Spiritualita abbé Pierra

Úvod

Téma „jak pomoci bezdomovcům", jak tento „sociální průšvih" společnosti osobně uchopit a jak se k němu zodpovědně postavit, je stále aktuální. Každodenní setkávání s bezdomovci v ulicích Prahy nestále připomíná otázku co s tím. Příklad abbé Pierra může napomoci.

V následujících řádcích nejprve nastíním život abbé Pierra. Spíše si všimnu událostí, které ovlivnily jeho rozhodování, a myšlení, které nasměrovaly jeho životní orientaci. Dále představím jedinečnost Emauzských domů, díla abbé Pierra, na kterých je nejlépe vidět, jakou spiritualitu, jakou teorii a praxi křesťanského života¹ abbé pěstoval. Závěr práce bude patřit malému zamyšlení nad tím, jak pro nás může být poselství abbé Pierra nosnou životní inspirací.

Curriculum vitae

Velmi živý člověk, bouřlivák, člověk riskující, vzdorující, přijímající životní výzvy, člověk plný lásky, něhy a soucitu. Těmito slovy bych charakterizovala abbé Pierra. Tak na mě působil ze svých knih, z knih o něm, z dostupných rozhovorů a videí. Mottem jeho cesty by mohlo být sousloví „život navzdory". Již jeho rozhodnutí být kapucínem vyvěralo z vnitřní touhy dělat právě to, co lidé obvykle nedělají. Jak sám řekl: „Může být něco nádhernějšího, přitažlivějšího než uniknout z banality života a vrhnout se do akce, která je současně krásná i stravující?"² Lačnost po dobrodružství je dalším slovem, které můžeme přidat do plejády jeho charakteristik. Velkou vášeň měl i pro dějiny lidstva. Žasl nad vývojem, vědou, stvořením, objevy.

Abbé Pierre, původně Henri Antoine Grouès, se narodil 5. srpna 1912 ve francouzském Lyonu a zemřel 22. ledna 2007 v Paříži.

Pocházel z velmi zámožné rodiny, do 19 let patřil mezi buržoazii. Jeho otec jej velmi inspiroval, a to zvláště díky službě chudým, o které se dozvěděl ve svých mladistvých letech. Každou neděli ráno totiž otec odcházel na dopoledne z domu pryč. Děti nejprve nevěděly, kam otec odchází. Ve 12 letech vzal otec malého Henriho a jeho bratra s sebou a jak byli oba překvapeni, když je otec zavedl do útulku žebráků, kterým on sloužil neděli co neděli službou holení, stříhání, povídání si s nimi. Otec byl tím, kdo Henriho naučil neupřednostňovat sebe a umět se radovat s druhými.

Setkání s touto službou mělo na Henriho nezapomenutelný vliv. Sám od dětství pociťoval bolest, že není schopen pomoci všem těm, kteří pomoc potřebují. V dospělosti pak s tímto pocitem pracuje dál a sám sebe se ptá, „zda právě není tato jeho pociťovaná nedostatečnost jen ohněm, jenž mu nedopřává oddechu a neustále ho pohání k činnosti"?³ S touto jeho těžkostí je spojena však i víra v příslib, že Bůh tuto hlubinu v jeho duši naplní.

Vztah s matkou asi nebyl příliš mateřský. V knize Testament abbé vzpomíná, že nemá v paměti žádné pohlazení od matky. A přitom láska, velký cit, něha přetékaly jeho srdcem. Sám poznamenává, že jeho nejtěžší životní obětí bylo dobrovolné zřeknutí se něhy, jež s sebou nese mnišský slib čistoty. V otevřené zpovědi jeho knihy píše, že v některých chvílích snil o radosti prožívané manželi jako o největším zázraku lidského života. Skrz důvěrná sdílení s přáteli, kteří žili v manželství, však poznával, že pouze projev Boží něhy naplní jeho srdce tak, jak opravdu touží.⁴

Důležitým rysem v jejich rodině bylo, že u nich neplatilo tehdy asi v mnoha rodinách rozšířené pravidlo, že „děti u stolu nemluví". Henri tak již od raného dětství dorůstal do pochopení, co to znamená mít na něco právo.

