Pojem „postmoderna", jímž se označuje vznik nového společenského paradigmatu, zahrnuje celou škálu rozmanitých jevů. Mezi ně patří na jedné straně návrat k neinstitucionalizovanému, v extrémních případech fundamentalistickému „posvátnu", na druhé straně výskyt nového, bojovného a netolerantního ateismu. Postoj tohoto nového ateismu vůči náboženskému cítění a jeho projevům je jednoznačně kritický a odmítavý. To jde až tak daleko, že je náboženské cítění hodnoceno jako velké zlo nebo chorobné jednání. Podle nových ateistů by měla být náboženská víra z lidského vědomí vymýcena, aby se celá civilizace osvobodila od norem a institucí, které podporují nesnášenlivost, předsudky a vznik válek. Po teroristických útocích náboženských aktivistů na celém světě, zejména v souvislosti událostmi z 11. září 2001, se v tomto novém ateismu objevuje násilně afektivní a kontextuální moment. Zdá se, že nová vlna ateistického myšlení má hlubokou souvislost s odmítáním institucionalizovaného monoteistického náboženství, které je považováno za exkluzivistické a v důsledku svého chápání „posvátna" i za netolerantní a propagující násilí.
V našem příspěvku chceme vstoupit do dialogu s touto novou ateistickou kritikou. Nejprve se budeme stručně zabývat situací náboženství v dnešním světě. Pak se budeme věnovat otázce, zda se nové ateismy neobracejí spíše proti oněm projevům náboženství, které v západním světě pronikly téměř do celé oblasti transcendence a odvádějí pohled od toho, co je původní, co je podstatou každého náboženství, ba dokonce samého Boha a zkušenosti víry. Z této perspektivy se blíže zaměříme na jedno z monoteistických náboženství, totiž křesťanství, abychom viděli, jak může být podle některých současných proudů křesťanské teologie vykládáno a interpretováno v původním smyslu: jako víra a existenciální zkušenost. Z toho vyplyne představa náboženství, jehož úkolem je stále se vracet k oné základní zkušenosti, usilovat o tvůrčí věrnost vlastním kořenům, a tak samo sebe očišťovat. Nakonec dojdeme k závěru (doufejme přesvědčivému), že je nezbytně nutné znovu pronikat k pramenům a živému jádru víry, aby bylo možno nejen čelit současné ateistické kritice, nýbrž i odpovídat na touhy a očekávání dnešních lidí.
Od konce 19. a zejména od poloviny 20. století se zásadně proměnila role náboženství (konkrétně náboženské tradice, související s historickým křesťanstvím) a právě tak i počet jeho přívrženců. Některé - hlavně evropské - země, jejichž náboženská tradice byla historicky spojena s křesťanstvím, prožily zřetelný úpadek náboženství, což se viditelně projevuje klesajícím počtem účastníků mší nebo adeptů kněžského či řeholního života.
Na druhé straně je západní svět stále více ovlivňován synkretistickými náboženskými praktikami, vycházejícími z „individuálního" náboženství, které si každý vyrábí pro sebe, a z tzv. „nových náboženských hnutí". Navzdory sekularizaci, rostoucí ze stále nových zdrojů, i sílícímu pluralismu zažíváme privatizaci víry a náboženského či duchovního života. Každý si sestavuje svůj vlastní, speciální „recept" - náboženská oblast připomíná obrovský supermarket nebo tranzitní prostor, do něhož lidé vstupují a opět jej opouštějí.
To není teprve současný jev. Novodobý ateismus, zrozený na počátku 16. století, našel v 18. století oporu v osvícenství, které vytýkalo náboženství a církevním institucím, že zabraňují autonomii člověka a emancipaci lidského myšlení. V současnosti se však rodí nový druh ateismu, zvaný „nový ateismus", který svou kritiku formuluje principiálně protinábožensky. Argumentace jeho přestavitelů se nesnaží důkladně analyzovat vývoj křesťanské teologie v posledních letech, aby mohl její tvrzení vyvracet. Dnes se neděje to, co dělali novodobí ateisté 18., 19. a 20. století. Noví ateisté 21. století vycházejí z praxe náboženských institucí a hledají argumenty, jež vylučují jakoukoli formu náboženské diskuse.
