Duch uzdravuje

Římskokatoličtí duchovní prý mají, tedy alespoň podle některých teologů, zvláštní dar Ducha svatého, který je nejen odlišuje od ostatních pokřtěných, ale také dodává jejich kázání mimořádnou moc. U některých z nich je sice tato moc velmi dobře skryta pod vrstvou nábožného blábolu, ale stejně ve většině farností a diecézí nepřipadá v úvahu, aby kněze u mikrofonu po mešním evangelním čtení vystřídal takzvaný laik.

Je skutečně legitimní požadovat, aby kazatel měl aspoň jáhenské svěcení - anebo jde jen o zastřenou snahu zabránit „laikům" v jedné z možných podob aktivní účasti na bohoslužbě, a tím o pokus udržet zde klerikálního ducha odporujícího požadavkům posledního koncilu? Druhé možnosti by nasvědčovaly i oficiální obavy „zda totiž, bude-li laikům povoleno vykonávat kazatelskou službu při bohoslužbě, nebude zatemňován podstatný rozdíl mezi úředním kněžstvím presbyterů a společným kněžstvím věřících," čili jinými slovy, zda neutrpí prestiž a pocit nenahraditelnosti duchovenstva.

Tlak přitom jde přímo z Říma: jak církevní právo, tak nejnovější liturgické směrnice vyznívají v tom smyslu, že plnohodnotné kázání laiků povoleno není, třebaže se v letech po druhém vatikánském koncilu leckde praktikovalo.

Americká dominikánská teoložka Mary Catherine Hilkertová ve své stati rozebírá tuto otázku nikoli církevněprávně, ale teologicky na pozadí zákazu „laických" kázání, vydaného v jedné americké diecézi po čtvrt století jejich praktikování. Dospívá k názoru, že teologické důvody zákazu jsou velmi chatrné, a konči větou kdysi vyslovenou na obranu kázání slavného teologa Origena, který rovněž nebyl vysvěcen: „Je nepochopitelné, jak je možno tvrdit něco tak očividně nepravdivého. Neboť jsou-li kde nalezeni lidé schopní prospět svým bratřím, jsou svatými biskupy vyzýváni, aby mluvili k lidu." Kéž by i dnešní biskupové byli tak osvícení jako jejich předchůdci ve třetím století!

Také další text se přímo týká působení Ducha, byť v jiné souvislosti. Medailon „Rýnské Sibyly" Hildegardy z Bingenu jsme shodou okolností přinesli na obálce před rokem, nemusíme tedy tuto vizionářku a všestranně nadanou spisovatelku 12. století představovat. V tomto čísle si můžete přečíst stať Miroslava Zvelebila věnovanou Hildegardinu pojetí Ducha svatého a jeho působení na stvoření. Hildegarda byla nadanou umělkyní, jejíž ruku vedl Duch, ale také lékařkou a léčitelkou, a i v této práci spatřovala dílo Ducha: Ó plameni Ducha Utěšitele, / Živote života všeho stvoření, / jsi svatý, neboť oživuješ tvary. / Jsi svatý, neboť mažeš nebezpečné zlomeniny. / Jsi svatý, neboť očišťuješ páchnoucí zranění. Nechť tedy i my dokážeme odevzdat léčivému působení Ducha zlomeniny těla, páchnoucí rány duše, ale i „tvary" církve a lidstva vůbec.

A konečně třetí hlavní text těchto Getseman nás zavede do Podkrkonoší, kde působí polský kněz Mariusz Robak. Rozhovor s ním připravila Zdeňka Karásková. Polští kněží působí na našem území již léta. Někteří se výborně začlenili a dobře slouží, jiní připomínají bludné balvany. Není na škodu se dozvědět o jejich činech a motivaci víc.