Knězem se stal na sklonku třicátých let minulého století. Byl příslušníkem františkánského kapucínského řádu, jehož společenství však musel ze zdravotních důvodů, kvůli plicní tuberkulóze, opustit. Stal se pak kaplanem v Grenoblu. Během druhé světové války se po obsazení Francie nacisty angažoval v odboji a pomáhal Židům utíkat do Švýcarska. Po válce byl několik let členem francouzského parlamentu (do roku 1951).

Velkým vzorem byl pro něj na jeho duchovní cestě svatý František z Assissi⁵. Solidaritu s ubohými, kterou řád františkánů po vzoru tohoto světce hlásá a vyznává, dovedl a realizoval v maximální poloze. V roce 1949 založil na pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine „Společenství Emauzy", jež se staralo a stará o nejchudší z chudých, zejména bezdomovce. Dnes z něj vyrostlo hnutí, které působí ve více než 40 zemích světa (okolo 400 komunit). Jenom ve Francii se k němu hlásí kolem čtyř tisíc příznivců (115 komunit).⁶

Abbé Pierre si svým životem a vystupováním získal značnou popularitu mezi širokou veřejností. Byl velký kritik francouzské společnosti, že nedělá dost pro chudé a bezdomovce. (Poválečná situace ve Francii byla velmi problematická a nestabilní - během let 1946 - 1958 se vystřídalo na 20 vlád.⁷). Známým se stal především během tuhé zimy 1953/54, kdy na vlnách rozhlasu emotivně burcoval k pomoci mrznoucím bezdomovcům. Jeho popularita pak ve Francii rok od roku rostla a v letech 1989 až 2003 skončil sedmnáctkrát na prvním místě žebříčku nejpopulárnějších osob Francie, který dvakrát ročně zveřejňuje nedělník Le Journal du Dimanche. V roce 2004 požádal, aby už v hlasování nefiguroval. Byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu a prezident Jacques Chirac mu udělil nejvyšší francouzské vyznamenání, velký kříž Řádu čestné legie.

Abbé však nebyl jen kritikem francouzské společnosti, ale i kritikem církve. Tématem jeho kritik byla honosnost biskupské mitry, proměnění evangelia v církevní právo, které dává odpověď na každou otázku, pompéznost papežských cest do zahraničí, sebejistý způsob vyjadřování církve o složitých stránkách mravního života. Volal po rozlišování mezi hrdinstvím dokonalosti (požadované evangeliem) a tím, co je lidsky možné. Vyslovoval se k tématu povinného celibátu, homosexuálního partnerství, kněžského svěcení žen. Na základě tohoto výše řečeného je v různých internetových diskuzích nazýván „hříšným světcem".

Jedinečnost Emauz

Emauzské domy nepředstavují útulek, kam lidé bez přístřeší mohou přijít, dostat teplou polévku, pár nocí přespat a jít zas na ulici, ale Emauzy, to je „komunita pracujících". Nevím, zda emauzské domy fungují dnes jako tehdy, v ČR je jejich existence dost nejasná, ale první domy v padesátých letech minulého století byly založené na tom, že lidé v komunitě pracovali, stavěli si bydlení pro sebe a nejen pro sebe, ale i pro druhé, nově příchozí. Pracovali, aby vydělali peníze pro potřeby komunity, aby vydělali peníze pro ještě chudší někde jinde. Abbé Pierre razil, že přijít k hotovému prostě nestačí, že tím se v myšlení lidí nic nezmění, a tak prací v nich posiloval vědomí toho, že to co dělají (vybudovávání domů pro ještě chudší), má trvalou cenu. Oni byli šťastní, že mají nějakou práci, práci, kterou mají rádi.⁸ Navíc jejich vlastní utrpení je učinilo přístupnějším utrpení bližních.