V textech nových ateistů nacházíme otevřenou obžalobu náboženství, které může rozdmychávat nesnášenlivost, násilí a nenávist. Tato kritika se přitom méně zabývá ontologickými problémy a soustřeďuje se spíše na pragmatickou a militantní ateistickou diskusi. Pro ateisty není tedy problémem existence Boha, nýbrž konkrétní účinky víry v tohoto Boha, tj. náboženství.
Současný ateismus nechce přímo pokračovat v tradici ateistického hnutí, jež vedla až k prohlášení, že „Bůh je mrtev"; ani se nezdá, že by se šikoval pod vlajkou bezvěrectví, sekularity a víry v humanitu. Ve skutečnosti zůstává nostalgicky připoután k „pravdivějším" hodnotám, jež náležejí jiným „opravdovějším" kulturám.
Zdá se, že jeho úmyslem je koncipovat svět bez Boha. Diskuse o Bohu by pak ztratila význam, neboť bojem proti učení a dogmatům, na něž se náboženství odvolávají, by se náboženstvím zabránilo myšlenku Boha šířit. Vytvoření společnosti bez náboženství by pak bylo předpokladem pro svět míru a tolerance - uvážíme-li, že v pozadí mnoha konfliktů v současném světě je koneckonců náboženství. Takže takto vypadá nový ateismus jako nové, militantní vydání extrémního laicismu.
Konfrontováno s touto problematikou neuhýbá současné křesťanství povinnosti popsaný jev vyložit a interpretovat. Poukazuje přitom na skutečnost, že staré a nové ateismy víru svým zpochybňováním nutí, aby sama sebe podrobila kritice, a že dokonce napomáhají k jejímu pročištění, takže jejich vliv nemusí být nutně jenom špatný.
Věřit - to znamená v dnešní složité, sekularizované a pluralistické době úkol, jehož obtížností se zabývá mnoho významných aktuálních teologických děl. Toto téma je dnes více než kdy předtím výzvou pro teologii. Proces sekularizace, jejž krize moderní doby vyvolala, má rozmanité rysy, na první pohled neslučitelné s vědomím přítomnosti „posvátna", živou vírou a praktikováním náboženství, především v jeho institucionalizované podobě.
Navzdory krizi moderny a všemocného rozumu se svět nadále sekularizuje a zbavuje „kouzel". A náboženství, které dnes na sebe bere nejrozmanitější formy, s před-moderními nesrovnatelné a neslučitelné, je nadále silně zpochybňováno. Třebaže tvrzení „mistrů podezření" jsou alespoň z části vyvrácena (prorokovaný nevyhnutelný zánik náboženství nenastal a dokonce lze konstatovat „návrat posvátna"), zůstává otázka, zda je krize náboženství v téže míře i krizí víry. A dále, zda to v dědinách lidstva znamená krizi, nebo proces vyhasínání touhy po Bohu.
V postmoderní době se „posvátno" znovu objevuje, ale jde o „posvátno" bez „absolutna" a bez tváře a nelze je ztotožňovat s obsahem náboženské zkušenosti, jak ji chápe křesťanství. To nás vede k tvrzení: Opakem ateismu není náboženství, nýbrž víra. Náboženství a víra totiž není jedno a totéž. Toto tvrzení ovšem vede zase k otázce. Nejde jen o to, je-li víra a náboženství totéž; ptáme se: Jak bychom mohli definovat křesťanství? Stačí definovat je v tom smyslu, jak dnes společenské a humánní vědy (filosofie, psychologie, historie) chápou náboženství?
