Memorandum o krizi katolické církve

Memorandum profesorů a profesorek teologie o krizi katolické církve vyšlo na webu 4. února 2011; seznam podepsaných tehdy zahrnoval 144 jmen. O týden později čítal seznam již přes 220 podpisů. V Německu, Rakousku a německy mluvícím Švýcarsku se věnuje tomuto memorandu značná pozornost. Ne všichni ovšem souhlasí s jeho obsahem. Vyšlo i tzv. protimemorandum Petition Pro Ecclesia (na internetu k dispozici na petitionproecclesia.wordpress.com).

Jaký je kontext memoranda? Koncem ledna 2010 se dostaly na veřejnost případy sexuálního zneužívání na jezuitském chlapeckém internátu a gymnáziu Canisius-Kolleg v Berlíně. Tím se téma sexuálního zneužívání dětí a mladistvých stalo předmětem veřejné diskuze. Přitom vyšlo najevo, že již léta existuje v katolické církvi snaha případy sexuálního zneužívání dětí a mladistvých kleriky a církevními zaměstnanci projednávat velmi diskrétně, neřku-li potajmu, aby se totiž zachovalo dobré jméno církve a příslušného církevního zařízení. To se pociťuje jako skandál: v církvi se považuje za důležitější zachovat si dobré jméno než pomoci obětem sexuálního zneužívání! Ačkoliv případy sexuálního zneužívání se tutlaly nejenom v církevní oblasti, nýbrž všeobecně, ztratila katolická církev velmi na své věrohodnosti. K tomu přistupují problémy s restrukturováním farností, chronický nedostatek kněží a stupňující se počet těch, kteří z církve vystupují. Stále širší kruhy církevní veřejnosti začaly požadovat reformy v katolické církvi, které by nastalou krizovou situaci změnily.

V září roku 2010 oznámil předseda německé biskupské konference, arcibiskup Robert Zollitsch z Freiburgu, že je třeba v katolické církvi začít proces dialogu. Cílem dialogu církevního vedení s ostatními příslušníky církve má být účinná obnova a případně i reforma církve. Arcibiskup Zollitsch vyzval všechny katolíky k účasti na dialogu, ve kterém se mají prohovořit všechny sporné církevní otázky, což i německá biskupská konference schválila na svém podzimním zasedání v září loňského roku ve Fuldě. Na společné konferenci biskupské konference a ústředního výboru německých katolíků v Bensbergu přijala organizace katolických laiků dialog za důležitou akci.

Začátkem února letošního roku zveřejněné memorandum profesorů a profesorek katolické teologie má být příspěvkem k tomuto procesu církevního dialogu.

Jiří G. Kohl

Text Memoranda profesorů a profesorek teologie o krizi katolické církve

Už uplynul víc než rok od uveřejnění případů pohlavního zneužívání dětí a mládeže kněžími a řeholníky na berlínské Canisiově koleji. Následoval rok, který uvrhl katolickou církev v Německu do nebývalé krize. Situace, jak se dnes jeví, je dvojaká: Zahájilo se mnoho aktivit, aby se oběti domohly spravedlnosti, abychom se vypořádali s bezprávím a abychom vystopovali příčiny zneužívání, zamlčování a dvojí morálky ve vlastních řadách. Po počátečním zděšení mnoho odpovědných křesťanek a křesťanů - ať jsou nositeli církevních úřadů nebo ne - dospělo k názoru, že církev potřebuje hluboké reformy. Výzva k otevřenému dialogu o mocenských a komunikačních strukturách, o podobě církevního úřadu a účasti věřících, o morálce a sexualitě vyvolala očekávání, ale také obavy: nepromarníme možná poslední šanci vymanit se z ochromení a rezignace tak, že krizi vysedíme a zamluvíme? Neklid otevřeného dialogu bez tabuizace se nezdá každému, tím spíš, že zemi brzy navštíví papež. Avšak alternativa - hrobové ticho, zatímco se hroutí poslední naděje - nemůže být v žádném případě lepší.

Hloubka krize naší církve vyžaduje, abychom hovořili také o problémech, které na první pohled nesouvisejí se skandálem kolem zneužívání a desetiletími jeho tutlání. Jako profesorky a profesoři teologie už nemůžeme mlčet. Považujeme za svoji odpovědnost přispět k novému počátku: rok 2011 musí být pro církev průlomový. V uplynulém roce odešlo z katolické církve tolik křesťanů jako nikdy předtím; vypověděli poslušnost vedení církve nebo privatizovali svůj náboženský život, aby ho ochránili před církevní institucí. Církev musí tomuto znamení porozumět a sama se zbavit zkostnatělých struktur, aby znovu získala životaschopnost a důvěryhodnost.

Obnova církevních struktur se nezdaří v ustrašeném odloučení od společnosti, nýbrž pouze s odvahou k sebekritice a k přijetí kritických impulsů, a to i zvnějšku. To patří k poučení z předchozího roku: krize kolem zneužívání by nebyla tak důkladně zpracována, kdyby nebylo kritické účasti veřejnosti. Církev může získat důvěru zpět jen otevřenou komunikací. Jen když nebude propast mezi tím, jak se církev vnímá sama a jak ji vnímají jiní, bude církev důvěryhodná. Obracíme se ke všem, kteří ještě nevzdali naději v nový počátek církve a neztratili ochotu se pro něj angažovat. Navazujeme na signály průlomu a dialogu, které během posledních měsíců vyslali ve svých projevech, kázáních a rozhovorech někteří biskupové.