Abbé projevoval důvěru každému, kdo do Emauz přišel. Neptal se na jeho minulost, měl úctu k tomu, co před ním tají, k jeho studu, a ostatní učil, že základním pravidlem komunity je víra v možnosti každého člověka a vůle pomoci každému vybudovat svou vlastní důstojnost.

Lidé v Emauzích díky jednání s abbém zažívali, že nejsou chudáci, zaměstnanci, nádeníci, ale svobodní pracovníci, a postupně si uvědomovali, že přežití či zánik Emauz závisí na jejich dobrovolném souhlasu, na jejich vlastní odborné práci pro ještě chudší lidi, než jsou oni sami. (Poskytovali rodinám přístřeší, zachraňovali malé děti před umíráním na ulici v zimních měsících, dávali mladým dvojicím s holýma rukama možnost uchytit se v životě.) Abbé jim při jednání projevoval úctu, jakou u žádného „zaměstnavatele" předtím nepoznali: seděl mezi nimi, nemluvil k nim z vyvýšeného místa, k jednomu po druhém se obracel, ptal se jich na jejich názor, jednal s nimi, jako se jedná s přáteli. Křesťanské poselství tak předával spíše způsobem chování než slovem.

Komunita pro většinu představovala nahrazení rodiny, vztahů uvnitř rodiny, kterou buď již neměli, nebo nikdy neměli. Tento pocit jistoty vědomí, že jsou součástí společenství, dávalo rodinám ještě víc než nové byty. Věděli, že komunita bude hájit jejich právo na život. Abbé se snažil v nich podpořit, aby se z nich stali lidé s pocitem zodpovědnosti, ne jen vlastníky své půdy, svého domu, ale aby každý cítil zodpovědnost za kolektiv, v který se v komunitě semkli.

V Emauzích panovala i tuhá kázeň. Spolu s vědomím potřebnosti pro druhé se snažil abbé zamezovat „akcím", ke kterým měli někteří emauzští sklon z dřívějška (alkohol, apod.) Právě Abbé věděl i viděl, jak nečinnost, např. špatné počasí, které brzdilo práci, rozkládá pracovní čety - muži se opíjeli, hádali, docházelo ke rvačkám, krádežím. Nedal-li si člověk říct, nenapravil-li své jednání, musel komunitu opustit.

Otec Pierre často stavěl i bez zákonného povolení. Jeho argumentací bylo, že „zákon je nutný, avšak v jistých naléhavých případech nabývá zákon svědomí přirozený zákon. V čem spočívá naše provinění a co naopak je naší povinností? Máme ctít život, nebo zákon?"⁹

Abbého základní křesťanskou praxí je to, že opravdová pomoc těmto lidem na okraji společnosti nespočívá v tom, že jim dáme peníze, ale že investujeme do nich náš čas a lásku. Abbé byl přesvědčen, že neexistují beznadějné případy.

Spiritualita lásky a solidarity

„Život mě naučil, že žít znamená dostat trochu času, abychom využili svou svobodu, naučili se milovat a připravili se tak k věčnému setkání s Věčnou láskou."¹⁰

Mám-li jen jedním slovem pojmenovat „typ" spirituality, který si myslím, že abbé Pierre „praktikoval" a prezentoval, který žil, tak musím zvolit slovo láska. Již jak napovídá úvodní citát tohoto oddílu, abbé chápal život jako prostor pro objevení lásky a svobody, a ve výsledku tak jako čas na dávání lásky, prokazování lásky bližnímu, přesně tak jak on sám zažíval, že takovou lásku Hospodin prokazuje jemu/nám. V jeho textech je často zachyceno, že „Věčný je Láska"¹¹ a že na vzájemné lásce Trojice je i založena podobnost člověka a Boha. (V těchto místech často kritizuje věřící lidi, že se jen málo dokážou radovat z jistoty, že jsou Bohem milováni, a že se díky své svobodě i mohou naučit milovat.)