Je-li náboženství definováno a nahlíženo jako „úhrn přesvědčení, která se týkají toho, co lidstvo považuje za nadpřirozené, božské a svaté, a rovněž úhrn ritů a morálních předpisů od těchto přesvědčení odvozených", pak nelze říct totéž o víře. Základem víry je nabídka svobody pro člověka, který je vyzýván, aby na tuto nabídku odpověděl všemi dimenzemi svého bytí. Je tedy o v pořadí druhý, následný moment, o souhlas s něčím, co předtím nabídl někdo jiný. Víra, jak ji chápe teologie, není tedy iniciativou člověka, který hledá místo, kde by se zbavil svého neklidu, selhávání, svých marných projekcí, tužeb a strádání. Naopak, je to zásadní postoj přijímání, přijetí, z něhož pak vyrůstá odevzdání, angažmá a radikální nasazení života.
Veškerý smysl, význam a závažnost víry vyplývá tedy z faktu, že je to zkušenost následující po předchozí nabídce, a to nabídce od někoho, komu se nerovnám ani já ani kdokoli jiný. Nejdůležitější na dynamice víry tedy je, od koho přichází nabídka, na kterou odpovídám, a jak bude ovlivněn můj život, když tuto nabídku s vírou přijmu. Pokusíme-li se odpovědět na tyto otázky, dospějeme k pojmu, jejž teologie nazývá zjevením a jejž křesťanství - až na určité odchylky - sdílí s židovstvím a islámem.
Podle židovsko-křesťanské tradice je zjevení slovo Boha, jenž přerušil své věčné mlčení a vstoupil do času a prostoru člověka. Ústředním obsahem zjevení je tedy sám Bůh, který sděluje člověku své tajemství a svůj plán spásy a vyslovuje pozvání k životu v plnosti, tj. ve smlouvě a společenství s ním. Odpovědí člověka musí být odevzdání života, energie a tužeb při budování a uskutečňování světa, v němž panuje spravedlnost a mír.
Zjevení se dotkne člověka jako milost a dar, který překvapuje a povolává ke svobodě. Je to nabídka z milosti, Bůh nám ji nebyl dlužen, a vyžaduje stejně svobodnou odpověď jako plod téže milosti, která ji předcházela. Tato nabídka nutí člověka odpovědět a činí ho schopným odpovědět - nezávisle na všech důkazech a empirických potvrzeních.
Víra je původně dar, ale je to také úkol. Dar, jímž víra je, se projevuje jako konkrétní a radikální angažmá a odpovědnost. Na tom se ukazuje, že víra - tato k člověku bytostně náležející zkušenost - je něco skutečného, a nikoli výplod lidské fantazie a úsilí. Víra by tedy podle hermeneutiky monoteismu byla subjektivní odpovědí na zjevení - nebo zjevením, jež dosáhlo svého adresáta, svého cíle.
Takto se tedy náboženství jeví jako něco druhotného, předmět vědění, naučná, rituální a morální konstrukce, jejíž pomocí se víra artikuluje v lidské společnosti, která své nejdůležitější zkušenosti musí třídit a nadto zpřístupňovat generacím současným i příštím. Tak se stává náboženství institucí. To je pro víru nevyhnutelný a nanejvýš významný krok, má-li mít v přítomnosti i v budoucnosti potřebný prostor a společenství, poskytující jí podporu a podmínky pro další růst. Každé náboženství je tedy na základě toho, co je činí nevyhnutelným a nutným, produkt člověka, zakotvený v čase a prostoru, spojený s určitou kulturou, a tudíž poznamenaný dočasností a podrobený změnám a přizpůsobování. To se děje v monoteismu se všemi náboženstvími, a také se zjevením a vírou. Dnes je to staví před rozhodnutí. Jsou vyzývány, aby se v konfrontaci s nepřátelskými jevy současné doby, k nimž patří i aktuální ateismus, znovu rozpomněly samy na sebe.
Tři monoteistická náboženství mají víceméně stejný druh sebechápání, neboť všechna za svůj vznik vděčí zjevení, jež vyvolává odpověď víry - a víra na sebe teprve bere formu náboženství. Přesto je mezi monoteistickými náboženstvími i několik podstatných rozdílů. Křesťanství má vlastní, specifickou konstelaci a podobu, což jej také zavazuje hledat vlastní cesty a formy dialogu s těmi, kdo jej zpochybňují - tedy i s novými ateismy.
