Jste zde

225 - březen 2011

Jean Charlier de Gerson

Přední konciliaristický teolog Jean Gerson (13. 12. 1363 Gerson - 12. 7. 1429 Lyon) studoval od 14 let na Navarrské koleji pařížské university. K jeho učitelům patřil i rektor a pozdější kardinál Pierre d'Ailly. Magistrem teologie se stal r. 1392 a od r. 1395 zastával zodpovědnou a nelehkou funkci kancléře univerzity. Již r. 1388 cestoval s univerzitním poselstvem do Avignonu k papeži Klementu VII., aby dosáhli odsouzení dominikána Jana z Montesonu, popírače učení o neposkvrněném početí P. Marie. Cesta zanechala v Gersonovi hluboce rozpačitý dojem a nevykořenitelné přesvědčení o nutnosti církevní reformy, obnovy mravů kléru a odstranění schizmatu.

Pro odstranění schizmatu udělal Gerson a ostatní představitelé pařížského učení více, než kdokoli jiný. Z univerzitního prostředí vzešel návrh řešení, k němuž se v 90. letech postupně přidali všichni rozhodující evropští církevně političtí hráči. Návrh formuloval dvě možné cesty řešení - odstoupení obou papežů nebo svolání všeobecného koncilu, jehož závěrům se oba podřídí. Gerson neustal ve snaze o konciliární řešení schizmatu ani po krachu pisánského sněmu, který (kvůli chybné personální politice) namísto řešení schismatu instaloval třetího papeže, jež trval na svých právech (zejména poté, co „stolec" obsadil Baldassare Cossa - Jan XXIII.) stejně neoblomně jako jeho rivalové v Římě a Avignonu. Gersonova aktivita našla účinnou podporu v císaři Zikmundovi Lucemburském a vedla ke svolání reformního koncilu do Kostnice, jehož jednání se Gerson zúčastnil od 21. února 1415. Na jaře téhož roku zde po útěku papeže Jana XXIII. pronesl vlivné kázání Ambulate, v němž obhajoval základ konciliaristického učení - tedy svrchovanost všeobecného koncilu nad papežem. Kompletní konciliaristickou eklesiologii pak obšírně představil r. 1417 ve spise Tractatus de potestate ecclesiastica. Zákaz odvolání ke všeobecnému koncilu, který vydal 10. května 1418 Martin V., kritizoval Gerson coby porušení kostnického dekretu o superioritě koncilu nad papežem.

Gersonův konciliaristický názor stál i v pozadí role, kterou sehrál v Husově procesu. Toho se účastnil jako hlavní žalobce a předložil koncilu vlastní soupis 20 Husových bludů, které musí být odvolány. Hus jeho argumenty odmítl jako lživé a neshodující se s jeho vlastním učením. Podstatou Gersonova agilního vystoupení proti Husovi byl však reformátorův postoj ke koncilu. Zatímco pro Gersona byl nejvyšší autoritou, Hus odmítal připustit, že by si shromáždění, svolané římským císařem a složené z hříšných prelátů, mohlo osobovat absolutní moc ve věcech věrouky a svědomí. Nekompromisní koncilní ortel nad Husem byl tak do značné míry osobním dílem pařížského kancléře.

Ten se v rámci koncilu angažoval ještě v jednom procesu - proti františkánovi Jeanu Petitovi. Kořeny sporu spadají do r. 1407, kdy byl přívrženci burgundského vévody Jana Neohroženého za bílého dne v Paříži úkladně zavražděn vévoda Ludvík Orleánský. Petit byl poté pověřen Burgunďanem sepsáním traktátu, který vraždu obhajoval. Spis byl odsouzen arcibiskupem i univerzitou a byl veřejně spálen. Jan Neohrožený se však odvolal ke koncilu, který nakonec Petitovo učení shledal nezávadným a z celého spisu odsoudil jedinou větu - tu, která výslovně vraždu schvalovala. Tento mírný postup Gersona rozčílil natolik, že ironicky volal po to, aby ve věcech víry raději než takoví lidé rozhodovala komise složená ze židů a pohanů.

Během sporu o Petitův spis se z přívržence burgundského vévody (jeden čas zastával dokonce funkci děkana kapituly v sídelních Bruggách) stal z Gersona Janův úhlavní nepřítel. Vzhledem k tomu se kancléř po ukončení koncilu odebral raději do benediktinského kláštera v rakouském Melku. Zpět do Francie se vrátil až po vévodově smrti a nadále žil a tvořil v celestinském klášteře v Lyonu. Jeho spisy se těšily značné popu-laritě a byly velmi vlivné i na církevně-politickém poli. Kromě konciliarismu se ve svých pozdních pracích zabýval i mystikou, askezí, katechetikou a mariánskými tématy. Patřil k horlivým mariánským ctitelům, jak ukazuje i jeho výklad chvalozpěvu Magnificat. Na svou dobu velmi revolučně prosazoval i silnou úctu ke sv. Josefovi, která se v církvi obecně prosadila až v novověku. Pohřben je v kostele sv. Vavřince v Lyonu.

Jan Klípa