226 - duben 2011

Jakoubek ze Stříbra

Jakoubek ze Stříbra (asi 1373, Bítov (Vítov) u Stříbra - 9. srpna 1429, Praha) patřil k nejbližším spolupracovníkům Jana Husa, s nímž jej pojilo i přátelství. Pocházel z prostého prostředí, poprvé se zmiňuje r. 1393, kdy ve stejném roce jako Hus dosáhl na pražské universitě bakalářského titulu. Magistrem se stal r. 1397 a od r. 1400 zde vykonával funkci lektora. R. 1405 získal nepříliš výnosné obročí při kostele sv. Štěpána na Rybníčku a o pět let později působil již jako kazatel. Po Husově smrti se stal prvním kazatelem v Betlémské kapli, kde působil až do své smrti.

V universitním prostředí stál vždy na straně Husově - zejména ve sporech o Viklefa, za jehož učení se postavil rozhodně zejména po r. 1410, po vlně veřejného pálení Viklefových spisů. Některé jeho postoje byly od Husových mírně odlišné: těsněji než Hus navazoval na starší generaci domácích reformátorů, zejména na Matěje z Janova, a neprojevoval vyhraněné národnostní postoje, což se projevilo jeho absencí ve sporech o Kutnohorský dekret.

Do vývoje husitského hnutí zasáhl Jakoubek, zjednodušeně řečeno, trojím způsobem: Ačkoli myšlenkou laického kalicha se zaobíral již Matěj z Janova a ve stejné době jako Jakoubek k ní pravděpodobně dospěl i radikál Mikuláš z Drážďan, byl to právě Jakoubek, který na jaře r. 1414 s tímto převratným požadavkem veřejně vystoupil. Argumentoval přitom pomocí Písma, studia pramenů a liturgie prvotní církve i zkušeností, již zprostředkoval pražskému prostředí mistr Jeroným, jenž se na počátku r. 1414 vrátil z Litvy. Samotného Husa Jakoubkův postoj pravděpodobně poněkud zaskočil, neboť mu mohl komplikovat obhajobu v Kostnici, kam se právě chystal. Podle pozdního Rokycanova svědectví mírnil kolegův zápal přátelskými slovy: „Milý Kubo, nekvap s tím" - leč marně. Koncil zapověděl podávání pod obojí způsobou v červnu r. 1415, zvyklost se však již v té době šířila českým prostředím a Jakoubek v následujících letech vedl za uznání laického kalicha velmi intenzivní písemnou polemiku.

Na své předchůdce Janova a Mikuláše z Drážďan navázal Jakoubek i v dalším akcentu, který měl dalekosáhlý dopad na podobu příštích událostí. V lednu r. 1417 pronesl v Týnském chrámu kázání, v němž se jasně vymezil vůči panujícímu konceptu posvátného a kultovního obrazu, který rázně odmítl a oproti němu vyzdvihl kult „pravého obrazu Krista - eucharistie". Tento okamžik je považován za spouštěcí moment ikonoklastických projevů v rámci husitství. Poučený ikonoklasmus, který mohl být inspirován postojem teoretiků v čele s Jakoubkem, je přesto třeba považovat za okrajový jev, který kvantitativně zanikal ve srovnání s prostým válečným vandalstvím či zištně motivovaným rabováním. Jakoubek se později hájil, že jeho názor v tomto ohledu nebyl vojevůdci pochopen, stejně jako tomu asi bylo i u dalšího podobného postoje Jakoubkova, který vyjádřil již na prahu bouřlivých let po smrti Václava IV.: tedy že za jistých okolností je možné bránit pravdu Božího Slova i mečem. Ovšem nikoli ji tímto způsobem šířit. Na takové subtilní rozlišování však nebyly v následujícím období ani čas ani vůle...

Ve 20. letech působil Jakoubek jako jakási středová síla (někdo v něm vidí spíše šedou eminenci) vyvažující postoje mezi umírněnou stranou pražskou a radikálními postoji táboritů, přičemž se klonil spíše ke straně mírnější. V tomto bodě nutně narážel na svého „kolegu" ve funkci správce kléru podobojí (kterou plnili zároveň spolu s Janem z Příbrami a Prokopem z Plzně) - Jana Želivského. Jejich spory, které nebyly pouze věroučného charakteru, ale promítal se do nich i boj o obsazení pozic v městských radách a pod., vyvrcholily podáním žaloby na Želivského a novoměstské kněží v březnu r. 1422. Konšelé, jimž byla Jakoubkova žaloba adresována, reagovali nečekaně tvrdě, Želivského a jeho devět druhů zajali a nechali je popravit. Následkem toho se radikalizovala situace na radnici i v kostelech Nového Města a Jakoubek byl spolu s dalšími umírněnými mistry deportován do Hradce Králové. Navrátit se mohl záhy za zklidnění poměrů v souvislosti s přítomností Zikmunda Korybuta v Praze v květnu r. 1422.

V posledních letech života se Jakoubek stáhl do ústraní, věnoval se spisům a občasnému kázání v Betlémě a místo vůdčího teologa umírněné strany přenechával svému žáku a nástupci Janu Rokycanovi.

Jan Klípa