V křesťanské víře se neoddělitelně spojuje teologie a antropologie. Mluvit o Bohu a jeho zjevení nutně znamená mluvit o člověku a jeho odpovědi ve víře. A obráceně - mluvíme-li o lidské víře, je nevyhnutelné proniknout až k jejímu původu a důvodu, jímž byla vyvolána jako odpověď člověka: ke zjevení Boha, jenž nezůstává skryt a ve své věčnosti navždy nepoznán, nýbrž vstupuje do naší blízkosti, zjevuje své tajemství a své jméno, protože chce být poznán a milován.
Oddá-li se člověk víře s celou její dynamikou, jak ji chápe křesťanství, začíná poznávat Boha, jenž se mu zjevuje. Ale právě tak začíná hlouběji poznávat své vlastní já. Objevuje například, že je osobou a subjektem, což do značné míry znamená, že je produktem toho, co sám není. Pozná svoji bezmoc, tj. skutečnost, že není zdrojem svého bytí; zjistí, že se jeho existence uskutečňuje v přísné a neodvolatelné závislosti na přání někoho jiného. Tento „jiný" mu musí bytí propůjčit, aniž by měl k člověku nějaký závazek, a člověk může bytí pouze přijmout. Zkušenost oné „jinakosti" - tohoto „jiného" - je tedy počátečním datem, výchozím bodem lidského prožitku víry. Člověk bude sám sebe chápat jen skrze onoho „druhého" - ten mu o sobě zjeví, kdo je, a přijme ho do dynamického, nikdy nekončícího vztahu.
Od úplných počátků muselo křesťanství odpovídat na otázky týkající se jeho identity, která se někdy ztrácela a rozpadala v moři dalších, odlišných a někdy protikladných a sporných náboženských zkušeností. Pokud zcela povrchně nazýváme vírou každé hledání „spirituálního" zážitku, které se často praktikuje uměle a nemá nic společného se vztahem, vznikajícím a prohlubujícím se jedině na základě milosti, naslouchání a touhy, pak se sami dopouštíme zrady na onom chápání víry, jež stálo na počátku monoteismu a dodnes určuje náboženské tradice, jimž je společná víra v jediného, zjeveného Boha.
Cesta vztahu s „jiným" - v případě víry je jím Bůh - má pro zkušenost víry zásadní význam. Ve speciálním případě křesťanské víry je tento „jiný", tato „jinakost", antropologicky zakotvena v centru identity samé, neboť Bůh, jehož zakoušíme, v něhož věříme a jehož hlásáme, se stal tělem a ukázal se nám v lidské podobě. To, co křesťansky chápaná víra zjevuje, se nemůže stavět přezíravě či snad dokonce odmítavě k tomu, co je pro lidství člověka určující. Paradoxně ukazuje zjevený Bůh svoji absolutně transcendentní odlišnost a jinakost právě v nejhlubší podobnosti s lidstvím.
Chce-li dnešní křesťanská víra zjistit, kde je její místo a kudy se má ubírat v konfrontaci s postmoderními výzvami, k nimž dnes více než kdy jindy patří militantní ateismus, musí zaměřit svůj pohled na lidství jako nevyhnutelnou cestu k božství. Musí si klást otázku: Co se dnes jeví jako předmět nejsilnějších sporů a pochyb, mluví-li se o člověku? A dále: Jak to může dovést k naplňujícímu zážitku víry a k poznání Boha skrze zkušenost? Jakým způsobem je dnes křesťanská teologie stavěna před požadavek vydat počet z této víry, která ji předchází a dala jí vzniknout jako meta-jazyku, jímž se hovoří o tom, co tato víra vnímá ve zjevení, na něž je sama odpovědí?