K abbému porozumění významu slova láska se postupně řetězí i další slova. Jedním z nich je solidarita. Ve své knize Testament, kde se snaží na žádost svých přátel sepsat nosné myšlenky svého života, píše: „Charita - křesťanská láska - neznamená jen druhému něco dát, nýbrž být zraněn, nést v sobě zranění druhého člověka. Znamená také spojit svou a jeho akceschopnost, abychom se společně uzdravili z jeho nemoci, která se stala i mou nemocí."¹² Sám ve svých bouřlivých promluvách zdůrazňuje, že jeho samotná existence je cenná právě proto, že ho druzí potřebují, že on sám se nemůže obejít bez jejich pomoci, ani bez jejich potřeb, že zranění nezaměstnaného, zranění mladé prostitutky je i jeho zraněním.¹³ Apeluje na lidštější lidství, na „vznik" člověka solidárního, na určité vnitřní propojení lidí, sounáležitost, solidaritu. Klade důraz na to, že existujeme jen ve vztahu. V tom vidí naději pro každého. Ne v osamocení a v individualismu jeho tehdejší a de facto i dnešní společnosti.

Oslněn krásou stvoření si často bere příklady ze Země jako školy moudrosti - živelné pohromy člověk přežije a naplní svůj život jen v solidaritě s druhými. Podtrhuje, že jedni bez druhých se nezachráníme, a lidstvu vytýká, proč si každý hraje jen na vlastním písečku. Např. kritizuje, že stejný výzkum probíhá v několika státech světa najednou. Dle něj je to ztráta času i peněz. Jeho snem by v této oblasti bylo vybudovat světové společenství vědců, jednu rodinu, kde všichni pracují společně. „Musíme se naučit stoupat společně."¹⁴

Vyzývá společnost, aby jako celek přijala princip solidarity a dělila se s druhými o materiální statky. Zdůrazňuje, že je to celoplanetární úkol. (Např. kritizuje rozdělování zisků od prezidenta, přes ministry... a na nejchudší se tím pádem už nedostane. Kritizuje financování oprav kulturních budov, když vedle toho existuje rodina, která nemá, kde by hlavu složila.)

Svět chudoby pojmenovává výrazem Josepha Wresinského „čtvrtý svět". Svět, kdy je člověku upřeno jeho lidství, nejhorší svět, kde člověk, žebrák, vidí, že lidé, jdoucí kolem něj, se radši dívají skrze něj. A když mu dávají peníze, nepohlédnou na něj.

Zodpovědnost za život

Abbé ve svých promluvách vedle solidarity s druhými zdůrazňuje zodpovědnost každého člověka za život, za svět. Bojuje proti lidské pasivitě ve společnosti. Podporuje mladé lidi, aby bojovali proti bídě, (srovnává je s oběťmi, které přinesli mladí lidé v boji za svobodu během druhé světové války), vybízí k „dobré válce" - válce proti bídě a nespravedlnosti, varuje před „zlou válkou", kdy utlačovaná skupina vyvolá násilím válku, dojde k chaosu, poté k represi, která vyvolá ještě větší nenávist...a tak to půjde spirálovitě dál. Je zastáncem toho, že pro každého člověka musí existovat uznávané a spravedlivě placené zaměstnání, že nelze, aby existovali muži a ženy „navíc". Ukazuje, že toto je velký problém jeho doby (a jistě i naší) a že je nutné jej řešit, najít pro takové lidi příležitost.

Zdůrazňuje, že humanitární pomoc bez politiky nelze. Oceňuje, že se lidé sice zapojují do humanitární pomoci, ale zároveň je i kritizuje, že o politiku se už pak nezajímají. Jako příklad klade Somálsko. Zemi, kde v určitých obdobích po zásahu humanitárních organizací lidé netrpí hlady, ale nikdo již pak dále nebuduje pro tento národ budoucnost. Důsledky toho, že budoucnost nebyla komplexně řešena, vidíme bohužel i dnes, kdy v Somálsku propukl obrovský hladomor. Smutek abbému přináší i to, že navzdory kráse lidstva (objevy, atd) je vrcholem absurdity, že současně roste nadprodukce i hlad!

