Ve vatikánském dokumentu „O některých
aspektech učení o Církvi" (29. červen 2007) vzbuzuje
pochybnosti již samo chápání pravdy, diktované strachem z
relativismu a ze ztráty identity. Je těžké sloučit jediné
výlučné chápání pravdy s mnohostí náboženských
kontextů. Vlastní tradici nelze považovat za míru a normu celého
široce pojatého ekumenismu. Vatikánské dokumenty působí dojmem,
jako kdyby plnost pravdy mohla být uzavřena do jazykových
formulací a do struktur závazných pro celé křesťanství. Tyto
nároky nelze dát do shody s biblickým chápáním pravdy.
Tento nárok nebere v úvahu provizorní charakter všech
formulací týkajících se eschatologického naplnění. Pomíjí
důležité spojení mezi pravdou a nadějí. Zapomíná na
eschatologické napětí mezi teologickými formulacemi ve vztahu
k poslední plnosti pravdy. Otevřenost pravdy a její
eschatologická orientace v ní nedochází hlasu, proto si
můžeme představit rozčarování mnoha teologů, kteří se
angažují v ekumenickém dialogu mezi různými církvemi.
Boží zaslíbení a lidská naděje
Všichni poznáváme a vyjadřujeme pravdu pouze
částečně jazykem naděje, protože v povaze pravdy je již
obsažený i rozměr naděje. Církve zneužívají náboženský
jazyk, pokud tvrdí, že již teď vlastní „plnost pravdy". Je
naší povinností vrátit se k větší skromnosti a k
jazykové opatrnosti, jejímiž nejlepšími příklady jsou slova
apoštola Pavla o částečném charakteru pozemského poznání,
ponechávajícího vždy místo naději a důvěře v Boha (srv.
1Kor 13,9.12). Pravda vždy poukazuje ke svému poslední naplnění,
pokud v ní je obsažena naděje. Je otevřená do budoucnosti.
Všichni jsme jen lidmi cesty. Všichni jdeme cestou dílčího
poznání, na které se vzájemně setkávají Boží přísliby a
lidská naděje. Je třeba si vážit dílčího poznávání pravdy
a těšit se z tohoto procesu, protože právě to je příslibem
a nadějí na větší naplnění! Pravda a naděje patří k sobě
navzájem. Toto spojení si zasluhuje zvláštní pozornosti při
nekonečných diskuzích a kontroverzích nad vatikánskými
dokumenty. Z dokumentu Kongregace nauky víry o struktuře
starých katechizmů vysvítá logika absolutismu Zjevení, pravdy a
prostředků spásy. Ne bez důvodu v něm lze spatřovat nejen
prostředek eklesiocentrismu, ale i „romanocentrismu",
neslučitelného s ekumenickým pohledem II. Vatikána. Ekumena
návratu k Římu a římského chápání církve patří mezi
iluze minulosti. Nejdůležitější je společně se obrátit na
stranu Krista a jeho Evangelia. Nejedná se zde o hledání vítězství
jedné církevní tradice nad druhou. Jde o vítězství Krista a
Svatého Ducha Božího nad lidskými rozkoly uvnitř jediné církve.
Zkrachovaly všechny tendence, které si chtěly přivlastnit
zjevení, pravdu a spásu. V minulosti přinesly jen množství
neštěstí a antagonismů. Prostřednictvím dialogu se dnes učíme
odkrývat stále více tajemství Boha, který je pro všechny lidi
stejně nepochopitelnou skutečností. Bylo by škodlivou iluzí
domnívat se, že druzí musí korigovat své učení a nám nezbývá
než čekat na jejich obrácení. Tato iluze - nekriticky přijímaná
- může přinést ještě větší napětí, rozčarování a
rozdělení. Kristus je konečnou plností Božího zjevení lidem,
ale tato plnost nebude nikdy v celé šíři zjevena ani
vyjádřena v dějinách této zeměkoule. Zjevení, kterého se
dostalo lidstvu, není absolutní. Nemůže takovým být, neboť
bylo předáno prostřednictvím lidského vědomí Krista, které
nevyčerpalo celé tajemství Boha. Plnost zjevení Boha v Kristu
je plností historickou, kterou je možné přijmout lidským
vědomím, ale ne v konečné plnosti. Nelze uchopit pravdu jako
věc, protože její charakteristickou vlastností je její osobní
rozměr. Když Kristus mluví o sobě, že je pravdou, znamená to,
že nás Boží pravda obklopuje a že se nás ujímá. Ona vytváří
vztahy mezi živými osobami. Právě z tohoto důvodu patří
pravda a vztahy k sobě. Nepleťme si relace (vztahy) s relativismem.