Lidé - dějinné bytosti podrobené rozkladu v čase - jsou orientováni na bytí, jež je tajemstvím, tzn. jsou to bytosti, o nichž je rozhodováno tajemným způsobem. Proto jsou dokonce i tehdy pasivní, když jsou aktivní, a nadto sami sebe neznají. Čím více člověk uskutečňuje své lidství, tím více si uvědomuje, že to není on, komu přísluší první a poslední slovo. Zjišťuje, že je zaměřen na slovo, které nepochází ani od něho, ani od jemu rovných. Víra nazývá toto zásadní slovo, které konstituuje lidský život, slovo Boží.
Slovo a jazyk vycházející z víry jsou tudíž právě tak mocné a jako bezmocné, zjevují realitu člověka, tedy stvoření, které se ptá, co je základem jeho bytí, jeho existence tady a teď a jak souvisí jeho stvořenost s transcedencí Tvůrce. Lidské slovo je ambivalentní právě proto, že je slovem člověka, ale zároveň má podíl na možnosti vyjádřit něco většího, než je ono samo: Lidské slovo může mluvit o Bohu. Bůh je slovo lidské řeči v její velikosti i omezenosti. Víra odpovídající na zjevené slovo odhaluje a zároveň zahaluje absolutní tajemství, jež je zdrojem lidského bytí.
Víra, jež je odpovědí Bohu, promlouvá a mluví ve světě o Bohu; je tedy schopna vyjádřit sama sebe, podat o sobě svědectví. Může mluvit o Bohu, protože je přesvědčena, že on nejprve promluvil o sobě v dějinách jednoho národa. A je přesvědčena a vyznává, že když se naplnil čas, Bůh s konečnou platností promluvil ústy, životem a jednáním člověka Ježíše z Nazareta, v němž první křesťanská obec poznala slovo Boží a zároveň dokonalého posluchače a následovníka slova a o němž hlásala, že je cestou k životu, naplněním lidského života.
Centrem křesťanské víry je tedy osoba, a nikoli náboženství ve vlastním smyslu. Přirozeně lze Ježíše uznat a nahlížet jako náboženského člověka. Byl to zbožný Žid, muž víry, Izraelita. Na druhé straně ovšem evangelia při vyprávění o jeho životě a působení zdůrazňují, že zaujímal k náboženství své doby, tedy ke svému náboženství, značně liberální, dokonce revoluční postoj. Evangelia ukazují, jak se při několika příležitostech odchýlil od náboženské cesty svého národa a jak ho jeho náboženské společenství odmítalo. Zdá se, že ani neinstitucionalizoval nějaký kult, ani nezanechal svým učedníkům nějaký ritus, písemné vyznání víry či morální kodex, který by jim mohl sloužit k přesné náboženské orientaci.
Ježíš se při hlásání radostné zvěsti zaměřuje na otevřenou budoucnost - přináší poselství o Božím království, které přijde, které je blízko, které už je tady a musí být přijato ve víře. Toto království se zpřítomňuje v jeho osobě. Víra, kterou hlásá, je důvěra v něho samého jako v cestu vedoucí k Bohu, po které je nutno se vydat a ostatní vazby - rodinné, profesní atd. - zrušit nebo relativizovat. Víra zvaná křesťanství, vycházející z jeho osoby, jeho života, jeho smrti a jeho zmrtvýchvstání, si sama sebe uvědomuje jako nezasloužený a neočekávaný dar, který člověk přijímá od Ducha Božího, a ne z nějakého dědictví lidstva, i kdyby jím bylo náboženství.
Jde o inspiraci, vylévanou od věčnosti do věčnosti, která se proto stává hermeneutickým klíčem každé nové interpretace dějin a svatých písem a zároveň osvobozuje od každého náboženského dědictví. Člověk, který ji přijímá a drží se jí jako osvobozujícího poselství, je vyzýván, aby nepočítal s ospravedlněním skrze kult a zákon, aby pln vděčnosti předstoupil před Boha a svou důvěru založil pouze a jedině na Ježíšově životě ve službě druhým a v bezvýhradné lásce k Bohu. V Ježíšově smrti z lásky, v jeho vzkříšení Otcem, které potvrzuje jeho cestu, a skrze víru, že láska inspiruje to „neslýchaně nové", co Ježíš svému náboženství přinesl, přijímá láska svou konečnou pečeť křesťanské víry.