Víra, důvěra

„Jsem jen opuštěným hlasem."¹⁵ Povzdech abbého. A ne jedenkrát. Vyburcovávat francouzskou společnost k společenské aktivitě, vyburcovávat celý svět z této nespavosti, to není lehký úkol. Abbé však tuto životní výzvu přijal a vedl si v ní velmi, velmi dobře. I když se člověku daří, věci se dávají do pohybu, přece jen to není na stálo, přece jen bývají období života, kdy to nějak nejde, kdy vše se nějak pod nohama jedinci bortí. V těchto situacích a vůbec po celý svůj život byla pro abbého velkou posilou a i hnacím motorem jeho víra. Víra v Hospodina, který člověka na jeho cestě neopouští, který ho miluje, který mu vždy pomůže. V jedné své vnitřní zpovědi vyznává: „Prozřetelnost se vždycky ukáže,... projeví se často se čtvrthodinovým zpožděním, abychom mohli ukázat, jak daleko až sahá naše víra... Ukáže se vždycky, ale... Ach, můj Bože, za tu čtvrthodinku zpoždění si ten člověk může vzít život a připravit o život i svou rodinu..."¹⁶

Abbé věřil Hospodinu, věřil v život a říkal, že „věřit v život znamená věřit v druhé lidi."¹⁷ Lidi v komunitě či na ulicích abbé nikdy nenazval ztroskotanci, provinilci, vandráky. On v nich viděl především oběti války, sociální nespravedlnosti, nemoci, zničených rodin, oběti výchovy. Lidé, kteří jsou sice postiženi neštěstím, ale vždy a přes všechno hodni důvěry. Pro něj nebyl žádný člověk nikdy ztracenou existencí. Věřil, že pod slupkou ubohého zevnějšku žije nesmrtelná lidská duše, a té důvěřoval. Dával jim svou důvěru, mnozí by řekli, že příliš riskoval, avšak on věřil, že spojence člověk nezíská jinak, než že mu dá právě důvěru. Bez záruk. Rád říkal: „Jen žádný idealismus, Bůh není někde v nebi, je v každém ubožákovi, který právě s tebou mluví. V každém darebákovi, v každém zloději, v každém lháři je Kristus."¹⁸

A lidé „na oplátku" věřili jemu. Většina k němu přicházela z ulic se slovy: „Jenom vy nás můžete zachránit." A tato důvěra, kterou lidé k němu měli, mu v čase „temných nocí" znovu dodávala důvěry v Boha.

Po jednom (posledním) večírku u konzula napsal: „Žít s nimi (pozn. v komunitě Emauzy) znamená nedopřávat si jiných radostí než těch, které jsou přístupné i jim. Umění, poezie, hudba jsou krásné věci, ale... i žít s nimi je krásné. Nehledat únik..."¹⁹ Abbé žil s nimi společně, obětoval jim svůj život. V tom viděl pro ně záchranu. Nabídnout těmto lidem svoji lásku a důvěru.

Závěr

„Jednejte, aby netečnost nepřerostla ve zločin proti lidskosti."²⁰

K rakvi abbé Pierra v katedrále Notre-Dame se přišla rozloučit široká francouzská veřejnost včetně politických elit Francie, ale také pravoslavní, židé, muslimové i buddhisté. Lidé napříč všem národům, rasám, kulturám, náboženstvím. Abbé uměl oslovit.

