jíž se vyznačuje současná debata o poměru mezi kněžstvím skrze křest a kněžstvím skrze svěcení, avšak jeho rozbor situace těch, kdo „již nejsou laiky" (a vykonávají práci dnešní laických spolupracovníků), implikuje právě onu „vztahovou ontologickou proměnu", o níž se tak výmluvně vyjádřili Rick Gaillardetz a Edward Hahnenberg.12 Je-li někdo pověřen církevní službou, pak to, co se s dotyčným udá, není podle zmíněného pohledu substanční ontologická proměna, nýbrž nové uspořádání jeho vztahu ke společenství věřících. Toto nové uspořádání může proběhnout více či méně dramaticky, může být pro někoho trvalé, pro jiného přechodné. V každém případě se zdá, že dnešní autoři jsou na rozdíl od Rahnera ochotni tento názor uplatňovat i v případě úřadu daného svěcením.

Radikálněji se s tématem laického úřadu vypořádává Leonardo Boff v knize Die Neuentdeckung der Kirche: Basisgemeinden in Lateinamerika.13 Boff má k laickému apoštolátu obecně velmi málo co říct; přesto nám může pomoci při uvažování o úzkém vztahu mezi naším převládajícím obrazem církve a teologickými implikacemi laické služby v církvi. Boff ve své analýze přirozeně vychází ze struktury „základních obcí", které byly v Brazílii v době vzniku jeho knihy mimořádně aktivní. To, že v čele takového množství „základních obcí" stáli laikové, bylo původně nouzové řešení, protože úřad daným svěcením byl pro většinu chudého obyvatelstva v Brazílii nedosažitelný. V Boffově knize však už krystalizuje vize církve, která je trvale strukturována okolo křesťanské „základní obce" a v níž má své místo i hierarchie jako důležitá funkce uvnitř „církve jako společenství věřících". Takto, jako společenství věřících chápaná církev „se zrodila nejen z Kristova otevřeného boku, nýbrž i z Ducha svatého o Letnicích."14 V tomto směru se Boff naprosto shoduje s Congarovým výše citovaným názorem na apoštolát. Nedostatek kněží obrací naši pozornost k apoštolátu laiků, který není pouze přechodným řešením, nýbrž věcí zásadní důležitosti. Jeho význam se v žádném případě netýká pouze funkce - týká se substance. A je-li tomu tak, lze to bezprostředně vztáhnout na současnou situaci církve v USA, v níž byl stále klesající počet kněží v aktivní službě víceméně předstižen stoupajícím počtem laických spolupracovníků.

Po všech těchto úvahách se vynořuje logická otázka: Je fenomén laické služby v církvi jenom příklad tzv. „pomocného apoštolátu" náhradníků, jejichž ochotná a velkorysá pomoc zaplňuje mezery (doufejme přechodné) do doby, než „ti praví", áčkaři z hlavního týmu, budou moci opět převzít svoji tradiční roli? Anebo je to dílo Ducha svatého, tedy šance, že církvi, jejíž stav (slovy Bryana Massingala) si možná žádá už jen paliativní péči, bude vdechnut tak naléhavě nutný nový život? Američtí biskupové sklidili za svůj poslední dokument o laické službě v církvi Co-Workers in the Vineyard of the Lord chválu - a jistě je v něm obsaženo mnoho cenných pohledů. Uznání si tento text zaslouží zvláště tam, kde se zaměřuje na symbiotickou jednotu společenství a poslání. Ale tam, kde se zabývá vztahem úřadu daného svěcením a úřadu laického, nepřináší prakticky nic víc, než že potvrzuje podstatný rozdíl mezi kněžstvím „skrze svěcení" a kněžstvím „skrze křest", což je rozlišování sice in abstracto pravdivé, ale naprosto neupotřebitelné, máme-li určit přesný význam laické služby v církvi. Dokument umisťuje církevního spolupracovníka jednoznačně na laickou stranu propasti mezi duchovními a laiky, a přesto zároveň zavádí kategorii „lepších laiků", když poukazuje na to, že je výrazem „obzvláštní milosti", jsou-li laici „voláni" (ovšem nikoli „povoláni"), aby v církvi převzali nějakou službu.