Osobní vztahy a láska jsou základní charakteristikou bytí
samotného Boha.
Upevňování rozkolu
V očích Kongregace nejsou protestantské
církve církvemi ve vlastním smyslu slova, protože jim schází
„platný episkopát a platná Eucharistie" a vyznačují se „jen
dílčími prvky církve". V římskokatolické církvi
existuje plnost, na druhé straně existují jen prvky nebo jen
určité jednotlivosti, prostřednictvím niž žije víra a církev.
V tomto chápání lze spatřit stopy kvantitativního chápání
pravdy. Cožpak dobro a duchovní hodnoty jsou podřízeny početním
zákonitostem? Ze své podstaty mají přece hodnotový, osobní a
eschatologický charakter. Není to určitý součet „prvků",
které způsobí, že církev je v plnosti Kristovou církví.
To sám Kristus je „základem" (srv. 1Kor 3,11) víry a církve
jako „cesta, pravda a život" (J 14,6). II.Vatikánský koncil
nepřiznal všem poreformačním církvím jednoznačný eklesiální
charakter, ale na druhé straně ho ani žádné z nich výslovně
neupřel, což před koncilem bylo považováno za samozřejmé.
Jeden z oddílů Dekretu o ekumenismu mluví jasně o „církvích
a církevních společenstvích odloučených na Západě". I když
přesvědčuje o něčem opačném, Kongregace zdůrazňuje to, co
rozděluje a ne to, co spojuje křesťany. Je to zkouška
interpretace II. Vatikána v duchu předkoncilní nauky a
nesnaží se ji posunout dále. Vidím v tomto postoji vážný
ústupek, který je pro příští osudy ekumeny nepřípustný.
Přeje si totiž a posiluje tradiční chápání římskokatolické
církve. Nepoužívá se zde myšlení koncilu, které otevírá
nové perspektivy v hodnocení statutu poreformačních církví.
Poukazovat na to, že zde schází svátostné kněžství, není ve
shodě s duchem koncilového učení. Stav existence církve se
nevyjadřuje pouze prostřednictvím existence apoštolské biskupské
sukcese. Kristova církev se realizuje na různých úrovních,
způsobem více či méně plným, ale skutečným. I když se
římskokatolická církev označuje za nositelku skutečné plnosti
Kristovy církve, nemůže upírat jiným církvím se stejným
jménem označovat. V určitých hlediscích mohou tyto, jak
učí koncil, dokonce katolickou církev převyšovat.
Zranění jsou všichni
Je
chybou nutit jiným římskou koncepci církve a ekumenismu. Ekumena
je výměnou darů a obrácením se všech církví ke Kristu.
Vyžaduje to vzájemné uznání, že v každé církvi se
zpřítomňuje a uskutečňuje v konkrétní podobě skutečná
církev Ježíše Krista, a to i přes všechny lidské nedokonalosti
a chyby. Znamená to, že Duch Boží působí i v jiných
církvích. Žádná církev si nemůže nárokovat monopol na pravdu
a spásu. Toto pravidlo učí pokoře a vděčnosti vůči Pánu
lidských dějin za suverenitu jeho darů, kterými nemůže nikdo
z lidí disponovat podle svého vlastního úmyslu. Před námi
je ještě dlouhá cesta, na níž se učíme vážit si druhých
církví, upřímně a hluboce respektovat jejich jinakost.
Vatikánský dokument se vyjadřuje o eklesiálním statutu jiných
církví z pozice superarbitra. Jsem přesvědčený, že se
tento názor změní. Historie se ráda opakuje. Dříve či později
bude třeba přiznat, že kategorické výpovědi o jiných církvích
nebyly odůvodněné. Doktrinální tendence přináší církvi a
dílu jednoty křesťanů mnoho škod, které mohou být s postupem
času odstraněny. Když už máme použít pojem nedostatky
(defectus) nebo „zranění", pak by bylo vhodné je použít pro
všechny církve bez výjimky. I římskokatolická církev je
„zraněná", neboť jí schází plné společenství s jinými
církvemi. Když neuznáme tento fakt, těžko budeme mluvit o
pokračování dialogu na stejné úrovni.