V tom vidíme oprávněnost tvrzení, že to, co definuje křesťanskou víru, nejsou v prvé řadě a zásadně kultovní úkony, dogmatické vyznání či morálka, třebaže jsou také důležité. Křesťanská víra nedisponuje ani trvalými zárukami, naopak, ve své koncepci je stále otevřena. Jejím základem je kázání na hoře, které prohlašuje lidi chudé, tiché, milosrdné a pokoj působící za šťastné, dokonce blahoslavené. Proto chápe víra sebe samu jen tehdy, vychází-li z nerozlučného spojení mezi Bohem a bližním, skrze něž se cítí být vázána láskou k bližnímu, láskou, která chudému slouží, nepříteli odpouští a neznámému podává pohár vody. V nich, v těch, kdo trpí nějakou formou bezpráví, se křesťanská láska naplňuje a v nich nachází svého Pána a Boha - mnohem spíše než v ritech, poučkách a morálních předpisech. A proto také nemůže být striktně a trvale vázána na svaté chvíle a svatá místa. Neboť víra není nikdy majetkem, s nímž lze disponovat; je stále na cestě a musí být stále znovu přijímána přímo od Božího Ducha. V tomto smyslu převyšuje víra náboženství; je mu oporou a pomocí, aby se mohlo vyjádřit a předávat, i když sama prochází skrze ně, má-li o sobě vypovídat a má-li být předávána. Logicky musí být víra stále kritickou instancí pro náboženství samé, pokud ono zmrtvuje v archaických a pevných strukturách, které už neslouží víře, přestože předstírají, že ji chtějí vyjadřovat.
Asi proto bylo křesťanství ve svých počátcích označováno jako „cesta", a ne náboženství. Je totiž nabídkou života, která klade nároky na věrohodnost a vyžaduje komplexní, radikální postoj přijetí a praktikování v osobním i společenském životě.
Otázka, k níž tyto teze směřují, proniká do samého vnitřku tohoto světa, světa neurčitého „posvátna", bezbřehého konzumu a různých fundamentalismů, v němž se náboženství často stává spotřebním zbožím a pramenem fanatismu, takže mu moderní a postmoderní ateisté právem vytýkají celou řadu patologických projevů. Jak může tato víra dnes oslovit naše současníky, jak může být pro ně zdrojem poznání smyslu jejich života?
Úkolem dnešního křesťanství je v teorii i praxi ukázat, že víra v Boha neznamená odvádět od toho, co je typicky lidské, nebo to dokonce potlačovat. V tomto smyslu lze říci, že ateismus a křesťanská víra mají jedno společné: obhajobu lidství ve všech jeho možnostech. Na tomto poli je pak pro teologii partnerkou v dialogu zejména antropologie.
Andrés Torres Queiruga konstatuje výstižně, že ateismus v jádru neusiluje o negaci Boha, nýbrž o negaci náboženské diskuse, která se stala modloslužbou. Podstatou tohoto postoje je boj o volný prostor, kde není autonomie člověka potlačována. A právě proto stojí teologie před úkolem přimět moderní dobu (a její vedlejší produkt, postmodernu ve smyslu konzumní kultury), aby se znovu obrátila k Ježíšovu evangeliu a učinila objev, že v Ježíšově příběhu se mluví o Bohu způsobem, který právě znamená schválení lidství v celém jeho rozsahu; Ježíšův Bůh, jenž je abba, nemá na mysli nic jiného než obhajobu lidství proti osobám a náboženským mechanismům, které se je snaží zlehčovat. Jen tak lze tvrzení aktuální ateistické kritiky odkázat do patřičných mezí a odůvodnit nutnost zachování skutečného dialogu. Žádná seriózní věda, ať už jde o přírodní vědy, genetiku nebo jakoukoli oblast teologie, nemůže dnes dále pracovat na základě někdejších předsudků či staré rivality mezi vědami a náboženstvím, na niž noví ateisté očividně navazují.
