232 - listopad 2011

Tomáš Kempenský

(kol. 1380, Kempen - 25. července 1471, Agnetenberg)

Autor nejslavnějšího duchovního bestselleru pozdního středověku se narodil jako Thomas Haemerken v rodině řemeslníka v Kempen v dolním Porýní. Jeho otec byl pravděpodobně, stejně jako většina řemeslníků v Kempen, kovotepcem, na což může odkazovat i jeho jméno, které v překladu znamená „kladívko". Tomáš se ve třinácti letech odebral do školy, kterou vedla komunita Bratří společného života v Deventeru, kam před lety odešel i jeho starší bratr Johann. Bratří společného života se snažili o vzkříšení ideálu křesťanského žití z dob rané církve. Zpočátku nebyli vázáni žádnou formou slibů, ale přesto žili podle ideálů čistoty, poslušnosti a chudoby. Nesměli se živit žebrotou, ale každý z nich pracoval (duchovní převážně, právě tak jako Tomáš, na přepisování knih) a výdělek odváděli do společného fondu. Institucionální základ získalo hnutí založením Windesheimské kongregace v rámci řádu augustiniánů kanovníků v roce 1386, která zastřešovala domy Bratří společného života a propagovala šíření devotio moderna v západní Evropě koncem 14. a v 15. století. Ve škole, vedené v intencích tehdejší devotio moderna představenými jako byl Geert Groote či Florentius Radewyn, pobyl Tomáš sedm let.

Po dokončení vzdělání v Deventeru odešel do nově založeného kláštera windesheimské kongregace na Agnetenbergu (Hora sv. Anežky) u Zwolle. Převorem nové fundace, které ještě dlouho neměla konvent ani stabilní příjmy, byl Tomášův bratr Johann. Za jeho funkce bylo vybudováno převorství a postaven a vysvěcen kostel. Pravděpodobně nestandardní podmínky nově vzniklého kláštera zapříčinily, že Tomáš přijal řádový oblek až v r. 1406 a vysvěcen na kněze byl v r. 1413. V klášteře setrval s krátkou přestávkou během utrechtských náboženských bouří kolem r. 1430 do své smrti, tedy celých 72 let. Za tu dobu zde zastával mnoho funkcí, byl převorem i podpřevorem, ale největších úspěchů a naplnění dosahoval jako novicmistr. V této pozici měl na starosti formaci nových adeptů, pro jejichž poučení sepsal i řadu kratších traktátů. V téže souvislosti vznikala i jeho kázání, která jsou dochována ve dvou sbírkách a která rozvíjejí Tomášova základní téma: Kristovu lásku k člověku, která se projevila především jeho pašijovém příběhu. Kempenský měl nepochybně veliké charisma osobního rozhovoru a duchovního vedení a podle svědectví současníků choval zvláštní sympatie k trpícím a poníženým. Jeho portrét dochovaný v Gertruidenbergu nese nápis, který by bylo možno chápat jako osobní devízu: „In omnibus requiem quaesivi et nusquam inveni nisi in een Hoecken met een Böcken" (Odpočinutí jsem hledal všude, ale nikde jsem jej nenacházel - až v koutku s knížkou). Toto vyznání celoživotního milovníka, čtenáře a spisovatele knih je však třeba v zápětí korigovat citátem z jeho ústředního díla: „V soudný den se nás nebudou ptát, co jsme četli, ale co jsme udělali".

Spis Čtyři knihy o následování Krista, který patří po Bibli samotné k nejrozšířenějším dílům světové literatury, byl poprvé anonymně zveřejněn v roce 1418 (v češtině jej vydal tiskem již r. 1498 Mikuláš Bakalář v Plzni) a záhy si získal velikou proslulost a byl připisován nejrůznějším autorům včetně sv. Bernarda či sv. Bonaventury. Z roku však 1441 pochází dochovaný autograf, který obsahuje dotyčný spis a řadu menších traktátů a je Kempenským přímo signován. Přes to se v 17. stol. rozhořel prudký spor (dodnes nikoli bez pochybností uzavřený) o autorství díla, v němž je Tomášovým nejvážnějším konkurentem kancléř pařížské univerzity Jean Gerson. Ovšem pro tuto možnost chybí jakékoli důkazy z 15. stol. Naopak Tomáše jako autora spisu uvádějí řádové písemnosti i svědkové z jeho bezprostředního okolí. Jeho autorství potvrzuje i lingvistická a stylová analýza textu. Obsahově jde o jakési vademecum individuální zbožnosti silně poznamenané angažovaným přístupem devotio moderna. Ve čtyřech knihách je formou stručných, „hovorovou" latinou psaných rad vylíčena cesta křesťanské duše ke Kristu, k „Pánu, který je ve mně". Trpící Kristus nesoucí kříž je předkládán jako vzor k následování i jako pomocník na cestě životem. Kniha se od běžné praxe pozdně středověké zbožnosti odchyluje důrazem na vnitřní prožitek jednoty s Kristem a zřetelnou distancí vůči rozšířeným „lidským nálezkům" jako byl kult relikvií, hypertrofovaný poutní provoz či účelová legalistická „zbožnost".

Klášter Agnetenberg beze stopy zaniknul v ikonoklastických a náboženských bouřích v 16. stol. Ostatky Tomáše Kempenského byly nalezeny a vyzvednuty o století později a péčí kolínského biskupa Maxmiliána Hendrika byly umístěny v honosném relikviáři v kostele sv. Michaela ve Zwolle. Tentýž biskup se rovněž velmi zasazoval o Tomášovo svatořečení, ale od jeho smrti v r. 1688 nebyl v této věci učiněn žádný pokrok.

Jan Klípa