Blahoslavená různorodost
Mnohokrát jsem již vyjadřoval přesvědčení,
že se křesťanství stalo příliš doktrinálním. Péče o
celistvost, soudržnost, čistotu a identitu učení možná
zastínila nejzákladnější cíl náboženství. Nekončící se
konflikty a spory o spáse a pravdě, které se táhnou všemi
církvemi, jsou nejdramatičtějším potvrzením tohoto stavu věcí.
V menším nebo větším stupni jsme vězni našich učení o
náboženství, které omezují možnost vzájemného porozumění,
upřímnou spolupráci a boj za dobro lidí. V doktrinálním
křesťanství víra spočívající na důvěře člověka Bohu je
podřízena logice doktrinálních tvrzení. Horlivě zpřesňujeme
naše učení, upevňujeme naši identitu víry, opíráme se o
církevní struktury a hledáme formulace usmíření. Času máme
asi ještě hodně, nejméně do konce světa! Jsme přece zatím na
počátku... Ale koho ještě bude zajímat svárlivé plemeno
křesťanů nárokujících si v jednotlivých církvích právo
na nejlepší podíl na pravdě a na prostředky spásy? Přijde
někdy moment vystřízlivění? Dokument vatikánské Kongregace ani
slovem nezmiňuje, že by církev mohla zastírat pravdu z důvodu
své vlastní viny, nevyjímaje nejvyšší církevní instance.
Předpokládá se, že v průběhu věků římskokatolická
církev vždy věrně hlásala Ježíšovo Evangelium a svědčila o
něm. Jaký byl potom smysl vyznávání vin v jubilejním roku
2000 a prosby o odpuštění? Nestačí ujištění, že v dokumentu
Kongregace není nic nového, že římskokatolická církev je i
nadále upřímně oddána věci ekumenismu. Drama jubilejního roku
2000 spočívalo v tom, že tento rok končil nesouladem mezi
ekumenickými nadějemi křesťanů a tvrdým stanoviskem Vatikánu.
Nesplnily se naděje, že do třetího tisíciletí křesťanství
vejdeme méně rozdělení, mnohem blíže ke smíření. Otázky na
další osud ekumenismu se zdají být z mnoha hledisek
oprávněné. Různost lidských cest k Bohu je požehnáním.
Existují i cesty spásy, které zná jen Bůh. Nepřeme se o to,
která je nejlepší nebo jediná správná. Nepřeme se o plnost
pravdy ani o prostředky spásy. Bůh jich má více, než se nám
zdá. Je Bohem všech, Bohem vskutku ekumenickým. Jak moudrá slova
napsal na přelomu 2. a 3. století Klement Alexandrijský: „Spasitel
je polyfonický (πολύφωνός) a mnoha způsoby koná
(πολύτροπος) pro spásu lidí." (Klemens Aleksandrijský.
Protreptikos I,8,3. SCh 2, s. 62). Tato nezvyklá metafora, použitá
z hudební terminologie, v sobě skrývá velkou hloubku:
Spasitel je polyfonický a „polytropický" pro spásu všech
lidí.
Text
byl publikován ve čtvrtletníku „Open Theology" v roce 2007.
Kongregace nauky víry požádala autora, aby článek přepsal a
svoje názory upravil. Vytkla mu „malou úctu k autoritě
učitelského úřadu církve".
Waclaw
Hryniewicz OMI (nar. 1936), katolický kněz a řeholník, studia
teologie 1968-70, poté stipendia Lovaň, Paříž, Londýn, Řím,
vedoucí katedry pravoslavné teologie KUL (Lublin), spoluzakladatel
Ekumenického institutu KUL, 1997-2005 ředitel tohoto institutu,
t.č. zástupce ředitele, člen mezinárodní smíšené komise
teologického dialogu mezi římskokatolickou a pravoslavnou církví,
autor mnoho publikací, článků, zejména třídílné „Kristus
naše spása", knih o katolickém pohledu na apokatastázi,
tématika ekumenismu, zejména pravoslaví a patristiky, člen mnoha
mezinárodních institucí. Přeložil Pavel Kouba
Poslední komentáře