K tvrzení Torrese Queirugy, že Bůh lidství nepopírá, nýbrž uznává, by bylo asi nutno dodat, že obviňování vznášená ateisty - jakkoli mnohá z nich neodpovídají vědeckým nárokům - alespoň plní jednu úlohu: jsou provokací zpochybňující historické křesťanství. Pokud jejich výzva vyvolá poctivou odpověď, povede to logicky k radikalizaci obratu a ke smysluplnějšímu prožívání křesťanství jako víry, která dokáže vidět s odstupem a relativizovat to, co je v mnoha náboženských formách této víry skutečně relativní a může být zapomenuto.
V dnešní době, kdy bolestně prožíváme krizi moderní doby a postupující labilitu a nejistotu postmoderny, ztroskotává každý dosavadní způsob mluvení o Bohu - nepřiměřenost mluvení o Bohu se jeví doslova na každém kroku. Radikální prožitek tajemství je to, co zpochybňuje moderní diskusi, jež předstírá, že je schopna odhalit všechno, včetně toho, že Bůh „se stáhl" nebo „je mrtev".
Na druhé straně platí, co řekl Karl Rahner: Vycházíme-li z hypotézy, že slovo „Bůh" zmizí, aniž by zanechalo stopu, pak tím, co přestane existovat, by asi nebyl Bůh, nýbrž spíše člověk. Kdyby zapomněl na svůj vlastní fundament, pak by, slovy velkého německého katolického teologa, „ve svém vývoji udělal krok zpět směrem k chytrému zvířeti". Jako člověka lze totiž označovat jen živého tvora, který užívá slovo, svobodně jedná a konfrontuje se s celkem světa a bytí jako s otázkou a problémem - přestože nedostává odpověď a stojí před touto otázkou stojí němý a nechápající.
Karl Rahner dokonce tvrdí: „Ale vlastně existuje člověk jako člověk jen tehdy, když říká ,Bůh‘ - alespoň jako otázku, alespoň jako zamítavou a zamítnutou otázku. Absolutní smrt slova ,Bůh‘, která by vymazala i jeho minulost, by byla signálem (jejž by už nikdo nezaslechl), že zemřel sám člověk."
V tomto smyslu je třeba starým i novým ateismům naslouchat s plným respektem. Neboť kladou-li vytrvale otázku Boha a jeho existence, nutí víru, aby sama sebe zkoumala a pročišťovala. A nutí ji, aby stejně vytrvale zaměřovala pohled na člověka, a tím nově uvažovala o Bohu, jenž dává člověku smysl - jako jeho fundament a tajemství.
Konec antropocentrického humanismu včetně jeho perverzních androcentrických a etnocentrických bludů, které pravdivé lidství deformují, otvírá na druhé straně cestu novému pohledu, dosud neznámému vnímání Boha (mohla by to být nakonec primární zkušenost); takového Boha, který si zřejmě přeje, aby byl nazýván jinak a aby se o něm jinak vyprávělo, a budí touhu toto nové objevovat.
Ve srovnání s náboženstvím, jež se často stává modloslužebnictvím, se jako budoucí cesta a možnost ukazuje pročištěná víra, jejímž pevným základem je zažitá zkušenost, dávající životu smysl. A pro křesťanství, které - jsouc obviňováno, že se paktuje s násilím a diskriminací - chce znovu najít čistotu svého zdroje, je právě tak zásadně důležité znovu objevit Ježíšův příběh.
Dnes je nanejvýš nutné o Bohu raději vyprávět, než se ho snažit vyjádřit prostřednictvím ritů nebo vměstnat do dogmatických formulek, které nezní uším našich současníků moc dobře. Dokážeme to jen tehdy, když se vrátíme k vyprávění Ježíše z Nazareta, plnému přirovnání, událostí a postav, jež lze mít před očima a vnímat smysly. Jejich láskyplná gesta nás zvou a jsou živým a hmatatelným potvrzením toho, co toto vyprávění sděluje.
Z Concilia přeložila Helena Medková
Poslední komentáře