Když jsem přemýšlela nad tím, čím může být pro mě/pro nás život a dílo abbé Pierra inspirativní, napadlo mě, že možná si řada z nás říká, že věnovat svůj život bezdomovcům není náš úkol, naše poslání. Třeba nemáme tu „tvrdohlavou touhu sloužit ve skrytu" jako abbé Pierre. Určitě to tak může být a bude to pravdivé. Abbé nevyzýval k tomu, aby každý z nás založil komunitu na způsob Emauz. Burcoval svět k tomu, aby mu nebyli lidé na okraji společnosti lhostejní. Aby lidé nebyli k sobě lhostejní a neteční, ale solidární, prokazující si lásku. Aby lidé žebráky nepřehlíželi na ulicích, aby na ně nezapomínali pohlédnout, aby je registrovali jako lidi. Kultura anonymních davů rušných ulic velkoměst v sobě nese, že většinou ani „nežebráci" se na sebe vzájemně nedívají. Nevidí se. Nestojí o to, nestojí o letmý kontakt s člověkem. Jsou ponořeni jen do sebe. Asi to nepotřebují. Možná ale (některý) žebrák, bezdomovec rozmýšlí jinak. Stojí a čeká právě alespoň na pohled, na to, že pocítí, že ho někdo vidí, že není úplně sám.

I když těmto lidem aktivně nevěnujeme svůj čas, máme-li zaměstnání, jistě můžeme finančně přispívat nějaké humanitární organizaci, která s těmito lidmi aktivně pracuje. Je jich spousta. Kterou organizaci podporovat? Abbé dává podnět, že možná můžeme jednat podle toho, čím jsme v životě prošli, na co jsme nejvíc citliví.

Svým hlasem burcuje na naší občanskou povinnost a spoluzodpovědnost za svět, abychom nutně a aktivně naléhali na politické činitele a upozorňovali je na každou formu diskriminace a odsunování jednotlivců nebo skupin na okraj společnosti.

Lidé pobývající na ulici mají za sebou různé dramatické a někdy i drastické příběhy. Můžeme se ptát, zda kdybychom byli my sami postaveni do týchž vnějších podmínek, zda by byly též z nás lidské trosky, zloději, vrahové?

1Sheldrake P. SJ: Spiritualita a historie, CDK, Brno, 2003, s. 41.

2Abbé Pierre: Testament, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2009, s. 51-52.

3Abbé Pierre, Testament, s. 69.

4Abbé Pierre, Testament, s. 71 - 77.

5A v 16 letech na něj udělalo velký dojem svobodné myšlení Teilharda de Chardina.

6Nejintenzivněji působí v Africe a v Latinské Americe. Společenství má už nového ředitele. Je jím Renzo Fior, kterého ve své poslední vůli navrhl sám abbé Pierre.

Dalších asi 120 organizací v 47 státech je se společenstvím Emauzy propojeno. Všechny organizace se věnují potlačování chudoby. Vedle pomoci bezdomovcům k jejich činnostem patří sbírky oblečení a surovin k získávání darů, především v rozvojových zemích. Navíc existují vzdělávací programy a projekty v oblasti zdravotní péče a zemědělství.

7Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ctvrt%C3%A1_republika, ze dne 1. 8. 2011.

8V Emauzích byla i zvláštní skupina Hadrářů. Ti získávali komunitě peníze sběrem veteše a odpadků, které nacházeli na skládkách a v popelnicích, které lidi jen tak vyhodili, a které se daly ještě nějak využít či prodat. Byli též najímáni lidmi, aby vyklidili jejich staré půdy, sklepy, a věci, které tam našli, si mohli odnést.

9Simon, B.: Hadráři z Emauz, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2007, s. 93 - 94.

10Abbé Pierre, Testament, s. 87.

11Abbé Pierre, Testament, s. 88.

12Abbé Pierre, Testament, s. 165.

13Abbé Pierre, Testament, s. 164-165.

14Abbé Pierre, Testament, s. 179.

15Simon, Hadráři z Emauz, s. 229.

16Simon, Hadráři z Emauz, s. 116.

17Abbé Pierre, Testament, s. 48.

18Simon, Hadráři z Emauz, s. 232.

19Simon, Hadráři z Emauz, s. 180.

20Zdroj: , http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=1070ze dne 1. 8. 2011.