Co je to tedy za monstra, tihle laičtí spolupracovníci? V současné době připomínají nejspíš Frankensteinovu nestvůru: splynutí stránky klerikální a laické se jeví jako velmi neuspokojivá kombinace. Snad se církvi časem a s vynaložením velké trpělivosti a námahy - námahy, vynakládané nikoli jen na zastaralé rozlišování - nakonec podaří vidět v laickém spolupracovníkovi přece jen spíše slibnou genetickou mutaci, která posune vývoj v církvi o krok dopředu. Na tomto místě si nemohu odepřít závěrečnou poznámku, že slovo „monstrum" pochází z latiny, kde znamenalo mezi jiným také předznamenání, předzvěst nebo symbol. V tomto smyslu můžeme zcela jistě rozumět laické službě v církvi jako předzvěsti nebo symbolu církve zápasící o své znovuzrození.

Paul Lakeland je už 28 let profesorem katolických studií a vedoucí katolického výzkumného střediska na jezuitské Fairfield University v Connecticutu. Zabývá se především katolickou ekkleziologií, teologií osvobození a vztahem náboženství a literatury. Je ženatý, má syna. Jeho kniha The Liberation of the Laity: In Search of an Accountable Church (2003) byla v roce 2004 oceněna americkým Svazem katolického tisku jako „nejlepší teologická kniha". Dále vydal mj.: Postmodernity: Christian Identity in a Fragmented Age (1997); Catholicism at the Crossroads: How the Laity can Save the Church (2007); Church: Living Communion (2009).

Z Concilia přeložila Helena Medková.

1 USCCB (Katolická biskupská konference Spojených států), Co-Workers in the Vineyard of the Lord: A Ressource for Guiding the Development of Lay Ecclesial Ministry, Washington, D. C. 2005, 21.

2 Op. cit., 21-22.

3 Jan Pavel II., Posynodní apoštolský list Ecclesia in America, 22. leden 1999, č. 44

4 Yves Congar, Jalons pour une théologie du laïcat, Paris 1953 (rev. vydání 1964); něm.: Der Laie: Entwurf einer Theologie des Laientums, 3. vyd., Stuttgart 1964

5 Yves Congar, Ministères et laïcat dans les recherches actuelles de la théologie catholique romaine, v: Verbum Caro 18 (1964), 127-148; týž, Ministères et structuration de l'Eglise, v: La Mason-Dieu 102 (1970), 7-20; týž, Quelques problemes touchant les ministères, v: Nouvelle revue théologique 93 (1971), 785-800.

6 Yves Congar, My Pathfindings in the Theology of Laity and Ministries, v: The Jurist 2 (1972), 178. Tuto pasáž náhodou cituje Leonardo Boff v textu, o němž se dále ještě krátce zmiňujeme.

7 Op. cit., 181n.

8 Srov. zvl. Karl Rahner, Über das Laienapostolat, v: Schriften zur Theologie, sv. II, Einsiedeln 1955, 339-373.

9 Op. cit., 351.

10 Op. cit., 365.

11 Op. cit., 358n.

12 Příspěvky Richarda Gaillardetze k této speciální diskusi viz Shifting Meanings in the Lay-Clergy Distinction, v: IThQ 64 (1999), 115-139, a v jeho důležitém článku v: Susan K. Wood (ed.), Ordering the Baptismal Priesthood: Theologie of Lay ind Ordained Ministries, Collegeville, MN 2003, 26-51. Edward P. Hahnenberg se těmito otázkami obšírně a detailně zabývá ve své knize Ministries: A relational Approach, New York 2003. Velmi poučný je také teprve nedávno uveřejněný Hahnenbergův článek Lay? Ministry? Christian Mission in a Pluralistic World, in Tim Muldoon (ed.), Catholic Identity and the Laity, Maryknoll, NY 2009.

13 Leonardo Boff, Die Neuentdeckung der Kirche: Basisgemeinden in Lateinamerika, Mainz 1980.

14 Op. cit., 40.