Církev není samoúčelná. Jejím posláním je hlásat všem lidem osvobozujícího a milujícího Boha Ježíše Krista. To může dělat jen tehdy, když je sama místem a věrohodnou svědkyní evangelijní zvěsti svobody. Její řeč i jednání, její pravidla i struktury - její celé zacházení s lidmi uvnitř i vně církve - nezbytně musejí uznávat a podporovat svobodu člověka jako božího stvoření. Bezpodmínečný respekt vůči každé lidské osobě, úcta ke svobodě svědomí, úsilí o právo a spravedlnost, solidarita s chudými a utlačovanými: to jsou základní teologická měřítka, plynoucí ze závazku církve vůči evangeliu. Takto se konkretizuje láska k Bohu a k bližnímu.

Orientace na biblickou zvěst svobody zahrnuje diferencovaný postoj k moderní společnosti: ta v mnoha ohledech předstihla církev, pokud jde o uznání svobody, dospělosti a odpovědnosti jedince; z toho se církev může poučit, jak zdůraznil již druhý vatikánský koncil. V jiných ohledech je nezbytná kritika této společnosti v duchu evangelia, například tam, kde se lidé posuzují podle jejich výkonu, kde se zanedbává vzájemná solidarita nebo kde se pohrdá lidskou důstojností.

V každém případě však platí: evangelijní zvěst svobody je měřítkem věrohodné církve, jejího jednání a její sociální podoby. Konkrétní výzvy, jimž se církev musí vystavit, nejsou v žádném případě nové. Reformy směřující do budoucnosti lze přesto zahlédnout jen stěží. Je nezbytné vést otevřený dialog o následujících oblastech aktivity.

1. Struktury účasti: Ve všech oblastech církevního života je účast věřících prubířským kamenem věrohodnosti evangelijní zvěsti svobody. Podle starého právního principu „co se týká všech, má být rozhodováno všemi" je třeba více synodálních struktur na všech úrovních církve. Věřící se mají podílet na jmenování důležitých nositelů úřadu (biskupové, faráři). Co lze rozhodnout na místě, má být rozhodnuto tam. Rozhodování musí být transparentní.

2. Obec: Křesťanské obce mají být místy, na nichž lidé vzájemně sdílejí duchovní i hmotné statky. Nyní však život obcí eroduje. Pod tlakem nedostatku kněží se konstruují stále větší správní jednotky - „XXL farnosti" - ve kterých už skoro nelze zakoušet blízkost a sounáležitost. Opouštějí se historické identity a tradiční sociální sítě. Kněží jsou „spotřebováváni" a trpí syndromem vyhoření. Věřící se neúčastní, protože se jim nedůvěřuje, takže nemohou převzít spoluodpovědnost a podílet se v demokratických strukturách na vedení své obce. Církevní úřad musí sloužit životu obcí, a ne naopak. Církev potřebuje i ženaté kněze a ženy v církevním úřadě.

3. Právní kultura: Uznání důstojnosti a svobody každého člověka se projevuje právě tam, kde se konflikty řeší férově a se vzájemným respektem. Církevní právo si zaslouží své jméno jen tehdy, pokud budou věřící skutečně moci uplatnit svá práva. Právní ochranu a právní kulturu v církvi je naléhavě nutné zlepšit; prvním krokem k tomu je vybudování církevního správního soudnictví.

4. Svoboda svědomí: Respekt před svědomím jednotlivce znamená důvěřovat schopnosti lidí rozhodovat se a nést odpovědnost. Je i úlohou církve tuto schopnost podporovat; nesmí se to však zvrhnout v poručníkování. Je třeba to brát vážně zejména v oblasti osobních životních rozhodnutí a individuálních životních forem. Vůbec nezpochybňujeme vysoké hodnocení manželské a celibátní životní formy církví. To však neznamená, že by se měli vylučovat lidé, kteří lásku, věrnost a vzájemnou péči odpovědně prožívají v partnerství s člověkem stejného pohlaví anebo v manželství, jež uzavřeli jako rozvedení.

5. Smíření: Solidarita s „hříšníky" předpokládá brát vážně hřích ve vlastních řadách. Pokrytecká mravní přísnost církvi nesluší. Církev nemůže kázat smíření s Bohem bez toho, že by svým jednáním vytvořila předpoklady ke smíření s těmi, na kterých se provinila: násilím, upíráním jejich práva, přeměnou biblické zvěsti o svobodě na přísnou morálku bez milosrdenství.

6. Bohoslužba: Liturgie žije z aktivní účasti všech věřících. Své místo v ní musejí mít současné zkušenosti a formy projevu. Bohoslužba nesmí ustrnout v tradicionalismu. Kulturní pestrost obohacuje bohoslužebný život a nesnáší se s tendencí k centralistické uniformitě. Zvěst církve lidi zasáhne jen tehdy, pokud slavení víry zahrne konkrétní životní situace.

Započatý proces církevního dialogu může vést k osvobození a průlomu, pokud budou všichni zúčastnění ochotni se zabývat těmito naléhavými otázkami. Je potřeba hledat ve svobodné a férové výměně názorů řešení, která vyvedou církev z jejího ochromujícího zabývání se sebou samou. Po bouři posledního roku nesmí následovat ticho! V současné situaci by to mohlo být jen hrobové ticho. Strach ještě nikdy v dobách krizí nebyl dobrým rádcem. Evangelium křesťanky a křesťany vyzývá, aby hleděli odvážně do budoucnosti a podle Ježíšova slova šli jako Petr po vodě: „Proč máte takový strach? Je vaše víra tak malá?"

Zdroj: www.memorandum-freiheit.de, 4. února 2011. Z němčiny přeložil JaS.